Dva synkové.

Josef Pachmayer

Dva synkové. (Žalm u rakve Hubáčovy). V neděli 5. listopadu.
Aj mrtvý, viz, tam na loži mi leží můj Jula, hoch můj nejlepší..nejlepší... A ruce jeho teď ve vzduchu se pnou, jak ruce Tvé se po volnosti vzpjaly – na dlažbě Ty – na loži on – těch dvou obětí! – – Však lhostejně dál děje kol obětí běží – – A jak ty stár byl šestnáct jar též teprv, proletář on jak Ty, jen redaktora synek – však jak bohat! zlata víc, než banky v srdci! Ač s chorobou zlou v prsou, chtěl jít, chtěl jít, já nevěděl ni o tom – ba chtěl jít, a šel i ten život svůj jak Ty krev svou posvětit! A vychrtlé mé dítě – hoch můj, „chtěl též se zúčastnit!“ Jej Střelák, vražedný a velký zdusil, a pak jej hnali – a chtěli jej mi uřítit! – Jak šťasten Ty! jak as Ti závidí! – Ty mrtev na ráz, a na hrdinském poli! Jak se spalo sladce Ti na dlažbě pražské s bleskem Příští v očích! 17 Co trpí asi mra mně na loži jen měkkém, co as trpí, ač z prsou chorých světlo věčné chtěl všem rozsvítit? Já výtky činím – mlčí – oči jeho slzí, tiše slzí, hledají výš cosi, já kárám jej, však v duchu líbám tu žlutou jejíjeho tvář, já na statisíckrát líbám tu tvář, jež jiným chtěla růže vdechnout v líc! – Ty mrtvý tam, kde otec Tvůj? já jeho hořký pláč sem slyším! – ó čímčím, že když my nejhrdší jsme na své dětiděti, v ten okamžik již hrob my pro ně stelem měkký? – – – – – – – – – – Jen slza v oku jeho! ne že zemře, ó vím, to proto jen – až do oken sem slyšet výstřely! – že nemůž’ teď tam být! – Já ruce nad ním lomím. – Ó, krev kdy těchto synů našich dobrých i krev z Tvé rány, krev i na rtech jeho čistých, ó kdy již krev ta svatá podlost udusí? (Sborník mládeže).
18

Básně v knize Písně zločincovy: