Duši, jež odlétla v lesy.
„Láska naše vypíná se příliš nad všednost, než aby se jí tato mohla dotknouti. A pohrdání naše jest odpovědí všem! Jen proto, že láska naše jest tak veliká, tak bezohledná, tak kouzla plná! Co jiné duše mělké by se ani mysliti neodvážily, my se odvážili učiniti...“
Velhartický: „Povídky o milenkách“.
Dnes v lesích dlíš
své srdce léčit choré.
Mé srdce klidné jest.
Však duše mámá, ta těžce stůně
po květech duše Tvé,
po záři duše Tvé,
dnes těžce, těžce stuněstůně.
Ach, duše Tvá již nebolí,
co bolelo, již zahojil
květ každý na poli,
a zeleň líbá ji a do snů jí
i ptáci šveholí.
Vím, Přírody dnes velký ples:
k ní vešla jsi a jak Tě shléd’,
zašuměl blahem chmurný les.
Však v mojimojí jizbě chudinké
tu k smrti je a k šílení
a kdosi těžce stůně...
104
A přece z koutů všech zde dýše opojná,
ach dýše mi a sílí mne
Tvé duše vůně....vůně...
PřijďPřijď, duše má, přijď z lesů zas,
přijď krásná, čistá, svěží,
čím pták Ti ve snu pěl,
čím květ se k Tobě chvěl,
čím les Ti zašuměl,
má duše též Ti nese!
Přijď ke mně již, přijď ke mně již,
ať duše má Tě hýčká zas,
ať duše má tě líbá zas,
jen s jásotem a v plese!
Mé srdce klidné jest,
však duši mé, jež stůně,
přines jí z lesů ptačí zpěv,
přines jí z pole bílý květ,
a co nad ně jest: Té duše své
přines jí trochu vůně...
105