LIST Z VENKOVA
Je právě poledne. A prší do rybníka.
Čtu Ibsena.
Toť vše, co děje se.
A tím bych mohl skončit dnes svůj list,
nejvýš, snad ještě připsat dojem svůj:
že pohřbívám své kdysi – naděje.
Leč jiná věc mi náhle napadla,
a ta má stránku, kterou zajímá.
My o tom kdysi spolu mluvili.
I tehdy bylo všude deštivo,
Vám Brand se líbil (inu, jak by ne?!)
A jezy zpívaly, ach, jezy zpívaly,
a s hlukem vpadaly do hudby mlýnských kol.
My tehdy o tom spolu mluvili:
o vodopádu, který hrnul by
spousty svých perel ke dnu propastí,
však který mlčel by a duši zarazil
bílého ticha mdlými přívaly...
59
– Jak s prsty, jež na strunách omdlely,
a nedohrály slavné sonaty
a bez modlitby chvíle poslední
ledové na smrt svoji čekají –
zatím co virtuos v rtech hoří polibky,
ve hloubkách srdce krví čerstvých ran
a v duši touhou mužsky jíti v před
polibky probíjet se, ranami,
až k cíli, kde lze sobě poplakat –
tak tehdy v žití jsem si připadal,
má ruka jeho struny svírala.
Já nevím ovšem, kterak bylo Vám,
však zdálo se mi v duchu oba dva
že navzájem jsme sobě slíbili,
že budem čekat.
Na co? Na koho?
To říci těžko – tehdy bylo mi.
Však dnes to vím. A to je právě věc,
jež nyní mi tak náhle napadla.
(Jen ještě slovo. Komparace má
se neshoduje ve všem do slova,
tak zvláště v pláči, jak přec znáte mne,
jsem nikdy nebděl snad a pláču-li,
pláču jen pro úplnost svého osudu.
To ještě patří sem. A k věci teď.)
My zřeli zpět a z bodu onoho
je věru pěkná po nás vyhlídka.
Za jeden rok se lecos změnilo.
Vy redaktora svého našel jste
i milenku, jež dvacet nemá let.
60
Však jednou věru vzpomenete si
na tyto řádky, které vědomněvědomě
Vám nyní říkají: ten jeden rok
definitivně stočil osud Váš;
nic nelze přidat a nic odvolat.
Už jiný nebudete nikdy víc;
co napíšete; tisknout budete
a životní svou práci svedete
k větší neb menší dokonalosti.
A ve své ženě ženu znavíte.
Neb šerá mátoha to procitla
ve hrudi Vaší k žití ohřátáohřátá,
ta v prsa tluče se: hle rytíř jsem.
Já za Vás cítím ji dnes poznovu.
Vy božstvím lásky dnes ji zovete.
A já mám tudíž právo čekati,
že na mé dvéře jednou z večera
svou pevnou pěstí bušit budete:
„Oh, otevřete milý příteli!
Jsem unaven cestami dlouhými,
jakož i lásky věčným blouděním.
Je tolik rozmilá. Zná hladit po vlase!
Má duši ve zracích! Je moje jediná!
Jen trochu málo u Vás posedím.
Však slyšte, příteli, jsem nečistý
po dlouhé cestě své. A zítra za rohem
Vašeho domu, dostavit se mám.
Teď vzpomínám! Kde je náš vodopád?
Jen trochu omýt se by vzpružilo...
Jen trochu nohy spláchnout vlnami...
61
A vidíte, Váš přítel milený
by do dveří Vás pustit nemohl,
jen do klíčové dírky říkal by
Vám teskné své z hrdosti vyznání:
„„Bláhový, který právě v chvíli té
na vodopád náš vzpomenout jste moh!
Ten kdyby byl, co daná illuse
by nikdy lavoirem nesměl být
pro Vaše nohy těžké blouděním.
To byl by hrob, jenž slovem nezradí.
Byl by to hrob pro naše štěstí. Neb
to celé naše štěstí nesmírné
utonout může v jedné krůpěji,
žiješ-li sám a sobě tváří v tvář,
svůj počátek a plánů vlastních zmar,
hned začátečník ve hře o svou smrt,
hned virtuos na strunách života. –
Ten vodopád by mlčel na věkyvěky,
neklidné slunce když by plálo v něm,
i v divokých tmách slova neřek by,
kde rozumní, když právě neusnou,
tak jako Vy teď, hýří občansky
a smějí se své vlastní podobě...
I je mi hořko z Vaší žádosti...
a smutno je mi... z Vaší radosti...““
Toť tedy resume: dost ušel jste.
A s chvatem času by jste držel krok,
Vy stále delší kroky činil jste,
a stále kroky svoje střídavě
jste vyměřoval dál a dál a dál,
62
a někam v konec přece došel jste.
Leč jak jste spěchal, vypadalo to
právě tak, jako kdyby kulhal jste,
a stačit nemoh svými silami...
Já zatím ani o píď nehnul se.
Jen málo vzrost jsem; a můj horizont
své barvy bolestné dál protáh k západu.
Já balvan času na svá prsa strh...
Nic nevonělo na něm, nehřálo,
co kvetlo, kořen mělo ohyzdný,
jen smutek jeho kraje obrůstal,
a místa měl, kam padnout bylo lze...
To nejkrásnější bylo na tom všem.
A čerta! Nechme stranou vodopád.
To nešťastná jen byla myšlenka
bez vztahu k nejbližšímu osudu.
Já zcela jinak chtěl ji vyjádřit,
neb příliš čistá, svatá zdála se;
však tak se stává: že i svatá věc
se vyslovením v směšnou obrátí.
Já chtěl bych reálněji mluviti.
Ó, příteli, ač vždy jsem člověk byl,
od doby nějaké jsem také muž.
A stále týž, mám zrak, jenž chmurný sic,
však vidí do věcí, jak všechny stvořeny:
Tož ten je mého zraku úsudek:
Na hmotě kvetoucí vše děje se,
a z částí na duši. A celá věc
63
je rozdělena tak, že hmota je
podkladem všeho; duši zbývá tu,
jen vydat to, čím sama trpěla.
A prostřed toho, co zvem vesmírem,
kde nabýt tvaru možno vteřinou,
žiješ-li sám a sobě tváří v tvář,
můžeš svou věčnost lehko vypočíst:
je jako kořist zlého anděla;
viděla křídla z bláta zrozena...
A proto příteli, můj promiňte mi ton,
jímž dnes jsem Vás v svém listě častoval;
Vy odbyl jste si zkoušku zralosti,
jste uznán pro dnes s dobrým prospěchem,
a já se k tomu dívám lhostejně...
Venku je stále stejně. Prší tam,
je sychravo, místy i zoufalo.
To ne však z nechutí nad ztraceným,
spíš z šíleného blaha nad klíčem,
jenž k tajemství byl náhle nalezen.
Až sejdeme se – možná, brzo už –
pak povím Vám víc. Dnes pak na pamět
Vám kladu ještě plnou víru svou,
že ráj to je, na nějž my čekáme,
ten ráj že stále však je hvězdám blíž,
než vlastnímu našemu rozumu...
64
ADOLF HEYDUK: