Neodpusť!
ZdašZdaž odpustíš mi, dítě moje tklivé,
co jsem Ti učinil?
Zdaž odpustíš, že pro mne bídný dav TěTě,
ba víc, že já svou vášní kletou
Tvou duši potřísnil?
Já pykám teď! ten osten viny
se v duši navždy vryl –
Proč za chvil blaha závratného,
Ty nyní víš, proč jsem
já smuten byl!
Proč květ Tvé duše bílý
já žárem nespálil!
Tím bílým žárem duše svojí žhoucí! –
Proč temnou jsem jen vášní
já květ ten potřísnil?!
Ó, neodpusť mi, dítě bílé, tklivé,
co jsem Ti učinil.
Vždyť odpuštění nenínení,
kdo kalem květ i nebes samých
byl potřísnil!
74
Ach, kal ten s květu Tvého rosou
se slzí smyl!
Jdi k nebi zpět!
Mne nebe trestej!
bych stokrát za polibek Tvůj každý,
bych stokrát proklet byl!
75
TÉ, JIŽ NESMÍM JMENOVATI.