Odpusť!

Odpusť!
„Ty nesmíš plakat víc! tož raděj bych svou smělou líc nastavil pušce vstříc!...vstříc!...“ (Ze staré básně mojí!)
Já hrdý muž, ty dítě jen, co hrdost, pýcha jsou před slzou Tvojí jedinou? Jen prázdný jsou a plachý sen – – Tys plakala, ó Anči má, i tichýma, vím, očima, – odpusť mi, Anči má! Já roucho chladu nesvlékl, když mukou duše třásla se, – v Tvém zraku slza chvěla se: ač před Tebou bych pokleklpoklekl, před Tebou jedinou! – – Ó světice, Ty Anči má, s mučednice očima – odpusť mi, Anči má! Já lásku nes’ Ti, nejen hřích, že závidět jijí musel Bůh, s ní bolesť však i pro Tvůj duch! Já zaplašil s Tvých retů smích a roztesknil Tě očima. Leč ty víš, mým bylo údělem 56 mít teprv Tebe k smrti rád! – – Buď smíru, štěstí andělem, jen pousměj se očima – – – odpusť mi, Anči má! Však dáš-li ruku v rozchod zas, ač kláli když – já k Tobě stál!! – kéž kord, jejž znáš, mne raděj sklál! Pak alespoň Tvých očiočí jas mně poví v slední útěchu, že dávno odpustila duše Tvá... Však ještě pak hasnoucí zrak – a tu se poprv zarosí! – za bolest vší tě odprosí: Odpusť mi, duše ztracená, odpusť mi, Anči má! 57