Paprskům na loži.
(1902).
SlunceSlunce, ten jediný věrný můj kamarád,
na loži jedinké vzpomnělo na mne,
věrné mi ze všech jen bylo, když trpěl jsem hlad –
kde kdo když do mne bil, smálo se na mne!
Na loži podťat již den za dnem v mrákotách –
žena si vyšla kams – trudno tak u mě,
Dětiděti mé u hraček po školských trampotách –
zanechán sobě a hrozné své dumě.
Sám, sám zde zanechán bolestem, myšlénkám,
dravým těm myšlénkám, nejhorším pro mě,
svátek ač za svátkem, nepřišli přátelé –
k čemu se ohlédnout po shnilém stromě? –
ZivéŽivé ni dušičky lidské – však slunečna
duši té zářné se zastesklo po mně –
bude mi pláti a hřáti až do věčna –
hřejná a plodná dál mrtvých i v domě.
28
Zbraň jsi měmně vymklo, mne spasilo častokrát!
vznítilo hasnoucí duši zas ve mně –
dýchala jasem tvým – SlunceSlunce, buď zdrávo mi nastokrátnastokrát,
jediný druhu ty, jenž – vrátil se ke mně!
Tichý, vím, bude ten koutek můj v Olšanech,
nestanou žena ni děti tam u mne,
Slunce však, Slunce, můj najde rov na lánech,
zjasní mi, oživéoživí ticho tam dumné...
29