Život – drsný rým.
A tak, kde jsem růže sázel – vzešlo jenonjenom trní, kde sil jsem zrní – jenom plevel bují, kde jsem srdce hledal – našel ještěrčí jen sluji. Ach můj Bože, ach můj Bože, až mi z toho hlava stará, až mi z toho brní! Kde jsem smích jen čekal – dítě hlady vrní, k studánce ret nahnu – jed v ní jenom srší, kde jsem k slunci vzhlédl – ve zrak mi jen prší. Ach můj Bože, ach můj Bože, až mi z toho hlava stará, až mi z toho brní! TamTam, kde plevel a kde vřes jen krní, tam pode zdí, o můj Bože, stav tu kletbu, ať můj popel aspoň příštím, lepší než mně vydá setbu! Ach můj Bože, ach můj Bože, zdaž tam také hlava stará, zdaž tam také brní!? „Zl. Praha“.
11

Stýskání.
Trochu šťasten byl bych přece v žití svém a bolesti, teskno však je, teskno v duši, po tobě, mé moře snivé, po tvé pláni nekonečné, po samotě velké, širé, po hlubinách tvých! Tulák prostý s duší štvanou opustím já vraky lidské, kalné vlny srdcí lidských, zbloudím k tobě, moře širé, k hlubin vábných věčné písni: Doprovoď mněmě k břehům jiným, k moři Věčna doprovoď! „Zl. Praha“.
12

Návrat od moře.
Na vlnách duše má zůstalazůstala, vítá ji, vábí cos’ k České zemi? Moc, která v její kdy v tiché lemy Oceán pyšný by vtěsnala? Duše má na moři zůstala. Čím mezím blíž, tu slyším víc, jak plakala v dáli kdes matka má za chladnými zděmi. Vidím, jak sirá a ve siré zemi ruce své za mnou ach vzpínala! Siro je, siro je v české zemi. A vlny ne šumění, šelest jen líp do hrobu zpívá tam tatíčku mému: duch však můj bouřlivý oceán stiší kdys líp! Vlny zda přehluší v bouřném svém roji hroudy zvuk v vzpomínkách bijící na rakev první kdys lásky mojí? Na moři duše má zůstala. Srdce mé dávno spí v České zemi. 13

Kořínky. (1903.)
Hle, mé čelo zjizvené, hle, mé srdce raněné... Život můj jest jedno hoře, jedno velké širé moře zpěněné.
J. H. Týnecký: „Babí Léto“.
Z naší vsi vyštváni byli jsme v svět – – s rodiči kráčel jsem, slední kde mez. – OhlédniOhlédni, synkusynku, se naposled zpět, krov náš kde byl a kde les! – – Ohlédni! – Synek však nevzhléd’, jen kles’ – na mezi kles – ó dětských těch běd! – studem jen skryl svou líc v kvetoucí vřes – – vyplakal duše své hořko a jed. Vracím se zlomen – ač vzdoren a klet – na mezi u cesty – nevěřte dnes! dítě kde plakalo, hořký jen květ: dětské té bolesti kořínky – ples žádný již nevyrve, nezhladí svět! „Naše neděle“.
14

Píseň žebráka. (Z..... kamarádce silné růževůle).
„Ano vzpomínám, věky budu vzpomínati! V době, kdy bloudil jsem jako žebrák ulicemi pražskými, v hadrech skorem, často hladový, ztracený, všemi zavržený, kdy všichni přátelé prchali přede mnou, kamarádko, ty bohatá v rouše nádherném, ty dědičko velikých jmění, ty, ženo duší, ženo citem, ženaženo vírou svojí, tys neprchala, směle a ráda kráčelas po boku žebráka, tys věřila v mou duši, tys zbožňovala jí! Je možno zapomenouti?zapomenouti?“ (Z mého dopisu r. 1908.)
Kdes v dáli štěká pes tak teskně, šíleně, a v duši moji vnes’ jen sny a vzpomínky na trochu zeleně, na rodnou ves, kde štěkem huňatý mne vítal pes. Tak jdu, bych někde kles na pusté ulici, v svém nitru hlad a kal svých přátel na líci! A náhle stesk mne jal: jen zavřít zrak a spát, ó spát, a spát a spát – ne zde a ne kdes: v tom koutku ztraceném, kde tlí a práchniví náš věrný pes! 15

Jitro nad důlemdolem. (1905.)
Aj, skřivánka již jásot jak zazvonil sem v tiš! ó, chtěl bych za ním letět tam v nebe výš a výš! Však duše věsí křídlo, cos’ poutá řetězem sem na tuto ji stvrdlou a bídnou, kalnou zem. Sem zrak svůj sklop, slyš rachot, jenž duní pod zemí! Tam bolesť, sten a skřípot, jen smrť je oněmí! – Ó, skřivánkuskřivánku, jen jásej a v zář a nebe pluj, má duše v peklo bratří se vrátí – v skalní sluj! Však s písní svojí zanes ty k Bohu jejich sten, a vypros v tmy jich píseň, a s písní jas a den! 16

Dva synkové. (Žalm u rakve Hubáčovy). V neděli 5. listopadu.
Aj mrtvý, viz, tam na loži mi leží můj Jula, hoch můj nejlepší..nejlepší... A ruce jeho teď ve vzduchu se pnou, jak ruce Tvé se po volnosti vzpjaly – na dlažbě Ty – na loži on – těch dvou obětí! – – Však lhostejně dál děje kol obětí běží – – A jak ty stár byl šestnáct jar též teprv, proletář on jak Ty, jen redaktora synek – však jak bohat! zlata víc, než banky v srdci! Ač s chorobou zlou v prsou, chtěl jít, chtěl jít, já nevěděl ni o tom – ba chtěl jít, a šel i ten život svůj jak Ty krev svou posvětit! A vychrtlé mé dítě – hoch můj, „chtěl též se zúčastnit!“ Jej Střelák, vražedný a velký zdusil, a pak jej hnali – a chtěli jej mi uřítit! – Jak šťasten Ty! jak as Ti závidí! – Ty mrtev na ráz, a na hrdinském poli! Jak se spalo sladce Ti na dlažbě pražské s bleskem Příští v očích! 17 Co trpí asi mra mně na loži jen měkkém, co as trpí, ač z prsou chorých světlo věčné chtěl všem rozsvítit? Já výtky činím – mlčí – oči jeho slzí, tiše slzí, hledají výš cosi, já kárám jej, však v duchu líbám tu žlutou jejíjeho tvář, já na statisíckrát líbám tu tvář, jež jiným chtěla růže vdechnout v líc! – Ty mrtvý tam, kde otec Tvůj? já jeho hořký pláč sem slyším! – ó čímčím, že když my nejhrdší jsme na své dětiděti, v ten okamžik již hrob my pro ně stelem měkký? – – – – – – – – – – Jen slza v oku jeho! ne že zemře, ó vím, to proto jen – až do oken sem slyšet výstřely! – že nemůž’ teď tam být! – Já ruce nad ním lomím. – Ó, krev kdy těchto synů našich dobrých i krev z Tvé rány, krev i na rtech jeho čistých, ó kdy již krev ta svatá podlost udusí? (Sborník mládeže).
18

Vymřeli dobří. (Prokopu G).
Slunce již zapadalo – cosi též umíralo, v nitru mém chlademchladem, tmou bolestně skonávalo. V srdci mém, láskou živém, v paprscích zhasínala, víra má v člověka tichounce umírala.

Na dopis dvou Vlašek. (Odpověď na dopis Alice a Romany).
Alice, dítě nevinné, Romano, srdce snivé, lístky ty vaše nebe nesou k nám, řádky ty dětsky tklivé. Blankyt i věčný dýše z nich, žár milé, vlašské písně, silný nám nesou moře vzduch v chabosti naše, tísně! „Triest’ si solleva, – che Praga fa?“ Vlašská i žena zná se bíti! „V Praze co hodlá mužů květ?“ – Blýsknout se, opadat, hníti! 19

Soudruhům. (1910.)
Klid jste mi vzali, proti mně štvali, v klatbu mne dali, chleba mi rvali, z řad svých jste hnalihnali, duši mi spjali – síly mi ssáli, jedu žeh vkláli, ideál sdrali, nechci vás vidět, nechci vás slyšet, nechte mne být, ó nechte mne být, chci býti sám! V hnus mi to vaše snažení, programů krám, nadšení vašeho blikavý klam! S žárem své duše chci býti sám! Čelo mé čisté neskloní jed váš, potupy klam! Chci býti sám! Chci býti sám! 20$021.jpg

K slavnému vjezdu! (Praze!)
Jak purpur tvář! Však bledé čelo – zrak sklopen můj, však duše má se chví. – A pěst se svírá! – V malomoc! – Již stkví se hanby znak i v moje vpálen čelo! Pán přijel! Strach mu vyryl v čelo sic vrásku k vrásce, – otroků svých dav však dobře zná! – i bič, jímž tolik hlav již sprál! – A v prachu každé čelo! Zrak v dlani, hořce k sobě synky vinu: vím, v rodu našem roby vždycky budem’! Ó, vlasti, hanbu uzřev Tvou i vinu, dnes na poprv Tvým zoufám nad osudem! Co hořčej, hlouběj srdce proklá synu? Nad matkou svou když hořet musí studem! „Pokroková Revue“.
21$021a.jpg

Návštěvou ve Hvězdě.
Ne, nestich’ ještě boj zde v lánech našich – dál zuřit bude dlouhé hodiny, zas padlých houšť, – leč Šliky marně hledám – a v šiku živém marně hrdiny! – –

Kde to as?
Dvacet celkem království a zemí, koruna jen jedna – trůnů několik, svobody ni jedné, koupených však témy, – na rtech samé hymny – v srdci vzlyk! –

Pozdrav stannému. (1897.)
Budiž zdrávo, stanné právo, české politice! Snad už pranic, česká hlavo, nerozbřeskne v Tobě více světlo, plamen, nežli – šibenice! 22

V noci, kdy nečekal jsem rána. (V noci na 17. duben 1903.)
Jak? zemřít mám, když tolik ještě práce kolem, jak? zemřít mám, když bídy kolkol víc a víc, že zemřít mám, když místo brázd jen ouhor polem – když bolest nezhojil a nessušil jsem sterou ještě líc!... Však rád, o rád hned pod drn svoji složím hlavu, když bídu druhých se mnou ve hrob položí, když šťastni pak jen nad mnou šlapat budou trávu, když v polibcích a zpěvu rov můj květem obloží, když zvony nad rovem mým rozzvučí jen plesem, když nejen ptáče – také člověk zjásá nebi vstříc! – – – když bojišť slední krev pokryje se vřesem, když změknou mozoly a oschne pot, jenž rosí líc! – * * * 23 Jak zemřít, k úpícím když druzi hluši, když jest mi bít se ještě s lidstva šakaly? – Jak zemřít, když jest křísit ještě tolik duší, když od úst rvou i dětem chléb, jichž otce v jatky vehnali? – – 24

Bída.
Ej bído, bído, tuhý život máš! Robotím už celý život, – bídy nezdoláš! Ej bído, bído, stále v patách jsi! Obelstím já přece šelmu, nejsemť včerejší! Ej bído, bído, znáš ty krchov*) náš? Na pahorku v samém květu? Tam mi pokoj dáš! Ej bído, bído, tam si zdřimnu sám – za rakví hned vrátka v zámek, – nepustí tě tam! ——— *) Tak říkají u nás na rozhraní česko-německém hřbitůvku. 27

Paprskům na loži. (1902).
SlunceSlunce, ten jediný věrný můj kamarád, na loži jedinké vzpomnělo na mne, věrné mi ze všech jen bylo, když trpěl jsem hlad – kde kdo když do mne bil, smálo se na mne! Na loži podťat již den za dnem v mrákotách – žena si vyšla kams – trudno tak u mě, Dětiděti mé u hraček po školských trampotách – zanechán sobě a hrozné své dumě. Sám, sám zde zanechán bolestem, myšlénkám, dravým těm myšlénkám, nejhorším pro mě, svátek ač za svátkem, nepřišli přátelé – k čemu se ohlédnout po shnilém stromě? – ZivéŽivé ni dušičky lidské – však slunečna duši té zářné se zastesklo po mně – bude mi pláti a hřáti až do věčna – hřejná a plodná dál mrtvých i v domě. 28 Zbraň jsi měmně vymklo, mne spasilo častokrát! vznítilo hasnoucí duši zas ve mně – dýchala jasem tvým – SlunceSlunce, buď zdrávo mi nastokrátnastokrát, jediný druhu ty, jenž – vrátil se ke mně! Tichý, vím, bude ten koutek můj v Olšanech, nestanou žena ni děti tam u mne, Slunce však, Slunce, můj najde rov na lánech, zjasní mi, oživéoživí ticho tam dumné... 29

Co jsem si zapěl před svítáním. (18. června 1903.)
Holoubku můj milýmilý, před oknem jsi těkal, marně křídlem bil však, marně na mne čekal. Rád jsem zrní sypal, rád bych znovu skytal, s perutí tvou rád bych volnost, slunce vítal. Za okénkem žalář – na lože mne dali – měsíce mne celé na něm ponechali. Jizba moje žalář, trní ve skráň stlali – nemocí a mukou v okovy mě spjali! Na růvek můj zaleť, zašum perutěmi, jediný, jenž zastesk mezi druhy všemi. 30 Marně před okénkem, marně dneska těkáš, jak já slunce spásné, marně dlaň ty čekáš. Hladovým dlaň, srdce mé vždy otevřeny – z jitra všem již budou pro vždy uzavřeny! 31

Juchej!
Oj koně, koníčky, mé koně vranné, kdo dnes vás opentlil? „Tvé děvče ranné“.ranné.“ Dnes s vámi k oltáři má žínka – hleďte! Ať z duše zavýsknem, jak vítr leťte! Oj slyšte, kukačka! Jen jednou kuká! Mé milé srdíčko již teďka puká! Do roka na krchovkrchov, mé koně vranné! Vás florem opentlí mé děvče ranné. Váš zvonek plesem znej na všechny strany, oj juchej! zavýsknem, nechť zní si hrany! 32

Po špičkách. (1903). (V noci, kdy jsem byl zaopatřen).
Má dušeduše, ta tiše tak usíná již – – vy po špičkách choďte mi jen! – ji odletět nechte! Nač bolu nést tíž? – A slední mi nerušte sen. – – – Ó dětí mých slzy a strhaná tvář! – Leč oko se zavírá, tichne jich hlas. – A duši mou veliká zalévá zář: již světélko bludné splyň v jas! – A po špičkách, dětí ať neruší den! – tak duše má odchází plachý jak sen – – vy po špičkách! tišeji, tiš – – a okno jí otevřte již! – 33

Poslední prosba s lože. Pátý měsíc na loži.
Měsíc ni hvězdičky nespatřím již, rosy ni perličky – v květech jich tíž. Fialek nezřel jsem, neshlédl bez – toužil jsem: „Květy sem!“... Marno však, věz. – Zeleň když pučelapučela, mláď má – těch běd! nad ložem rozsela očí svých – květ. Poupaty bříz kdy náš bělel se les; nade mnou Otčenáš modlil se kněz. Jabloň když v květu stál, bolesť má plašila s lože, kde duši hřál, slunce i paprslek! 34 Obilí uzrává – tuším tak jen – to však vím: dozrává klas i můj v žeň! Bože můj, oslyšel’s proseb mých hlas, slední kéž vyslyšel’s, skosíš než klas! Květy i hvězdný ráj odňal’s mi, vzal, Anděle Smrti v kraj zemský již slal. DejDej, kéž by dolétl pro duši mou, ptáčat než odlétl – zpěváčkův roj, abych tak v Olšanech bájný jak zjev smutných těch na lánech zaslechl zpěv! Naposled vzývám Tě, Bože, slyš vzdech: Ptačí zpěv aspoň tam slyšet mněmě nech! 35

Skon v zimě. MUDru. Šamánkovi. (Srpen 1903).
„Léto ochrání vás sluncem svým a vůní, zimazima, ta však zlá je – mlžná, bez výslunní... „MlhyMlhy dusit budou chorou vaši plíci – však jsme v rukou Božích – kdož by mohl říci? – – – „VšakVšak – nu víte – tento – – nečas co vše splodí – spořádat své věci nikdy neuškodí – – –“ Doktore, mé díky, – jasno slovy těmi! Před sebou zřím jámu, trochu černé zemi – Když v ni tělo kladoukladou, vítr jenom kvílí, druh se nepomodlí, nepobude chvíli. 36 Déšť jen roní slzy, stromy holé kvílí, – proč si člověk s letem k hrobu nepopílí? Bože, tebe však dnes modlitbou svou žhoucí,žhoucí prosím, vzývám, volám duší svojí vroucí: „Duše má ať sluncem k Tobě má se k letu, zpěv ji ptačí provoď, nes ji vůně květu! Květ tak po ní vzdychne, rosa v ní se třese, písní skřivánkovou v nebes výš se nese. V šeru mlžné zimy sama smrt i bolí, ptáci odletěli, květ i zpěv zvad v poli....poli... Nechci zhasnout v mlhách, rozplynout chci v jasu: světlem byl můj život; skon můj zaměnzaměň v krásu!“ 37

Před rozvodem mého manželství. V noci na 29. leden 1907.
Ty lásko mého dětství, kde dřímeš dnes? Dnes rád bych k snům tvým čistým svou duši vznes! Ne k těše – muk již vrchol, já snes již cokoli, co v nitru mém, již pro svět ni pro mne nebolí! Ať zašla jsi již ve tmy, ať zrak tvůj perlou zvlh, svou ruku dej mi ve snu a v kalu mlh, svou dlaň mi podej měkkou ne shladit žal, však vzpomínkou svou čistou s mne smýti kal! Ty dítě jasných krajů, ty nejčistší můj sen, té noci u mne prodli, než přijde rmutný den! 38 Ty lásko mého dětství, za velkých těchto chvil,chvil k mým dětem aspoň ve snu se s čistým čelem schyl! Buď andělem jich sirých, je přiviň na svou hruď, ty ve snech jejich aspoň jim čistou matkou buď! 39

Bez nápisu.
To bylo jen, co chtěla jsi svým věčným zhrdáním, než o to nejdražší se s’ záští bít a věčně přítpřít, je lépe mřít – než bít se s’ zhrdáním. Však věř, za něžnost zhrzenou, za naděj zmařenou, za duši ztracenou,ztracenou tvůj život bude jen než věčnou výčitkou, než věčnou bolestí, než věčným pokáním – – 40

Jeptišce, jež byla by málem pro mne zemřela. Rondel.
Pepo milá! Pepo sladkásladká, byla bys i život dala! Však jsi chtěla přece za něj polibky a lásku moji! – abych líbal, líbal, líbal – abych líbal, šeptal: Zbožňuji TěTě, mám Tě rád! Za polibek, vášeň moji byla bys i život dala, beznadějné lásce naší, život dala, duši svoji! Angelino, tichá sestro, oči Tvoje vstříc mi plály, vstříc mi plály. – Bez polibků, bez objetí sklonily se rety k sobě – šeptaly si vstříc a plaše, šeptaly si vstříc jen sladce bez polibků – – Byla bys i život dala bez objetí, bez polibků za můj život sebe v obět! Tak Tvé oči v šeru plályplály, tiše plály, 47 v mlhách když jsi odříkání mizela jsimizela, se za mnou ještě usmívaly tiše, sladce....sladce... Pepo sladká: „V objetí Tvém zemru ráda“,ráda,“ šeptala jsi! Angelino, tichá sestro, „Zemru ráda bez objetí, bez polibků“,polibků,“ šeptala jsi. A já líbám duši TvojiTvoji, tichá sestro Angelino, duši Tvoji, ruce spjaté. – A kudy půjdu žití víremvírem, volat budu: Angelino! – – A když vzkypí v orgji vínovíno, šeptat budu: Angelino....Angelino... Květy až i na mém hrobě ať mi šepcí: Angelino....Angelino... 48 LIDUŠCE.

Jdi tedy již... (1882).
Jdi tedy již, Ty moje sladká duše, Jdijdi tedy již, kam Tebe volá štěstí. Jdi tedy již, kde láska, ženich čeká – – JdiJdi, duše má, co Tebe ještě čeká? Já souzen již a souzen pro neštěstí, jdijdi, dítě mé, já Tobě nedám viny. – – – – – – – – – – Jdi tedy již, Ty duše mojí duše, nech stínům hrob můj a sobě svoje stěstíštěstí – a půjdeš-li kdys kolem rovu zapadlého, jdi tiše jen, jak motýl za paprskem letí. Já prosím jen, o to jen Tě prosím, jdi tiše, tiše, Tvůj nechť krok ni nešelestí, vždyť – slyšet jej – to srdce práchnivící, to srdce, jež nad spásu svou Tě rádo mělo, to srdce divé zas by krvácelo – – 49 OLGA.

V srpnové noci 1908.
(Sestoupil jsem do velikého parku. Měsíc vyšel, z mraků vyšel. Přede mnou pláň táhla se v bílém svitu. Psal jsem verše tyto na bílou stěnu domu Tvého. A potom zašel jsem v pláň, kráčel jsem v nedohledno, v nekonečné světlo. A za sebou slyšel jsem lehounké kroky duše Tvojí....Tvojí...)
Měsíc jen se chvěje, moře světla střás, dnes ó se mnou pojď již, duším bude snáz! Ze snů půjdem ve sny, zajdem ve snů říš, nevraťme se z říše té sem nikdy již! 50 MILADA.

