V noci, kdy nečekal jsem rána.
(V noci na 17. duben 1903.)
Jak? zemřít mám, když tolik ještě práce kolem,
jak? zemřít mám, když bídy kolkol víc a víc,
že zemřít mám, když místo brázd jen ouhor polem –
když bolest nezhojil a nessušil jsem sterou ještě líc!...
Však rád, o rád hned pod drn svoji složím hlavu,
když bídu druhých se mnou ve hrob položí,
když šťastni pak jen nad mnou šlapat budou trávu,
když v polibcích a zpěvu rov můj květem obloží,
když zvony nad rovem mým rozzvučí jen plesem,
když nejen ptáče – také člověk zjásá nebi vstříc! – – –
když bojišť slední krev pokryje se vřesem,
když změknou mozoly a oschne pot, jenž rosí líc! –
* * *
23
Jak zemřít, k úpícím když druzi hluši,
když jest mi bít se ještě s lidstva šakaly? –
Jak zemřít, když jest křísit ještě tolik duší,
když od úst rvou i dětem chléb, jichž otce v jatky vehnali? – –
24