IVANČICE POD BRNEM
Ty máš tři řeky, město ivanecké!
Když Bůh tak švarný věnoval Ti příděl,
jablečku rovný danému kdys řecké
bohyni, rci, kdo by Ti nezáviděl?
57
Jak ty tři krásky plynou, vábí, hučí:
tož Jihlavu máš, čistá je, stříbrná,
Oslavu vezme s Rokytnou v náručí,
než v Svratku padne, která jde od Brna.
Vráz poskočí zde srnkou moje strofa:
na svahu v Syslicích zřím révy stěnu.
Po boku panství krumlovského grofa
Ty držíš s lepým lesem Renu.
Máš všude slunce. Hledíš, město, k jihu
s úsměvem skrze modrou atmosféru;
v slunečných krajích nenosíme tíhu
života tak jak drsném na severu.
A kdo žil v Tobě, město tří řek švarné?
Gramatik pilný, českých bratří sláva,
vozataj Páně, vroucí v práci žárné:
stín světlý vidím Jana Blahoslava.
Tvůj je kněz dobrý, jenž pohádky sbíral.
Ach, krásná bajka, ta života půl dá
chudobným dětem, jimž jí slze stíral
stařeček bílý Beneš Metod Kulda.
Co v erbu dí číš trojí v modrém poli?
Máš po poháru každé z tří řek připít
(pak dvěma zalít vše, co duši bolí)
a na Tvou slávu tři kalichy vypít.
58
Půl roku dýchal jsem vzduch ivanecký,
Tvé vody, lesy, slunné stráně viděl;
i ptám se, vzpomínky sbíraje všecky:
Kdo, město lepé, by Ti nezáviděl?