S konvalinkami, poslanými choré dívce.
Vy konvalinky bílé jak svatební ten šat, zdaž povíte tam v dálidáli, jen koho mám já rád? Že chtěl bych už ji zříti v tom šatu bělostném, však, kdyby svadla s vámivámi, s ní chtěl bych pod tu zem’! 51 P..a.

Viď, tajemství své vezmem ve hrob sebou?
Viď, tajemství své vezmem ve hrob sebou? Však sama víš, v těch nocích opojných, kdy smrtí nám snad bude zaplatit tu chvilku blaha, vášeň svou a cit – zda rozkoš větší jest: se milovat či mlčet s Tebou? Viď, tajemství své vezmem ve hrob sebou? Svou lásku stajit všem jen v prsou svých, ať bolest dala, smích, či hřích, a milovat tak vášnivě, tak dlouze, a noci krásné posvětit své touze! Rci, milá má, je bolestí či blahem spíš se milovat a – mříti s Tebou? Viď, tajemství své vezmem ve hrob ssebous sebou? 52

Přišla dnes ke mně zas láska má...
Přišla dnes ke mně zas láska má, ta neblahá, ta zoufalá – jediný mého žití hřích – a smích mi na rtech stich! Zákony, lidi nám kázali, nesmíte svými ó nikdy již být, byli jsme svoji přec – v okamžik – zločinem byla láska má – jásotem Tvůj byl vzlyk! Nelkej – své čelo z úběle – zvedni již, duši svou, anděleanděle, povznes výš! Z věčna a z říše snů nepřijdem sem nikdy již – nikdy již! 53 ANČI.
Ty Anči má, ty ženo vášnivá, Ty moje děcko! Ty duše tesklivá.tesklivá, smíšku ty jásavý z blankytné dálavy, ty moje všecko!

Moje Madonna. (1908).
Ach vy oči, Madoniny oči, nyní vím, k vám nedostoupí hřích, pohrá-li i rtíkem rozpustilý smích, ve vásvás, oči, Madoniny oči, nebes věčný, čistý klid. – Ach vy oči, zvíte-li vy někdy, duch můj co dnes za vás protrpěl, za vás, za vás, že dnes byl bych málem,málem ke Madonně ráje navždy odešel? 54

Proč rveš mi duši pochybnostmi svými?
Proč rveš mi duši pochybnostmi svými, když víš, že Tebe a jen Tebe mám já rád? když víš, že za zkázu mini duše svojí já nedal bych již hlavinku tu zlatou, pro niž jsem trpěl, zoufal nastokrát? Co orgjí vír, co nahé krásy vnady – mně všechny jsou, ač vášní jsem tak mlád? za jednu duši krásnou, sladkousladkou, bílou, již nad matku, sestru, Boha měl jsem i nad sny svoje velké mám dnes rád? Již duch můj, až jej hvězdy k sobě pozvou, i za branami nebes bude vzpomínat?! Nač rveš mi duši pochybnostmi svými, když sama víš, že bez Tebe již není duše mojí, že bez Tebe můž’ jenom svšednět – nebo umírat! 55

Odpusť!
„Ty nesmíš plakat víc! tož raděj bych svou smělou líc nastavil pušce vstříc!...vstříc!...“ (Ze staré básně mojí!)
Já hrdý muž, ty dítě jen, co hrdost, pýcha jsou před slzou Tvojí jedinou? Jen prázdný jsou a plachý sen – – Tys plakala, ó Anči má, i tichýma, vím, očima, – odpusť mi, Anči má! Já roucho chladu nesvlékl, když mukou duše třásla se, – v Tvém zraku slza chvěla se: ač před Tebou bych pokleklpoklekl, před Tebou jedinou! – – Ó světice, Ty Anči má, s mučednice očima – odpusť mi, Anči má! Já lásku nes’ Ti, nejen hřích, že závidět jijí musel Bůh, s ní bolesť však i pro Tvůj duch! Já zaplašil s Tvých retů smích a roztesknil Tě očima. Leč ty víš, mým bylo údělem 56 mít teprv Tebe k smrti rád! – – Buď smíru, štěstí andělem, jen pousměj se očima – – – odpusť mi, Anči má! Však dáš-li ruku v rozchod zas, ač kláli když – já k Tobě stál!! – kéž kord, jejž znáš, mne raděj sklál! Pak alespoň Tvých očiočí jas mně poví v slední útěchu, že dávno odpustila duše Tvá... Však ještě pak hasnoucí zrak – a tu se poprv zarosí! – za bolest vší tě odprosí: Odpusť mi, duše ztracená, odpusť mi, Anči má! 57

Její matičce.
Drahá ach matičko drahého děvčete, – bychom se dostali, vím to já předobře, to že Vy nechcete! Matka má Aničce křížky tři dělala, hříchem ač láska má, – v Anči to štěstí mé rty svými žehnala! Matičko Anči mé, byť Jste nás plísnila, ruce Vám líbám přec: bílé to dítě Jste pod srdcem nosila... Matičko Anči mé, byť Jste nás káralakárala, ruce Vám líbám přec: tu duši bělostnou Vy Jste jí, Vy dala! 58

Pohádka prastará.
Byl jednou jeden krásný sen, dvě oči utkaly ho jen. Dvě oči utkaly, dvě duše spřádaly, dvě slova sdrásaly! A sen? Ó plachý sen, ó plachý sen! Byl jednou jeden krásný sen, žít zlatou bájí princezen, jež daly krásu jen těm v plen, kdo dobyl si jich čepelem, neb duše svatým plamenem. A sen? Toť rytířův jen bludných sen! Byl jednou jeden krásný klam, že v život stačí duší plam, dvou srdcí zmámení, dvou duší teskněnítesknění, dvou duchů záření – A klam? Ó zlatý klam, ó zlatý klam! Byl jednou jeden krásný klam, dvě duše pro něj trpěly, ach žel, že obě nemřely, 59 že mřela jenom jedna jen: radš zničit život, jeho klam – než býti sám! Než býti sám! * * * Tak končila vám pohádka. Kams’ do mlh věčných odjel princ, ač smála se a smála zas’, nebyla šťastnou nikdy již princezna – smíšek přesladká... 60

V noci prvního máje.
Byla to jásavá zase noc, kterou jsem dneska promrhal, abych tu lásku ztracenou proklnul – oplakal, abych tu lásku jedinou v náručích vášnivých pochoval, sebe a štěstí své ve plen dal! Byla to divoká zase noc hýřící bolesti – jak snadno – ach jak snadno jest pohřbíti slavně a jásavě – své sny a své štěstí! – – – 61

* * *
Já ztratil lásku svoji dnes, Já ztratil lásku svoji dnes,
jen duše její zbyla mi, kde’s skde’s moře, moře moje toužené, přehlučet žal můj vlnami? Jen od břehu a k modrým dálkám spět a vesla odhodit, kde věčna tíš, a nevrátit se k břehům nikdy zpětzpět, sem k zemi nikdy, nikdy již!

Jedinké slůvko...
Jedinké slůvko – a co všechno v něm! „Nemám Tě ráda již!“ polšeptem. Člověk je slyší, – mlčí – ač žije dál, umřelo na vždy všechno v něm, jediným slova šepotem....šepotem... 62 Hovory s Aničkou. (1908).
Znám jen troje krásné a hluboké zároveň: hudbu, moře a Tebe! * * *
Vím nyní, že jsem tě miloval dávno již – ve snech svých dříve, nežli zjevila jsi se mi ve skutečnosti! * * *
Proč Bůh vyslal duši tvou ve svět teprve dlouho za duší mojí? Proč neseslal je obě pospolu ve svět? A přece musila duše tvoje za mojí přijíti na zemi, neboť ona jediná mohla mne provodit na zpět tam k ráji, odkud jen omylem Bůh pustil duši moji k chladné zemi. * * *
Myslím, že ani Bůh již nemá moci nad námi, a nemohl by ani on již, abychom jeden bez druhého mřeli. A že by duše naše, když by je na dlouho odloučiti chtěl, i jemu by se opřely. Anči, viď, těch duší neodloučí na věky již ani Bůh! * * *
Děla jsi mi před ženami jinými: „Ne, já nejsem Vaší nepřítelkyní!“ – tak měkce, tak měkce! A v tom hlasu tvém, v té měkkosti, já četl vše....vše... Avšak duch můj oplatí vše měkké duši tvojí: chraň toho Bůh, kdo by jí byl nepřítelem; té bílé, světlé duši tvojí....tvojí... * * *
63 Divily se ženy ve středu v jednotě shromážděné, že mluvím tak vášnivě, tak plynně a tak ohnivě, a když doznělo jejich „výborně“výborně“, oči jejich s údivem na očích mých utkvěly – i s otázkou. A již chtěl jsem odvětiti: Vy bláhové, vždyť ještě tři minutky před tím smála se na mne moje Anička, vždyť ještě cítím v dlani teplý její ručky stisk – což neznáte, bláhové, Aničky mojí? A když v neděli mluvil jsem v „Národní radě“, nitku myšlének jsem ztrácel, zajikl jsem se zas a zas, a hlas kamsi v prázdno splýval a kdosi šeptl: „Mluví jako ve snu“...snu...“ Ano, jako ve snu: viděl jsem tvář tvoji slzami politou, viděl jsem před sebou zrak dětský, zastřený mlhy tesknotou, cítil jsem dušičky tvé úzkost neskonalou. A tázal jsem se v duchu: „Což nevíte, bláhovci, že včera zase již plakal smíšek můj? Což nevidíte jejích slz, což neslyšíte jejího vzlykotu? Což neznáte Aničky mojí? * * *
Nevím, co bych učinil, kdybych o těch svárech drobných, v nichž někdy slovo trpké si říkají rety naše, ne duše: nevím, co bych učinil, kdybys odešla v těch chvílích! Snad bych přišel za tebou a odnesl si tě domů opět v náručí přes celou Prahu, skole každého, kdo by se mi v cestu postavil, aneb spíše ještě puzen hroznou, šílenou hrdostí, když bys neporozuměla sama prosbě zraků mých, snad bych nepronesl ani slova již k tobě, ni ruky nepodal, ale pak by zbytek života mého byl jen jedinou velkou tesknotou, jediným smutkem nezhojitelným, jedinou všedností! * * *
Ne, nesnižuje ni tebe, ni mne, že dříve toulal jsem se bez lásky od ňader k ňadrům. Vždyť neznal jsem tebe! A jest 64 pro tebe jen ctí a oslavou, když poznav tolik dívčích vnad i duší, u tebe teprv ohněm duše tvojí duch můj vzplanul bílým žárem skutečné, oddané lásky! Když v muži zralém, čtyřicátníku, po jeho úspěších a jeho chladu a lhostejnosti vznítila jsi čisté po tobě dychtění, touhu po věčném splynutí – co v tobě, co v tobě musí být, Anči má! A byl-li to klam, jsi-li jinou, nežli již hýčkala a celovala duše má jako duši jemnou, hlubokou a vznešenou, – nech mně illusi tu aspoň, že jest, že byla jiná ještě žena, jínájiná než ony, jež jsem celoval, ale jichž jsem milovat nemohl! A nyní věřím, že jest i jiná ještě láska, nežli ona, jež touží pouze po tělesném úkoji! Snad mohl bych mnohé celovati, kdybys odešla, ale milovati,milovati něžně a tklivě tak nebudu moci žádné již! Snad i pohasne láska má k tobě nějakým ostrým slovem tvým, ale žen jiných neroznítí jí slovo nejněžnější, nejohnivější již. Až odejdeš, byť tělo žilo, duše má usne na věky... * * *
Anči má, rozvedou-li nás – a oni nás rozvedou! – nesmím zemříti, já nesmím si zoufati, já musím žíti život těžký dál, neboť jest tisíce ještě trpících, pro něž musím žíti, ač nevím, bude-li mezi nimi dvou, kteří by nás více trpěli. Ale budu-li musit a směti zemříti jednou za lid trpící na popravišti, přijď a vezmi mou hlavu prostřelenou na klín svůj. Buď u mne v té chvíli, Anči má! * * *
Dovedl bych milovati až k sebezničení, nedovedl bych nikdy milovati až k sebeponížení. * * *
Láska jest štěstímštěstím, i když končí sebevraždou, protože vždycky očisťuje.
65 Poznal jsem mezi muži mnoho lotrů, nepoznal jsem ani jediné v pravdě bídné ženy. * * *
Žena jest tak velká a dobrá, že způsobila-li mi někdy i utrpení, vím, že trpěla se mnou zároveň již. * * *
Kdykoli jsem byl vášnivějším, muži zvali mne šíleným, ženy zvaly mne mužným, silným a výminečným. Protože jenom ženy dovedou vrcholky duše, muži jenom všednosť pochopiti. Muži jenom všednosť snesou, ženy jí nenávidí! * * *
Od té doby, co znám tebe, přestal jsem básně čísti – protože jsi, Anči, sama básní. Hlas tvůj rýmem zvonivým, rythmem dech ňader tvých, oči tvé mou melodií! * * *
Přijde noc veliká a tmavá, jak ty tmy nad krajem dnes, a tmy nesmirnénesmírné zaplaví celou duši, celou mysl, celou bytost mojímoji. Jen v srdci mém pláti bude ve tmách neskonalých ještě kouteček, jediný, koutek paprskův posledních, lásky mé k tobě. * * *
Anči má, Anči nejdražší! K čemu se chvět před společností, před společností tak bídnou, farizejskou? Za mne se nebudeš musit rdíti před ní, ni za naše přátelství. A kdybys byla někdy ženou mojí, před nikým na světě nemusila’s by se rdíti za to, že jsi mojí, jako mi náležíš nyní krásnou duší svojí, Anči má! Pravda, zle může osud zvrtnouti dny moje! Snad budeme státi jednou v čele volných zemí svých, snad 66 půjdeme jednou zase do žalářův neb i na popraviště nás povedou. Ale buď jak buď, ať zvednu tebe do výše, či ať ty mou hlavu zkrvácenou z prachu zvedneš dobrou, bílou rukou svojí, rdíti se nebudeš musit za to, že jsi byla duší svojí mou – ty hrdě budeš moci hlásit, že mimo lid můj, mimo volnost celého lidstva duše má, láska má náležela jen někomu ještě, jediné jen bytosti ještě – a volati budeš moci všem ve tvář hrdě: Já byla bytostí tou, jeho Anči chudá, jeho smíšek, jeho všechno! * * *
Proč tobě rozumím lépe než jiní? Protože jsi duše složitá a neobyčejná a jí rozumějí zase jen duše, vymykající se předsudkům a zhrdající všedností. * * *
Proč Bůh učinil ženu krásnou? Tak krásnou, jako i tebe učinil? Či pro svou potěchu jen? Ach, dívám-li se na tebe, věřím, chvěju se někdy, že Bůh tebe pro sebe jen stvořil! * * *
Ještě na něčem víc mně záležizáleží, než abych byl šťasten já s Tebou, ty jediná abys byla šťastná, ať i mimo bok můj, třeba by potom štěstí tvé bylo žalem mým! * * *
Nebylo dosud žen, jež byly by mne o své újmě zarmoutily. TysTy sama jsi mne, Anči, zarmoutila někdy, a přece dím ti upřímně, Anči má, vysoká a chudá, ze všech žen, jichž jsem duši seznal, ty, ty jsi byla z nich všech nejlepší, anděl, jenž trpěl muka, jakým snad rovno není, ač chtěl, aby jiní jen úsměv jeho viděli! – –
67 Anči má drahá, předrahá, proč musíš býti vždy třikrát nešťastná, abys se jednou zasmáti mohla? * * *
Anči má, dnes v mlhavé, chmurné toto ráno cítím to celou bytostí svou: nebyl jsem nikdy tak vesel, nebyl jsem nikdy tak blažen, nebyl jsem nikdy tak hrd, jako dnes, když jsem se bil za onu čest, na níž není skvrny ni nejmenší, za čest Tvoji... * * *
Vím, že miluju tě nesmírně, vím, že těší tě láska má, vím, že jsme nešťastni oba! To pro život i pro hrob stačí – tobě pro život: jdi aspoň ty šťastná jím! * * *
Anči má, nenech se týrati nikým, nikým! Nenech se týrat, Anči má, vždyť tisíckrát já s tebou cítím tvoje utrpení, nenech sebe, pro smilování BožiBoží, týrat již, mé dítě nejnevinnější – uprchni z města, jež celé hodno není, by řemínky rozvázalo u střevíců tvých – uprchni od všech, kdož tě týrají – já skryju tě před vším neštěstím a před vším utrpením a ni jeden zrak hněvjvýhněvivý nesmí na tobě utkvíti, ni jedna ruka hrozivá nesmí se na tebe zvednouti, ni jeden úšklebek tupý a podlý nesmí tě pohaniti. Budu tobě, ni štěstí od tebe nežádaje, budu ti štítem proti cizím i proti tvým a nikdo, nikdonikdo, nikdo nesmí ti ublížiti! – * * *
Má AnčíAnči!... Rci, bylo kdy slov krásnějšichkrásnějších řečí kteroukoliv, jakýmkoli retem vysloveno – dvou slůvek krásnějších, něžnějších a líbeznějších: Má Anči! – –
68 Smích tvůj jest blahem mým, pláč tvůj však tvým povznešením. * * *
Vím, budeme nešťastni, ale jako naše štěstí – i naše neštěstí, naši tragedii budou nám záviděti. * * *
Ruch a boj, toť život můj – a přece poznal jsem nyní klid všech bojů krásnější: držeti ruku tvou u retů svých a dívati se na tebe mlčky v tichém rozčarování hodiny, hodiny, hodiny. * * *
Byli jsme hrdi na sílu svou a ty pyšna, že nejsi třtinou slabou, chtěli jsme provokovat bídnou, podlou společnost – a jediná krůpěj jedu její otrávila duše naše, jediný hrot její zničil srdce našenaše, a bijí-li ještě, do prázdna bijí. * * *
Děl jsem ti již, proč nesmím zemříti nyní, protože nadejdou snad chvíle, kdy každá smrt naše bude lidu vykoupenímvykoupením, a ty slíbilas přijíti třeba i na popraviště a krvácející hlavu mou vzíti ve svůj klín a pocelovati ji přede všemi. – Avšak kdyby tebe dříve již zastihly chvíle velikého smutku, kdybys zmírala ať chorobou neb zoufalstvím, zavolej mne z dálek sebe větších, Anči má, a já slibuju ti, slibuju ti, Anči má, že přijdu a doprovodím duši tvoji v Nekonečno. A snad větší všeho blaha, jež jsem prožil zde na zemi po boku tvém, bude blaho vznášeti se hvězdami po boku duše tvojí, neboť teprv tam budeme – konečně sami..... * * *
Nevěříš, nevěříš lásce mé: Myslíš, že jsi měmně byla hříčkou pro chvíli, jak děla jsi. Nebyla velikou ta láska moje k tobě, 69 když bych byl málem pro ni i na lid svůj zapomněl? * * *
Hrát budeme dál tu komedii před společností a zaplatíme ji velikými dušemi! * * *
A kdyby Tebe, Anči, až budeš mojí, celou blátem poházeli, jak nenalezl bych místa na tílku tvém pro polibky nejčistší? Co všechno to moře bláta proti tvojí světlé duši? * * *
Ne, nejsi zlá, byť prchlá: a prchlá jsi, protože špatná nejsi, Anči má. Já tě znám lépe než celý svět, jen třeba ti někoho, o nějž s důvěrou celou opříti bys mohla srdéčko své i hlavičku svou, srdéčko smělé i duši krásnou – někoho, kdo by po tobě netoužil sobecky jen pro ukojení svého pudu, své choutky, kdo by nechtěl tebe jen schvátit v náruč v divém záchvatu – kdo by chtěl zvednouti tebe, Anči, vysoko, vysoko před celým světem, kdo by chtěl míti rozkoš nejen z půvabů tvých, ale chtěl by, aby měl i svět požitek z tvých schopností krásných, aby měla společnost radost z tvojí duše! * * *
Ty víš, že ublížil-li jsem ti někdy, že jsem ti ublížil jen pro nesmírnou lásku svoji. Dokud jsi mi byla lhostejnou, neubližoval jsem ti – a z takových ran jen květy vypučí. To není krev, jež tryská z ran láskou zasazených, to není krev, to růže kvetou z nich! * * *
70 Sám Kristus, ten nejčistší člověk lidstva, Bůh čistotou a láskou svojí, ten největší karakter všech věků a kultur, prohlásil před Magdalenou, že nikdy hříchem není a ani nesmí býti zvána – láska. Co před tímto soudem Kristovým, před soudem nejčistšího z nejčistších, jest nám soud nízkých a všedních? Hříchem jest jen ubližovati. Komu ublížilo však naše přátelství? Nám, tobě, mně ubližovati nepřestali, stokrát nás uštkli! Ale vzpomínám Krista, jak smělé vystoupení jeho jediného rozprášilo fariseův celé zástupy. Magdaleno, jak dovedu tě nyní chápati!... * * *
Není možno déle držeti klam. A říci pravdu, to znamená beztak záhubu. Nemohou dva čelit předsudkům milionů. Jdeme tam, kde se cení duše, ne papírové zákony! * * *
Aničko má, nic nedbej řečí a pomluv: mnozí tě pohanili, ale zapomělizapomněli, že z upřímnosti tvé znám tvé chyby domnělé, neboť hnusí se ti svatouškovství pokrytecké, ty znáš zločiny mé, z nichž jsem se tobě zpovídal, a přece životem svých duší vznesli jsme se nad to vše! Ozářili jsme vše duševním dychtěním a zářením svým a nad kalem společnosti neseme se plamenem citů svých k Nesmrtelnu. * * *
Anči má, ano, chci se nyní obklopiti slávou! Po dvacet let zhrdal jsem jí, zhrdal vší ctižádostí! Ale tolik tě potupili, že bych tě chtěl celou, celičkou ozářiti! * * *
71 Neříkej mi nikdy o posledních zbytcích bohatství vašeho. Kdybys i neměla ničeho, ni kousek roucha na sebe, byla bys mně tím dražší a milejší, ano, nejčistčí a nejbohatší byla bys mi, kdybys neměla na těle ani košilky... * * *
(Červenec 1908).
Viď, že šílenstvím byla láska má? Že byla tvým utrpením a mým neštěstím? Viď, že musíme se přece rozejíti? Ale z rozchodu zbude nám nejen vzpomínka na podlosť a závisť lidí: i vzpomínka na román, že nebylo hlubšího žito v celé společnosti, na drama, že nebylo vzrušenějšího a vášnivějšího před šosáků tváří sehráno a – protrpěno – a vzpomínka na Ideály záře a povýšení, k nimž nelze dospěti ani sebe větší bolestí. My rozejdeme se, viď, protože jsme nebyli svatí a nechtěli býti špatní, protože jsme byliprýbyli i my jen lidmi, byť – „výstředními“. – Já nenávidím jich na smrt za to, že tebe, smíška mého, můj sen, a v tobě mé štěstí i mou bolesť, mi vyrvali....vyrvali... a nenávisť má ustele mi snad měkce a záhy. Tobě zbude – život....život... Neměla’s síly, ač sama veliká v touhách a dychtění, neměla’s síly jíti mukou a pohrdáním k jeho záři, k jeho lesku, k jeho výším – budeš míti síly dost, o má Nebohá, vrátiti se v kal nudy a – všednosti? Budeš míti síly – sevšedněti? * * *
Zdaž věřím v nesmrtelnost duše? – Věřím – od té doby, co jsem poznal duši tvoji – –
72 ANICCEANIČCE X...

To trochu štěstí bylo..To trochu štěstí bylo...
To trochu štěstí bylobylo, pranic víc! A trochu snů a lásky, i klam a trochu víryvíry, pranic vicvíc! A z nich co Tobě zbylo? Ta slza jen, jež kane v líclíc, a v duši bolesť věčná! – Pranic víc!... ELIŠCE.

Ó pojď!
Ó pojďpojď, mé dítědítě, ke mněmně, pojď ke mně zas’! Z mé duše prchly chmury, je zaplašil Tvůj smíchsmích, Tvých očí jas – ó pojď, ó pojď se líbat a líbat zas! 73 KVĚTU V PRVNÍM ROZPUKU.

Neodpusť!
ZdašZdaž odpustíš mi, dítě moje tklivé, co jsem Ti učinil? Zdaž odpustíš, že pro mne bídný dav TěTě, ba víc, že já svou vášní kletou Tvou duši potřísnil? Já pykám teď! ten osten viny se v duši navždy vryl – Proč za chvil blaha závratného, Ty nyní víš, proč jsem já smuten byl! Proč květ Tvé duše bílý já žárem nespálil! Tím bílým žárem duše svojí žhoucí! – Proč temnou jsem jen vášní já květ ten potřísnil?! Ó, neodpusť mi, dítě bílé, tklivé, co jsem Ti učinil. Vždyť odpuštění nenínení, kdo kalem květ i nebes samých byl potřísnil! 74 Ach, kal ten s květu Tvého rosou se slzí smyl! Jdi k nebi zpět! Mne nebe trestej! bych stokrát za polibek Tvůj každý, bych stokrát proklet byl! 75 TÉ, JIŽ NESMÍM JMENOVATI.

JASOTJÁSOT.
Kde květy rozkvětlyrozkvětly, mně vůní vlasů Tvých dýchaly! Kde ptáci se rozpěli, Tvé jméno zpívali, Tvé jméno zpívali! V korunách našich lip důvěrné šumění, zda sladčej’ kdy znělo mi než s ňader Ti klesnuvší košilky šustěnišustění, přesladké šustění? – – – Kde ptáci zpívali, jen Tobě zpívali, kde duše nevinné jen teprv toužily, nad Tvojím triumfem, nad blahem Tvým, jásaly, jásaly, vzdechy a výkřiky,výkřiky Tvými jen jásaly! 76 Mé dítě toužené, mé dítě blažené, mé dítě z rosy jen, z paprskův utkané, mé dítě vášnivé, i k slzám tesklivé, ať květy Tě líbajílíbají, ať květy Tě laskají i ňader Tvých hebký sníh za nocí touživých! – Nikdy se květ a květkvět, nikdy se pták a pták a rosa s poupětem, jak my dnes líbali! jak my dnes líbali! Jak naše polibky k blankytablankytu jásaly!... – – – – – – – – – 77

Zkrvácený šáteček.
„Jsou dramata žen, o nichž země nikdy, nikdy nezví, jsou blaha muže, o nichž jen nebe smí zvěděti“.zvěděti.“ Z mého denníku.
Ten šáteček s Tvojí krví, ten já nosit nebudu, však do hrobu s’mnous’ mnou ho dají – ach, zda-li Tě tam zabudu? Tím šátečkem, dárkem lásky, nechť mně srdce zakryjí, u vzpomínce já se blahem ještě jednou zachvěji! 78

Před útěkem z Prahy.
Zdraví a veselí – hněvem a závistí ať se svět celičký třeba hned tetelí – zdraví jsme, veselíveselí, silní a přesmělí! Čestně my do očí zříme všem tváří v tvářtvář, před námi štěstí zář – půjdem sami v svět silní a přesmělí! 79

Bílý květ chrysantém.
Bílé dnes dlaně Tvé na bílá ňadra Tvá bílý jen sely květ chrysantém – Květ se Tvým vlasem blýskblýsk, blýsk se i ňader Tvých – (zatočil s’ mnou se celý svět! – ) diadém – Vím teď, proč včera stich dětský Tvůj smích, poupě když ňader Tvých rozechvěl blahý můj ret! Zhřešil jsem – kaju se: Ňader Tvých diadém a ten květ chrysantém všechno mi děl: Květy že líbat smí, bílý květ ňader Tvých, zase jen květ! 80

Tys plakala...
Já odešel – Tys plakala, o moje zlaté dítě! Kéž bych Tvůj osud tkáti smělsměl, já utkal bych ho do perel a v samé zlaté nítě! Ó žel, ó žel, do démantův co, do perel, když slz Tvých drahokam já nesetřel! Jaks plakala, má světice! Co trpí, vím, Tvá duše, však věz, já dvakrát tolik protrpěl: i Tvůj já se svým nesl žel a mrak před Tebou zřím v tuše! Ó žel, Ó želó žel, že v líc, v níž jenom lesk perel by skvíti měl, tak často v ní jen hořkých slzí plam se pozaskvěl! 81

Nenávidíš.
„A nyní Tě nenávidím, nenávidím...“ Tvá slova ke mně v srpnový večer.
Nenávidíš! Nenávidíš lásku mojímoji k Tobě, nenávidíš moje oběti! – Nenáviď i můj popel v hrobě! Nenávidět, ač měli jsme se rádi, demonův toť osud, toť naše prokletí! Nenávidíš čelo, jež sijsi líbala, nenávidíš duši, jež Tě hýčkala... Rozryj i má prsa, jež ranám čelila, smělcova když ústa Tebe zranila! Poplvej i ruku, jež včera ještě s vášní, když zora šeřilašeřila, za Tvé jméno drahé, za svatou čest Tvoji a za tu lásku chudou se bila... 82 A byť Tvá duše sama nad křivdou křičela, ó podej jedu číši a zamkni na vždy ústa, jež jenom líbat, líbat a – mlčet uměla! 83

Noci lásky. (Při hudbě na Žofíně.)
Ač v mlžné dálavě ty noci jásavé, kdy jsem Tě líbal, kdy jsem Tě měl, – jak pro ně dnes v vzpomínce jedinéjediné, mé dítě blažené, mé dítě ztracené, jak pro ně dnes, když hudby zněl ples, srdce mé jásalo, srdce mé plakaloplakalo, duch můj se chvěl! Noci ty jásavé v mlžné již dálavě, na věky ztracené na věky ztraceným vrátí nám jen vzpomínka zoufalá, zoufalých sen – – – – – – – – – – 84 SVĚTICI.

Mrtvé lásce. (Zemřela náhle na můj svátek r. 19..)
V mé duši přestal zpívat pták a soumrak přišel, mé štěstí na věky šlo spat....spat... a měsíc vyšel....vyšel... A duše má šla ve tmy spat, když jeho svit v Tvých očích spících na věky se v posled kmit! A sklonila se k věčným tmám mé duše tvář – když věčná vešla do nebes již s tebou zář – – 85

Ptáčkové zpívejte!Ptáčkové, zpívejte!
PtáčkovéPtáčkové, zpívejte, potěšení moje ku hrobu již nesou, pěkně ho vítejte! Sleťte tam s topolí, písní se optejte, srdce pod tou zemí zdali již nebolí? Tiše jen zpívejte, aby mile spalo, sladce jen zpívejte, aby se mu zdálo o lásce jen naší, věrném milování....milování... 86

Na hřbitově.
„Zde dříme se sen věčné lásky“.lásky.“ Nápis na jednom rově.
Jeden život zničen bouřnou vášnívášní, lásky plamenem – duše má až ocitne se před Tvou duší v ráji vysněném, zachví se, ó zachví před tím květem bílým hlasem rozchvěným: „Promiň – odpusť, drahá, šepcešepce, odpusť – léta nad Tvým rovem kvílím, štěstím zlomeným a dnes v těch mlhách chmurných nad Tvým prachem šílímšílím, šílím – zoufám – pozdě! – nad svým zločinem – šílím – sním pak zase blaze o objetí jednom, dlouhém, vášnivém – a o štěstí jednom na vždy ztraceném... 28.10. 1906.
87

Noc.
To byla těžká noc – – já nespal víc – cos svědomí mé budilo a bouřilo a klnulo mně kleteb na tisíc! Vše pro slzu jen jedinou, jež tryskla Tobě v líc! A měsíc metá ze mraků mi bílé světlo v líc! Tvých mrtoýehmrtvých očí jas to mně z nebes hoří vstříc. Ó Bože, tmu přej duši mojimojí, bych nezřel zrak ten mrtvý a slzu v něm! – O sešliÓ sešli, Bože lásky, mně noc, ó noc již věčnou! Ó Bože, Bože lásky! Což neshasí již nic,nic ten věčný jas Tvých očí, těch mrtvých zřítelnic? 88

