Paprskům na loži.

Paprskům na loži. (1902).
SlunceSlunce, ten jediný věrný můj kamarád, na loži jedinké vzpomnělo na mne, věrné mi ze všech jen bylo, když trpěl jsem hlad – kde kdo když do mne bil, smálo se na mne! Na loži podťat již den za dnem v mrákotách – žena si vyšla kams – trudno tak u mě, Dětiděti mé u hraček po školských trampotách – zanechán sobě a hrozné své dumě. Sám, sám zde zanechán bolestem, myšlénkám, dravým těm myšlénkám, nejhorším pro mě, svátek ač za svátkem, nepřišli přátelé – k čemu se ohlédnout po shnilém stromě? – ZivéŽivé ni dušičky lidské – však slunečna duši té zářné se zastesklo po mně – bude mi pláti a hřáti až do věčna – hřejná a plodná dál mrtvých i v domě. 28 Zbraň jsi měmně vymklo, mne spasilo častokrát! vznítilo hasnoucí duši zas ve mně – dýchala jasem tvým – SlunceSlunce, buď zdrávo mi nastokrátnastokrát, jediný druhu ty, jenž – vrátil se ke mně! Tichý, vím, bude ten koutek můj v Olšanech, nestanou žena ni děti tam u mne, Slunce však, Slunce, můj najde rov na lánech, zjasní mi, oživéoživí ticho tam dumné... 29