Pohádka prastará.

Josef Pachmayer

Pohádka prastará.
Byl jednou jeden krásný sen, dvě oči utkaly ho jen. Dvě oči utkaly, dvě duše spřádaly, dvě slova sdrásaly! A sen? Ó plachý sen, ó plachý sen! Byl jednou jeden krásný sen, žít zlatou bájí princezen, jež daly krásu jen těm v plen, kdo dobyl si jich čepelem, neb duše svatým plamenem. A sen? Toť rytířův jen bludných sen! Byl jednou jeden krásný klam, že v život stačí duší plam, dvou srdcí zmámení, dvou duší teskněnítesknění, dvou duchů záření – A klam? Ó zlatý klam, ó zlatý klam! Byl jednou jeden krásný klam, dvě duše pro něj trpěly, ach žel, že obě nemřely, 59 že mřela jenom jedna jen: radš zničit život, jeho klam – než býti sám! Než býti sám! * * * Tak končila vám pohádka. Kams’ do mlh věčných odjel princ, ač smála se a smála zas’, nebyla šťastnou nikdy již princezna – smíšek přesladká... 60