Jedinké slůvko...

Jedinké slůvko...
Jedinké slůvko – a co všechno v něm! „Nemám Tě ráda již!“ polšeptem. Člověk je slyší, – mlčí – ač žije dál, umřelo na vždy všechno v něm, jediným slova šepotem....šepotem... 62 Hovory s Aničkou. (1908).
Znám jen troje krásné a hluboké zároveň: hudbu, moře a Tebe! * * *
Vím nyní, že jsem tě miloval dávno již – ve snech svých dříve, nežli zjevila jsi se mi ve skutečnosti! * * *
Proč Bůh vyslal duši tvou ve svět teprve dlouho za duší mojí? Proč neseslal je obě pospolu ve svět? A přece musila duše tvoje za mojí přijíti na zemi, neboť ona jediná mohla mne provodit na zpět tam k ráji, odkud jen omylem Bůh pustil duši moji k chladné zemi. * * *
Myslím, že ani Bůh již nemá moci nad námi, a nemohl by ani on již, abychom jeden bez druhého mřeli. A že by duše naše, když by je na dlouho odloučiti chtěl, i jemu by se opřely. Anči, viď, těch duší neodloučí na věky již ani Bůh! * * *
Děla jsi mi před ženami jinými: „Ne, já nejsem Vaší nepřítelkyní!“ – tak měkce, tak měkce! A v tom hlasu tvém, v té měkkosti, já četl vše....vše... Avšak duch můj oplatí vše měkké duši tvojí: chraň toho Bůh, kdo by jí byl nepřítelem; té bílé, světlé duši tvojí....tvojí... * * *
63 Divily se ženy ve středu v jednotě shromážděné, že mluvím tak vášnivě, tak plynně a tak ohnivě, a když doznělo jejich „výborně“výborně“, oči jejich s údivem na očích mých utkvěly – i s otázkou. A již chtěl jsem odvětiti: Vy bláhové, vždyť ještě tři minutky před tím smála se na mne moje Anička, vždyť ještě cítím v dlani teplý její ručky stisk – což neznáte, bláhové, Aničky mojí? A když v neděli mluvil jsem v „Národní radě“, nitku myšlének jsem ztrácel, zajikl jsem se zas a zas, a hlas kamsi v prázdno splýval a kdosi šeptl: „Mluví jako ve snu“...snu...“ Ano, jako ve snu: viděl jsem tvář tvoji slzami politou, viděl jsem před sebou zrak dětský, zastřený mlhy tesknotou, cítil jsem dušičky tvé úzkost neskonalou. A tázal jsem se v duchu: „Což nevíte, bláhovci, že včera zase již plakal smíšek můj? Což nevidíte jejích slz, což neslyšíte jejího vzlykotu? Což neznáte Aničky mojí? * * *
Nevím, co bych učinil, kdybych o těch svárech drobných, v nichž někdy slovo trpké si říkají rety naše, ne duše: nevím, co bych učinil, kdybys odešla v těch chvílích! Snad bych přišel za tebou a odnesl si tě domů opět v náručí přes celou Prahu, skole každého, kdo by se mi v cestu postavil, aneb spíše ještě puzen hroznou, šílenou hrdostí, když bys neporozuměla sama prosbě zraků mých, snad bych nepronesl ani slova již k tobě, ni ruky nepodal, ale pak by zbytek života mého byl jen jedinou velkou tesknotou, jediným smutkem nezhojitelným, jedinou všedností! * * *
Ne, nesnižuje ni tebe, ni mne, že dříve toulal jsem se bez lásky od ňader k ňadrům. Vždyť neznal jsem tebe! A jest 64 pro tebe jen ctí a oslavou, když poznav tolik dívčích vnad i duší, u tebe teprv ohněm duše tvojí duch můj vzplanul bílým žárem skutečné, oddané lásky! Když v muži zralém, čtyřicátníku, po jeho úspěších a jeho chladu a lhostejnosti vznítila jsi čisté po tobě dychtění, touhu po věčném splynutí – co v tobě, co v tobě musí být, Anči má! A byl-li to klam, jsi-li jinou, nežli již hýčkala a celovala duše má jako duši jemnou, hlubokou a vznešenou, – nech mně illusi tu aspoň, že jest, že byla jiná ještě žena, jínájiná než ony, jež jsem celoval, ale jichž jsem milovat nemohl! A nyní věřím, že jest i jiná ještě láska, nežli ona, jež touží pouze po tělesném úkoji! Snad mohl bych mnohé celovati, kdybys odešla, ale milovati,milovati něžně a tklivě tak nebudu moci žádné již! Snad i pohasne láska má k tobě nějakým ostrým slovem tvým, ale žen jiných neroznítí jí slovo nejněžnější, nejohnivější již. Až odejdeš, byť tělo žilo, duše má usne na věky... * * *
Anči má, rozvedou-li nás – a oni nás rozvedou! – nesmím zemříti, já nesmím si zoufati, já musím žíti život těžký dál, neboť jest tisíce ještě trpících, pro něž musím žíti, ač nevím, bude-li mezi nimi dvou, kteří by nás více trpěli. Ale budu-li musit a směti zemříti jednou za lid trpící na popravišti, přijď a vezmi mou hlavu prostřelenou na klín svůj. Buď u mne v té chvíli, Anči má! * * *
Dovedl bych milovati až k sebezničení, nedovedl bych nikdy milovati až k sebeponížení. * * *
Láska jest štěstímštěstím, i když končí sebevraždou, protože vždycky očisťuje.
65 Poznal jsem mezi muži mnoho lotrů, nepoznal jsem ani jediné v pravdě bídné ženy. * * *
Žena jest tak velká a dobrá, že způsobila-li mi někdy i utrpení, vím, že trpěla se mnou zároveň již. * * *
Kdykoli jsem byl vášnivějším, muži zvali mne šíleným, ženy zvaly mne mužným, silným a výminečným. Protože jenom ženy dovedou vrcholky duše, muži jenom všednosť pochopiti. Muži jenom všednosť snesou, ženy jí nenávidí! * * *
Od té doby, co znám tebe, přestal jsem básně čísti – protože jsi, Anči, sama básní. Hlas tvůj rýmem zvonivým, rythmem dech ňader tvých, oči tvé mou melodií! * * *
Přijde noc veliká a tmavá, jak ty tmy nad krajem dnes, a tmy nesmirnénesmírné zaplaví celou duši, celou mysl, celou bytost mojímoji. Jen v srdci mém pláti bude ve tmách neskonalých ještě kouteček, jediný, koutek paprskův posledních, lásky mé k tobě. * * *
Anči má, Anči nejdražší! K čemu se chvět před společností, před společností tak bídnou, farizejskou? Za mne se nebudeš musit rdíti před ní, ni za naše přátelství. A kdybys byla někdy ženou mojí, před nikým na světě nemusila’s by se rdíti za to, že jsi mojí, jako mi náležíš nyní krásnou duší svojí, Anči má! Pravda, zle může osud zvrtnouti dny moje! Snad budeme státi jednou v čele volných zemí svých, snad 66 půjdeme jednou zase do žalářův neb i na popraviště nás povedou. Ale buď jak buď, ať zvednu tebe do výše, či ať ty mou hlavu zkrvácenou z prachu zvedneš dobrou, bílou rukou svojí, rdíti se nebudeš musit za to, že jsi byla duší svojí mou – ty hrdě budeš moci hlásit, že mimo lid můj, mimo volnost celého lidstva duše má, láska má náležela jen někomu ještě, jediné jen bytosti ještě – a volati budeš moci všem ve tvář hrdě: Já byla bytostí tou, jeho Anči chudá, jeho smíšek, jeho všechno! * * *
Proč tobě rozumím lépe než jiní? Protože jsi duše složitá a neobyčejná a jí rozumějí zase jen duše, vymykající se předsudkům a zhrdající všedností. * * *
Proč Bůh učinil ženu krásnou? Tak krásnou, jako i tebe učinil? Či pro svou potěchu jen? Ach, dívám-li se na tebe, věřím, chvěju se někdy, že Bůh tebe pro sebe jen stvořil! * * *
Ještě na něčem víc mně záležizáleží, než abych byl šťasten já s Tebou, ty jediná abys byla šťastná, ať i mimo bok můj, třeba by potom štěstí tvé bylo žalem mým! * * *
Nebylo dosud žen, jež byly by mne o své újmě zarmoutily. TysTy sama jsi mne, Anči, zarmoutila někdy, a přece dím ti upřímně, Anči má, vysoká a chudá, ze všech žen, jichž jsem duši seznal, ty, ty jsi byla z nich všech nejlepší, anděl, jenž trpěl muka, jakým snad rovno není, ač chtěl, aby jiní jen úsměv jeho viděli! – –
67 Anči má drahá, předrahá, proč musíš býti vždy třikrát nešťastná, abys se jednou zasmáti mohla? * * *
Anči má, dnes v mlhavé, chmurné toto ráno cítím to celou bytostí svou: nebyl jsem nikdy tak vesel, nebyl jsem nikdy tak blažen, nebyl jsem nikdy tak hrd, jako dnes, když jsem se bil za onu čest, na níž není skvrny ni nejmenší, za čest Tvoji... * * *
Vím, že miluju tě nesmírně, vím, že těší tě láska má, vím, že jsme nešťastni oba! To pro život i pro hrob stačí – tobě pro život: jdi aspoň ty šťastná jím! * * *