Stesk.
V duši se mi rozbolelo – pro kobokoho? V mysli se mi rozželelo – za koho? Za tvou hlavu práchnivící, tatíčku? Pro blouznění schvacující matičku? Pro sestru mou sladce spící pod zemí? Pro mé srdce, dohořelé vášněmi? V duši se mi rozbolelo – pro koho? V mysli se mi rozželelo – za koho? 95

Mým dětem.
Raděj ať strázní jdou, nežli jdou v hříchu, raděj ať na boso v hluchém než pychu, raděj ať kulím prs nastaví, nežli by klekliklekly, raděj spěj nad hvězdy duše jiehjich, v kal než se smekly! Srdce jich zůstaň květ bílý – než být ten potřísněn, žár ať ho spálí! BožeBože, jen nedej by,nedej, by tolik, ó tolik jak tatík jich nešťastnvnešťastny byly – * * * Nežli kal na čele – zlata kal v dlanidlani, z rovu jich vzklíčivzklíčí ať světlý a milý zmučených duší květ bílý – – – 96

Mým chorým synkům. (Juliu a Edvardovi).
Vy, jediní, vy jste mi zbyli – já nechci víc! – Snad pro vás snes bych, by mně nehty zryli a zbili líc! Můj oheň, vzlet můj ve vás přešly – již nejsem nic! Kéž bych moh’ ještě aspoň krví svojí slední vám zbarvit líc! 97

V potu tváře. (Památce tatíčka mého.)
Viz, jak zlatem naše pole! klas jak šumí vesele! A já zřím již na žebřinách klasy, snopy, mandele! Na chvilku jen na mez sedám, pot kéž vánek ověje!... Ejhle chléb zas dětem zlatým, až se srdce zasměje! Pro ně krov jsem tvrdě robil, měkce stlal jim peřinky, nepřál sobě, robata má, klidu ani vteřinky! Zdaž mé práce vzpomenete – stesk se loudí v skráni mou – až po létech pro tatíčka Sekáč přijde s kosou svou? Zdaž i ruka vaše jak já – pro vás sil jsem vesele – zdaž mi také stejně měkce v rodných lánech ustele? – – 98 Poslední družce života. AUGUSTĚ.

Mám-li tě rád....Mám-li tě rád...
[I.]
Mám-li Tě rád, že těší Tě, dnes děla’s tak tiše, proč nelíbat zrak Tvůj touženímtoužením, jímž celá má bytost dýše? Ó, skloň ten svůj zrak, bych líbal jej, k retům mým ze své výše. Aby nás líbatlíbat, má milá, ni anděl strážný neslyšel, věř, budu Tě líbat šeptem jen, tak tichounce, tak tiše... II.
I Tebe jednou, duše má, vše drahé Tebe sklame, Ty poznáš, čím srdce zoufá si, co sílu ve tříšť láme! Pak zemři. – Z všech ženy údělův jest mříti nejlehčeji. Přijď – a na mém hrobě ustel si, tam se Ti bude spáti nejměkčeji... 99

Ty dobře víš....víš... (Augustě.)
Ty dobře víš, jak hořkne každá skýva chleba, Ty víš, proč ve snu zrak se slzou zalévá. Ty dobře víš, proč s touhou nekonečnou jen bolesť veliká a věčná se bytostí mou celou rozlévá – – Ty dobře víš...

Kdo řekl tobě..Kdo řekl tobě...
Kdo řekl tobě, moje dítě zlaté, že v šanc bych chtěl já dát tebe i práce rukou tvých, i duši tvojítvoji tichou? Nechť tudíž zví jazyky ty kleté, i za zvěst svojísvoji štvavou, bídnou, kletou, – že duše má se za svouTvou všude vydá k letu, i z hrobu vyrval bych tvé tělo drahé, že podáš-li mně k loučení svou ruku, Své ruce věrné, čistéčisté, lopotivélopotivé, já zlíbám vděčně loučící se ruku – i „Zůstaň drahá!“ poprosí tě mých očí žár, mé slzy tklivé! 100 „Alma minha geutil“...„Alma minha gentil...“ Almeida Garett.

Smutným očím.
Bez slunce, bez vláhy chřadne mi květ, nedal bych já jej však za celý svět! Ručky Tvé uměly do nocí psát: Což srdce uštvané nechce jít spat? Psala a psala jsi, nikomu vděk! V duši co psala’s mimi, nesmyje, drahádrahá, však,však celý již věk! – – – 101

V zoufalý večer. (Augustě 25. března 1909).
Do čela jednu, do srdsesrdce jednu – spolu tak tiše budeme spát! Naposled ještě ruce Tvé bílé budou mne hladit, celovat! Naposled ještě rety mé žhavé budou Tě líbatlíbat, zbožňovat! Půjdeme všechněm tiše tak z cesty, rádi, viď, rádi. Přece nás budou všíchnivšichni, ach všichni proklínat! Do čela jednu, do srdce jednu – Bohu nač žalovat? Znaliť jsme blaho nad všemi blahyblahy, všechno viď! lásce v oběť dát! Přišli proč tedy zákony svými štěstí nám kalitkalit, duše štvát? Budem je za to,to všechny, ach všechny proklínat! 102 Do čela jednu, do srdce jednu – proč se tak musí, musí stát? Životem pravdy, vášně a citu nechtěli nechat duše plát! Neshasí však již svatou tu vášeň, vzplane, až budem umírat! – Až půjdem tiše z ráje do rájeráje, budou nás proklínat! Ale až láskou na místě mravů dovedou světu štéstíštěstí dát, přijdou nám na rov, blahým a čistým, přijdou nám všichni, ba všichni požehnat! 103

Duši, jež odlétla v lesy.
„Láska naše vypíná se příliš nad všednost, než aby se jí tato mohla dotknouti. A pohrdání naše jest odpovědí všem! Jen proto, že láska naše jest tak veliká, tak bezohledná, tak kouzla plná! Co jiné duše mělké by se ani mysliti neodvážily, my se odvážili učiniti...“ Velhartický: „Povídky o milenkách“.
Dnes v lesích dlíš své srdce léčit choré. Mé srdce klidné jest. Však duše mámá, ta těžce stůně po květech duše Tvé, po záři duše Tvé, dnes těžce, těžce stuněstůně. Ach, duše Tvá již nebolí, co bolelo, již zahojil květ každý na poli, a zeleň líbá ji a do snů jí i ptáci šveholí. Vím, Přírody dnes velký ples: k ní vešla jsi a jak Tě shléd’, zašuměl blahem chmurný les. Však v mojimojí jizbě chudinké tu k smrti je a k šílení a kdosi těžce stůně... 104 A přece z koutů všech zde dýše opojná, ach dýše mi a sílí mne Tvé duše vůně....vůně... PřijďPřijď, duše má, přijď z lesů zas, přijď krásná, čistá, svěží, čím pták Ti ve snu pěl, čím květ se k Tobě chvěl, čím les Ti zašuměl, má duše též Ti nese! Přijď ke mně již, přijď ke mně již, ať duše má Tě hýčká zas, ať duše má tě líbá zas, jen s jásotem a v plese! Mé srdce klidné jest, však duši mé, jež stůně, přines jí z lesů ptačí zpěv, přines jí z pole bílý květ, a co nad ně jest: Té duše své přines jí trochu vůně... 105

Mému Iljuškovi, jenž zrodil se za jarní bouře. 26. IV. 1909.
„Jak Ilja Muromec neboj se nikoho – kromě svědomí svého!“ –
Ještě než zrozenzrozen, v kolébku kal metali lotři! Kéž by jim v odvet’ čistý Tvůj duch zářil a vzplál! V tvář ať Ti plijí – s Tebou je láskaláska, ztracencův Bůh! V bouři jsi zrozen, bouři jdeš vstříc: v mysli vždy mějměj, bouře že každá čistí jen vzduch – Neskloň svou líc, blesky ať bijí: nad Tebou nikdo – leda jen Bůh lBůh! 106

Ukolébavka Iljuškovi. (V rythmu kolébky). 1. IX. 1910.
I.
Na kolébce svojísvojí, dítě mojemoje, spi! Na slzičkách TvojíchTvojich duše moje lpí. Blaho, čest mi vzali, duši umučí, Tebe nevyrvou mi nikdy z náručí! Houpy hou, houpy hou, ďas a lidé k Tobě jdou, ublížit Ti nemohou, tatíček je nad Tebou, nad Tebou! II.
Máť Ti mlíčka přála ze všech svojíchsvojich žil, abys hladu čelit měl vždy dosti sil! Abys dušku nedalnedal, až i přijde hlad, byť sijsi také nemělneměl, kam bys hlavu klad! 107 Houpy hou, houpy hou, spíš, však boly světem jdou, ublížit ti nemohou, matička je nad Tebou, nad Tebou! III.
Tatík, máť až odejdouodejdou, zanechají přece květ, bílé světlo za sebou, TebeTebe, dítědítě, za sebou. Smělým práce nese květ, kamením nechť dneska jdou: otevřen Ti celý svět, boží slunce nad Tebou! Houpy hou, houpy hou, tmy dnes ještě světem jdoujdou, ublížit Ti nemohou: chudých Zora před Tebou, před Tebou... Houpy hou, houpy hou... 108

Na růvek Iljušky. (Skonal za naší pouti v cizině, nehýčkán v smrti matičkou svojí). 15. IX. 1910.
Dušička tam na hřbitůvku ode křížku ke křížku jen letí, volá, touží: „Matičko má, kde jsi? Políbiti přijď mne aspoň, dříve duška k nebi neodletí!“ Dítě volá – tma a ticho kolem – – volá, touží – matičky zde není – Vzdech teď – matičky jen touha spěje ku dítěti? Zde však nad rovy jen větru ševelení. „Duše jiných dětí, hvězdičky vy maly: kde je matka moje? Hledejte ji, hledejte, třeba v celém světě, že tu dítě její čeká políbení – – –“políbení – – – „HvězdičkyHvězdičky vy maly, máť moji hledejte! Svitem svojím čistým ke mně ji přiveďte. Když ji nenajdete, ani s výše svojí, Pána Boha sama Matička kde moje? – se optejte!“ 109 Dítě volá – tma a ticho kolem – volá, touží – matičky proň není – Vzdech teď: matičky to touha spěje ku dítěti? – Tu však nad rovy jen větru ševelení. – – 110