Anči má, nenech se týrati nikým, nikým! Nenech se týrat, Anči má, vždyť tisíckrát já s tebou cítím tvoje utrpení, nenech sebe, pro smilování BožiBoží, týrat již, mé dítě nejnevinnější – uprchni z města, jež celé hodno není, by řemínky rozvázalo u střevíců tvých – uprchni od všech, kdož tě týrají – já skryju tě před vším neštěstím a před vším utrpením a ni jeden zrak hněvjvýhněvivý nesmí na tobě utkvíti, ni jedna ruka hrozivá nesmí se na tebe zvednouti, ni jeden úšklebek tupý a podlý nesmí tě pohaniti. Budu tobě, ni štěstí od tebe nežádaje, budu ti štítem proti cizím i proti tvým a nikdo, nikdonikdo, nikdo nesmí ti ublížiti! – * * *
Má AnčíAnči!... Rci, bylo kdy slov krásnějšichkrásnějších řečí kteroukoliv, jakýmkoli retem vysloveno – dvou slůvek krásnějších, něžnějších a líbeznějších: Má Anči! – –
68 Smích tvůj jest blahem mým, pláč tvůj však tvým povznešením. * * *
Vím, budeme nešťastni, ale jako naše štěstí – i naše neštěstí, naši tragedii budou nám záviděti. * * *
Ruch a boj, toť život můj – a přece poznal jsem nyní klid všech bojů krásnější: držeti ruku tvou u retů svých a dívati se na tebe mlčky v tichém rozčarování hodiny, hodiny, hodiny. * * *
Byli jsme hrdi na sílu svou a ty pyšna, že nejsi třtinou slabou, chtěli jsme provokovat bídnou, podlou společnost – a jediná krůpěj jedu její otrávila duše naše, jediný hrot její zničil srdce našenaše, a bijí-li ještě, do prázdna bijí. * * *
Děl jsem ti již, proč nesmím zemříti nyní, protože nadejdou snad chvíle, kdy každá smrt naše bude lidu vykoupenímvykoupením, a ty slíbilas přijíti třeba i na popraviště a krvácející hlavu mou vzíti ve svůj klín a pocelovati ji přede všemi. – Avšak kdyby tebe dříve již zastihly chvíle velikého smutku, kdybys zmírala ať chorobou neb zoufalstvím, zavolej mne z dálek sebe větších, Anči má, a já slibuju ti, slibuju ti, Anči má, že přijdu a doprovodím duši tvoji v Nekonečno. A snad větší všeho blaha, jež jsem prožil zde na zemi po boku tvém, bude blaho vznášeti se hvězdami po boku duše tvojí, neboť teprv tam budeme – konečně sami..... * * *
Nevěříš, nevěříš lásce mé: Myslíš, že jsi měmně byla hříčkou pro chvíli, jak děla jsi. Nebyla velikou ta láska moje k tobě, 69 když bych byl málem pro ni i na lid svůj zapomněl? * * *
Hrát budeme dál tu komedii před společností a zaplatíme ji velikými dušemi! * * *
A kdyby Tebe, Anči, až budeš mojí, celou blátem poházeli, jak nenalezl bych místa na tílku tvém pro polibky nejčistší? Co všechno to moře bláta proti tvojí světlé duši? * * *
Ne, nejsi zlá, byť prchlá: a prchlá jsi, protože špatná nejsi, Anči má. Já tě znám lépe než celý svět, jen třeba ti někoho, o nějž s důvěrou celou opříti bys mohla srdéčko své i hlavičku svou, srdéčko smělé i duši krásnou – někoho, kdo by po tobě netoužil sobecky jen pro ukojení svého pudu, své choutky, kdo by nechtěl tebe jen schvátit v náruč v divém záchvatu – kdo by chtěl zvednouti tebe, Anči, vysoko, vysoko před celým světem, kdo by chtěl míti rozkoš nejen z půvabů tvých, ale chtěl by, aby měl i svět požitek z tvých schopností krásných, aby měla společnost radost z tvojí duše! * * *