Písnička za dítětem. (Od Adrie k českému hřbitůvku). 25. VI. 1912.
Iljuško můj zlatý, jenž jsi zemřel za nás a za spásu mojímoji... dušička Tvá všude ovívá mou mysl, každou ránu hojí! Smrtka semkla rtyrty, dřív než k tatíčkovi mohly zajásati: kudy kráčím všudevšude, slyším však teď hlas tvůj k sobě šepotati! V matičky Tvé vzdechu slyším TvojíTvoji duši, a kde stromy pláčí, mluví z jejich šumu – Tvá to duše zpívá – jásá-li zpěv ptačí... 111 Klekání kdes zvoní – svatým timtím i zvukem hlas Tvůj mluví v plese: Zvony zvou Tě za mnou.mnou, tatíčku můj zlatý: brzy shledáme se! 112

Prostá písnička.
...ojostristesojos tristes, triste corazon pensoso... (Ze španěl. písně).
Proč jsi, proč jsi odešelodešel, hošku ty můj zlatý, tatíček Tvůj osiřel – není kdo by podepřel, kdo by duši posílil – ručkou vlídnou pohladil vrásky tvého táty! Jsem teď jak ten sirotek bez otcovské chaty, není kdo by rád teď měl! Každý sporý na pocel! Sirá, smutná, bez jasu jest ta cesta poslední k rovu tvého táty! Nenech mne zde sirotousirotou, hošku ty můj zlatý, zavolej, ó zavolejzavolej, tam kde jas, kde úsměv jest, k bílým světlům věčných hvězd duši svého táty! 113

U kolébky. (14. IX. 1912).
Prší dnes jemně tichouncetichounce, tiše do okna mého. Boží jak ruka smutek když píše tichounce, tiše do srdce mého! Rythmem svým sladkým kolébka tiše zpívala píseňpíseň, štěstí jak dýše do srdce mého. Stýská se, stýská, zrak můj teď maně roveček hledá v dáli, v dalidáli, veliké dáli... Všechno kdys usne, všechno se hojí, usnulo štěstí v kolébce Tvojí. Všechno když usne, žal proč se vrací z kolébky malé? 114 Kolébka prázdná, tichounce stojí. Štěstí z ní létlolétlo, štěstí tak malé – zabýt proč nelze? – – Půjdu je hledat v dáli, v dáli, velikou dáli...! 115 Z myšlének nízkého člověka. (Odkaz dětem mým, aby bylibyly lepšími otce svého.) (6. listopadu 1910.)
Hodnotu člověka činí jeho povaha, nikoli jeho program, tím méně jeho program politický. * * *
Někteří lídélidé nevidí pro stromy les. A někteří lidé nevidí pro strany národnárod. * * *
Kulturní hodnota není jen v jeho vědě a umění. Byť i měl učence a umělce největší, kulturně stojí nejníž národ, v němž ježje lidskosti nejméně. * * *
Celá choroba našinaší intelligence jest v tom, že klade knihu nad člověka. Že rozumí knihám všech škol a všech jazyků, ale ani jedinému lidskému srdci. A přece snad jsou knihy pro člověka a ne člověk pro knihy. Pro lidstvo a jeho vývoj mravní váží víc jeden dobrý skutek prostého člověka, než i hromada knih geniálních spisovatelů. * * *
„S poctivostí nejdál dojdeš“ – ač na konec bos a v hadrech. Avšak i v hadrech může býti člověk šťastným, zůstane-li člověkem. * * *
116 Dvaatřicet let je tomu právě dnes, kdyžkdy jsem sáhl po zbrani proti sobě, protože zaměstnavatel zničil otce mého. Zatím život naučil mne tomu, že sebevražda pomáhá zlu k vítězství. Jí sám umlčuješ živé svědomí, které proti křivdě křičí. I děl jsem si dnes: Obrať zbraň raději tam, odkud zlo prýští. I když půjdeš do žaláře za to, i tam vykonati můžeš mnoho dobrého ještě, hloubati, nová poznání z ducha čerpati, posilovati, povznášeti ty, jež trpítrpí, a rozsvěcovati tam světlo v nejtemnějších duších. I když půjdežpůjdeš na šibenici, čin tvůj přece snad dva, tři sobce zarazí, aby jiným neublížili, jako tobě bylo ublíženo. A zachráníš tím třeba několik ubohých, kteří byli již ohroženi bezcitností jejich. Jsi zde, abys prospíval jiným: sebevraždou prospěješ však sobě jen neb nikomu, nikoli ale blížnímbližním svým. Sebevraždou ustupuješ zlu z cesty, na místě abys zbraň svou, práci svou, právě proti zlu a zlým obrátil. * * *
Ano, jedenáctým přikázáním mělo by býti prohlášeno: „Nezabíjej sebe!“ Poněvadž, když všechnu naději ztratíš pro sebe, tím okamžikem zhostíš život svůj všeho nízkého, od té chvíle můžeš žíti již prost všeho sobectví, a tím se právě stáváš velikým a vznešeným. Nemáš právápráva ukrátiti svůj život, dokud můžeš jím prospěti bližním svým. Nemaje naděje již na své vlastní štěstí, jsi konečně čistým a volným, prost odvislosti a nátlaků na povahu svoji. A poznáš pak, teprve poznáš, že štěstí bližních jest sladší vlastního tvého štěstí. * * *
Věda a náboženství se nevylučují. Jsou v pravdě souběžny. Co jest vlastně náboženství? Víra, že jest cosi 117 nás daleko čistšího, vyššího, vznešenějšího a dokonalejšího, k čemu musíme spěti a se přibližovati vlastním zdokonalováním, abychom mohli splynouti někdy snad s tímto Dobrem, jež se vznáší mimo život hmotný. Ano, náboženství jest víra, že jest cosi vyššího nás, víra, pro dobu nežli i věda bude nám moci, ač-li bude moci při obmezených prostředcích svých, totéž dokázati. A tak náboženství jest vzpruhou k hledání pravdy a věda skutečným hledáním jejím. A právě proto věda i náboženství mají týž osud: pro chvilkové omyly mělkými mozky odsuzují se i v podstatě svojí a šmahem. V tomto odsuzování klerikál i materialista si ruku podávají. * * *
Některé problémy dělají se úmyslně zvláště složitými, snad proto, aby luštitelěluštitelé jejich zdáli se býti zvláště vtipnými a učennými. Jest to obzvláště i s problémem morálnosti neb nemorálnosti styků pohlavních. A přece jest odpověď na otázku tu jasná, prostá a zřejmá. Akt pohlavní sám o sobě není hříchem neb proviněním, jinak by příroda či Bůh nebyli ho učinili zdrojem a podmínkou pro vrchol zjevů lidských: pro lásku otcovskou, pro lásku mateřskou, pro tento nejčistší ze všech citů lidských. Avšak akt tento jest více než hříbhemhříchem, jest zločinem, jakmile znamená křivdu a utrpení, ať pro kohokoliv. Jakmile znamená zničení ženy, jakmile znamená pro muže návyk požitkářství a odvyknutí práci. Akt pohlavní znamená však dokonce opravněné štěstí, je-li zušlechtěn touhou, byť zdánlivě nevědomou, dvou bytostí příbuzných, stvořiti bytost novou, v níž by obě bytosti splynutím svého Já ožily a vtělily se v dobro ještě vyšší. Jako nutná podmínka vývoje a vzestupu akt ten jest zcela mravným, avšak pouze je-li provázen plným 118 vědomím povinostipovinnosti a zodpovědnosti. Nemá práva na nejvyšší štěstí, kdo nechce nésti i všechny jeho důsledky. * * *
Jsi silným, dokud nepláčeš. Jsi šťastným, dokud můžeš plakati. Lze sílu a dobro smířiti?....smířiti?... * * *
Co znamená přežít beznaděj? Očistit se od všeho sobectví. Překonav myšlénku sebevražednou, člověk stává se teprv velikým a dobrým. * * *
Co jest největším našim neštěstím národním? Že většinu sil svých věnujeme politice. A že většinu z většiny té nevěnujeme politické práci, nýbrž politickému škorpení. * * *
Noviny mohou býti národa buď vrcholvrchol, nebo jeho bahno. A nic prostředního mezi tím. * * *
Měl jsem mořskou nemoc leda jen na souši a nikdy na moři. Jakmile jsem na moře vstoupil, zdráv jsem byl. Jen touhou po něm churavěl jsem vždycky. Proč? Nevím sám! Snad proto, že na moři člověk setkává se nejméně s lidmi, snad proto, že moře jest jediná příroda, která zůstala přírodou, kterou člověk nemohl zdolati, ba ani zhyzditi. Ano, na moři jsem vytušil, jak příroda byla vznešenou, čistou a krásnou, dokud život nedala – člověku. ***
119 Nejstrašnější věc pro člověka jest smrt dítěte jeho. Protože jest to, jakoby minulost vysmála se budoucnosti, jakoby starý věk nad novým zvítězil. Bůh sám zákony své spáčil, když dítě mé mi vzal. Na stromu lidstva uschlou větev nechal a strhal zeleň klíčící. * * *
Co jest to platno trpět, když není pro koho? I to jediné štěstí, jež jest v utrpení, se ztrácí. – Není větší bolesttbolesti, než trpět, když není – pro koho. * * *
Bože, Ty všemohoucí, duše prý vtěluješ po skonu znovu v jiné bytosti. Bože, Ty všemocný, nedej, by dítě mé,mé znovu ožilo v České zemi. Chci, aby zůstalo tak čistým, jako když odešlo ode mne. Chci, aby aspoň jeden plod života mého zůstal čistým pro věky. * * *
Pozemky se u nás meliorisují. Stojí to milliony. A přece bahno všude, kudy chodím Českou zemí. To,To meliorace povah, to bude práce, kterou chudí jednou zadarmo vykonají. * * *
Říká se, že neumíme již umírat. Ó, bylo by ještě síly v nás umírat, ale zač umírat není. – – Ó beznaději, beznaději! – A proč, proč tedy jest síla žít? Či klíčí přece ještě něco velikého z doby naší, co dnes ještě netušíme sami ani?....ani?... * * *
120 (7./XI. 1910).
Celá výchova naše jest zvrácenazvrácena, poněvadž učí dítě čísti dříve, než-li ho učí samostatně mysliti. Nauč se napřed mysliti a potom teprv hojně čti. Čísti bez vlastních myšlének jest horší, než-li nečísti. * * *
Shon po přízni vyšší a shon po popularitě jsou byzantinismem stejně nízkým. * * *
Jsme otroky. Proč? Protože nemáme vlastního státu svého? Nikoli. Proto, že jsme z velké části reflexe cizí kultury, myšlenkové i duševní. * * *
Proč, proč při vší beznaději individuelní má člověk sílu dále žít? Snad proto, že cítíme, že jsme pojítkem horšího k lepšímu, od nižšího k vyššímu, že jsme nutným mostem k vzestupu, nutným článkem k rozvoji a pokroku. A snad člověk není přece tak bídným a hmotným, když má sílu žít za tuto cenu: kdy spokojuje se tím, být jen pouhým přechodem a prostředkem k dobru. A za to již současné lidstvo zasluhuje odpuštění vin svých, za sílu, být pouhým dolním kamenem, na němž bude stavěno Dobro Příští. * * *
Více než celá universitní knihovna váží tulák, prostý tulák, který umí zkušenosti svoje pochopiti a vykládati. * * *
Mravnost a cudnost nejednou si odporují. * * *
121 Franklin chybil, když vynalezl hromosvod. Od té doby přestal hrom bíti do toho, co se vypínávypíná, a bije teď zrovna jen do toho, co se choulí k zemi. Do paláců nebije, už jen do chalup. * * *
V levo, v pravo, či cestou prostřední? Svědomí nezná těchto výrazů. Zná jen svojísvoji cestu a neptá se, kam jde a kam zabočí, po cíli se neptá, ani po účeli. * * *
Národ český měl největší hloubku mravní, když duševní život jeho byl jako za Českých Bratří synthetickým. Slávu má největší v massách civilisovaných ovšem dnes, když život jeho jest samá jen analysa, bez tvůrčí silysíly, ať na poli ideí, ať na poli skutků samých. * * *
Voltaire, který v XVIII. věku i největší problém, i náboženství, pojímal raději duchaplně nežli hluboce, psal by ve XX. věku anekdoty o farských kuchařkách, aneb byl by z těch reportérů lokálních, kteří tak rádi duchaplně vtipkují o – mladých sebevrazích. – * * *
Proč jsem tak zoufalým, tak beznadějným? Měl jsem a mám snad podnes sílu proraziti kordonem vojákův, nemám síly však bahnem se probrodit. * * *
Dítě mé, životem nejprv přímo kypíc, jakmile prohlédlo drahým zrakem svým, jakmile počalo poznávati, zavřelo jej raději hned navždy. Jak bylos moudřejší otce svého, ty drahé, šťastné robě!
122 Ona státní forma, jež neodpovídá povaze a kulturní duševní úrovni národa, jest pro lid, a byť by to i republika byla, větší tyranií, nežli byla pro něj snad i absolutistická monarchie. * * *
Kdo vychová jedno dítě dokonale, má o národ snad větší zásluhu, nežli ten, kdo porazí pět ministerstev nepřátelských. * * *
V politickém rozvoji národů jest leckdy možna revoluce, v hospodářském nikdy. V hospodářském rozvoji vše mimo evoluci znamená katastrofu: na budově sřítí se jistě vše, co na ní vykouzleno bylo jen uměle, až k základům přirozeným. * * *
AnarchistíckýAnarchistický program: žádného zákona a žádného obmezení pro vůli člověka, jest nejkrásnější, nejideálnější, nejdokonalejší, a věřím, že bude proveden v nebeském království. Zde na zemi má jedinou, opakuju: jedinou jen chybičku, že není možným. Bestii v člověku, zvířecí to jeho pud sobecký, nezbytno zákony poutati tak, aby potom teprv vybavil a uplatnil se z člověka – člověk. * * *
Já věru klerikálem nejsem, trpělť jsem za pokrokovost svou již jako hoch. Ale jednomu zřízení katolické církve dávám přednost před institucemi všech církví ostatních. Zpovědi. Ovšem nová vyznání měla by vésti k zpovědím veřejným před tváří vřechvšech bližních. Je-li člověk špatným, jest už méně špatným, jakmile se dozná otevřeně k špatnosti svojí.
123 Poznal jsem v životě skorem jen muže bezkakakterníbezkarakterní, nepoznal jsem ženy skorem ni jediné v nitru skutečně bezkarakterní, leda že nanejvýš chtěla se bezkarakterností líčenou zalíbiti mužům. * * *
Velkolepý byl plán, dle něhož Bůh stvořil svět. Až na neprozíravost, chybu či omyl. Že Adamu dal ráj, aniž mu práci podmínkou učinil. Musilo to skončiti katastrofou. Prokázalo se však tím aspoň jednou pro vždy i proti božskému bona fide, že mravnost může jedině zpráce prýštitimravnost může jedině z práce prýštiti. Avšak špatný příklad účinkoval: Od té doby mnozí bez práce činí si nárok na ráj. A Bůh, jenž dříve zamhuřoval jedno oko nad Adamem, prvním majitelem nekonečných latifundií, dnes zamhuřuje obě oči nad jeho dědici, stejně zahálčivými. * * *
Ano, buď ctižádostivým, když mníš opravdu, že jen vzestupem tvým mohou zvítěziti snahy, nejdražší snahy duše tvojí. Ale jakmile by se ctižádost tvá jen na krůček, jen na píď emancipovala od tohoto vnitřního přesvědčení, na ráz ustup z veřejného života do zátiší. Ni za milion, ni za slávu nebuď ctižádostivým za cenu triumfu nad vlastním nitrem svým. Raději bezvýznamným trpaslíkem, nežli sobě nevěrným, sobě nepoctivým. A v každém kroku veřejného působení svého taž se stále sebe, můžeš-li ty sebe sama tak si vážiti, jak tě velebí lid. * * *
Štěstí má národ náš? Proč? Protože jsou práva, jež se ani zbabělostí, ani resignací nepromlčují. * * *
124 Nemučím dětí svých morálkou. Učím je jedinému jen: že blaho druhých je sladší než-li štěstí vlastní. * * *
Biju, biju, ale miluju i ty, jež biju. * * *
Nejsem ničí! Křičte si a spílejte pro to! Právě proto, že jsem věren zásadám svým, nemohu býti věren stranám. Kde jsou strany, jež by se nebyly za mého života od zásad svých odchýlily a programy zapřely? V takovém klesnutí veřejného života, chtěl-li jsem zůstat svým a věren zásadám svým, nemohl jsem býti věren stranám, jež každé chvíle odbočily od sásadzásad mých a – svých. Pro své zásady žiju, trpím, biju se a hořím.hořím, ne pro strany. Ta, jež jim slouží, jest mně vždy nejbližší, pokud jim slouží. Moje vina to není, je-li to dnes ta, zítra ona strana. Není to cesta k mandátu, jest to křížová cesta, ale – na vrcholu GlogotyGolgoty mře tělo, nikoliv idey. * * *
Byl bych stoupencem všeobecného rovného práva hlasovacího, i kdyby vyšli z něho třeba i reakcionáři samotní. Jakmile popíráte rovnost stran v životě veřejném, popíráte rovnost i občanův vůbec. V tom jest právě veliký, ethický význam všeobecného práva hlasovacího, že poličtípolitičtí velikáši budou se musit snižitsnížit i k „nejnižší“ duši lidu, že budou musit šířiti vzdělání od muže k muži, že půjdou nejen do měst, ale i do vísek nejodlehlejších, jež ponechávali až dosud kaplanu a faráři, jimž se tak rádi posmivajíposmívají, kteří však jedno jistě uměli: být stále mezi lidem.
125 Terror sbsolutistickéhoabsolutistického panovníka, jenž má vojsko za sebou, není o nic horší než terror demokratického vůdce, jenž má za sebou massy. Ano, onen jest méně nebezpečný, poněvadž má dobu svou proti sobě, a protože se neskrývá pod rouškou práva, nehalí se v plášť ukradený. * * *
Nekřivděte některým lidem našim a nezvete je proto hned bezkarakterními, že každý měsíc v roce jsou pro jinou věc. Slouží všem, protože sami nevědí, či jsousami nevědí, čí jsou. A zvláště pak, patří-li do uzavřené kasty některých našich literátů, jimž náš život veřejný, naše boje jsou všední, protože nic o nich není v literatuře – francouzské nebo nebonebo norské. Ne, ne, nejsou bezkarakterní dobří tito páni. Ale mají v knihovně své pět, šest příhrádek. Dnes sahají pro lektyru do té, za týden do oné. A dle toho jsou dnes, zítra vyznávači té, či oné – příhrádky. * * *
Sebelepší zřízení, neopirá-lineopírá-li se o řádný a čistý lid, nezvedá stát a společnost. Proto Španělsko za monarchie i za republiky zůstalo stejně nicotným. A proto i v absolutistickém Rusku bylo více duševní hloubky, nežli i v moderní, republikánské Francii. * * *
Ach, intelligence naše! Vše jest v tobě vyumělkováno: tvé idee, tvůj cit, tvá humanita, tvé nadšení i mravnost tvá. – Umělé, umělé vše! Život tvůj skutečný bije jim všem ve tvář, ale píšeš tak krásné knihy o lidskosti, že člověk čta je, slzí nad nimi a zapomíná skorem, že i jeho dětem chleba rvali – intelligenti – –
126 Velkého kritika znám a slavného. Vysoko, vysoko stojí nade mnou. Protože, kdykoli jsme o nějaké knize, i české, hovořili, já vždy řekl jen to, co o ní soudím já celým svým nitrem, ale on neřekl sice, co o ní soudí v pravdě on, ale věděl vždycky na ráz, co by o ní řekl Saint-Beuve aneb Hennequin. * * *
U nás jsou nejdražínejdražší dráhy, nejdražší telefony, nejdražší maso, nejdražší noviny, nejdražší mouka a nejlacinější jenom – čest bližních. * * *
Všechno jest marnost. A všechno pomíjí. Ano, všechno. Silní i slabí, dobří i zlí, láska i zášť, úcta i závisť, žárlení i důvěra, ctižádost a snaha, dobrota i zloba, touha i rozkoš, štěstí i žal. Všechno jest marnost a všechno pomíjí. Bytosti i pojmy. Všechno, kromě svědomí.
127 Desatero přikázání dětem mým.
I. V čistý zdroj života a ve vznesenouvznešenou účelnost Vesmírna věřiti budeš. II. Nevezmeš jinému práva jeho. III. Pomni, abys světil památku těch, kdož zemřeli za pravdu nitra svého. IV. Cti otce svého i matku svou, neboť jsou to lidé, kteří pro tobetebe nejvíc trpěli na zemi. V. Nezalžeš. VI. Neublížíš. VII. Nezotročíš. VIII. Neučiníš proti svědomí svému skutku ni jediného! IX. Aniž odvoláš kdy přesvědčení svého. X. Dbej, že štěstí jiných jest sladší vlastního štěstí tvého!
128 Súčtování se životem.
Má povinnost? Vychovat k síle rodinu svoji, neboť jaké budou naše rodiny, takové i příští lidstvo. Mé heslo? Nulla dies sine idea. Moje zpověď? Chtěl jsem dobro vždy a mnohdy zlo jsem činil. Moje přesvědčení? Člověk není na světě pro sebe. Moje morálka? Být jiným ku štěstí. Moje strana? Všichni opuštění. Moje touha? Napravit před smrtí vše, čím jsem chybil. Moje zkušenost životní? Nikdo, ni sebe větší zlosyn není tak bídným, aby nemohl býti vrácen dobru. 129 Moje štěstí? Práce. Moje naděje? Že budu někdy zapomenut všemi. Můj jediný pán? Moje svědomí.
130