Ty víš, že ublížil-li jsem ti někdy, že jsem ti ublížil jen pro nesmírnou lásku svoji. Dokud jsi mi byla lhostejnou, neubližoval jsem ti – a z takových ran jen květy vypučí. To není krev, jež tryská z ran láskou zasazených, to není krev, to růže kvetou z nich! * * *
70 Sám Kristus, ten nejčistší člověk lidstva, Bůh čistotou a láskou svojí, ten největší karakter všech věků a kultur, prohlásil před Magdalenou, že nikdy hříchem není a ani nesmí býti zvána – láska. Co před tímto soudem Kristovým, před soudem nejčistšího z nejčistších, jest nám soud nízkých a všedních? Hříchem jest jen ubližovati. Komu ublížilo však naše přátelství? Nám, tobě, mně ubližovati nepřestali, stokrát nás uštkli! Ale vzpomínám Krista, jak smělé vystoupení jeho jediného rozprášilo fariseův celé zástupy. Magdaleno, jak dovedu tě nyní chápati!... * * *
Není možno déle držeti klam. A říci pravdu, to znamená beztak záhubu. Nemohou dva čelit předsudkům milionů. Jdeme tam, kde se cení duše, ne papírové zákony! * * *
Aničko má, nic nedbej řečí a pomluv: mnozí tě pohanili, ale zapomělizapomněli, že z upřímnosti tvé znám tvé chyby domnělé, neboť hnusí se ti svatouškovství pokrytecké, ty znáš zločiny mé, z nichž jsem se tobě zpovídal, a přece životem svých duší vznesli jsme se nad to vše! Ozářili jsme vše duševním dychtěním a zářením svým a nad kalem společnosti neseme se plamenem citů svých k Nesmrtelnu. * * *
Anči má, ano, chci se nyní obklopiti slávou! Po dvacet let zhrdal jsem jí, zhrdal vší ctižádostí! Ale tolik tě potupili, že bych tě chtěl celou, celičkou ozářiti! * * *
71 Neříkej mi nikdy o posledních zbytcích bohatství vašeho. Kdybys i neměla ničeho, ni kousek roucha na sebe, byla bys mně tím dražší a milejší, ano, nejčistčí a nejbohatší byla bys mi, kdybys neměla na těle ani košilky... * * *
(Červenec 1908).
Viď, že šílenstvím byla láska má? Že byla tvým utrpením a mým neštěstím? Viď, že musíme se přece rozejíti? Ale z rozchodu zbude nám nejen vzpomínka na podlosť a závisť lidí: i vzpomínka na román, že nebylo hlubšího žito v celé společnosti, na drama, že nebylo vzrušenějšího a vášnivějšího před šosáků tváří sehráno a – protrpěno – a vzpomínka na Ideály záře a povýšení, k nimž nelze dospěti ani sebe větší bolestí. My rozejdeme se, viď, protože jsme nebyli svatí a nechtěli býti špatní, protože jsme byliprýbyli i my jen lidmi, byť – „výstředními“. – Já nenávidím jich na smrt za to, že tebe, smíška mého, můj sen, a v tobě mé štěstí i mou bolesť, mi vyrvali....vyrvali... a nenávisť má ustele mi snad měkce a záhy. Tobě zbude – život....život... Neměla’s síly, ač sama veliká v touhách a dychtění, neměla’s síly jíti mukou a pohrdáním k jeho záři, k jeho lesku, k jeho výším – budeš míti síly dost, o má Nebohá, vrátiti se v kal nudy a – všednosti? Budeš míti síly – sevšedněti? * * *
Zdaž věřím v nesmrtelnost duše? – Věřím – od té doby, co jsem poznal duši tvoji – –
72 ANICCEANIČCE X...