SEDM HAVRANŮ
Ne pokřiva to drsná nad iskerkou,
ne ostružina žultou nad sasankou,
ne vrba smutečná to nad beránkem:
stará Havranka to nad vnoučetem.
Nos orliný, ret úzký, černé vlasy,
let osmdesát.
Je z Krasulů, co tmavé vlasy nesou
až do hrobu, tak jak dub nosí listy.
Tesknota, pokora, žal tichý sedí v líci,
žal, který prostírá se
po slezské zemi: v lesích pod Hrabyněm
jej počuješ, na branské na Hanuši,
pod Lysou, pod Smrkem, na břehu na Luciny,
ve vrbinách na břehu Moravice,
žal tichý slezské země.
Rod Havranů je známý v Děhylově:
hřmí sláva nedobrá jich bílým pod Hučínem,
hřmí na Plesné, v Pustkovci, v Martinově.
Rod žije krátko: bouřně zahulá si,
mlád klesne v mohylu, jak topol sklaný bleskem.
Děvucha pokorná šla kdysi za Havrana.
Diví se Děhylov a baby kroutí hlavou.
Rod žije bez bab, žije bez okovů.
Co Havranovi jest po vlhké ženě?
Sukní se nedrží, jen časem smýkne
v rež děvuchou, která se pyšnou staví.
(Po také děvuše syneček před Havrankou!)
Děvucha šumná sedm synů dala,
když chlopa zabili. (Žil dlouho na Havrana!)
[R], D 3 – mezi Krásné Pole a Smrt césarovu.
6 let sedmdesát. F 2; 18 Plesné, Pustkovci D 4–F 1; 39 vrahem (!) D 3–D 6;
203
Serval se se třemi a mrtev ustoupil jen.
Všech chovala, jak kůň robila v poli,
všech kladla v mohylu a zaplakala hořce
při prvých třech. Pak slzy tekly
jen ticho ručejem a úzké rty se stáhly.
Prvého protkl žandarm, když neposlechl v krčmě,
bil žida do hlavy, neb Havran bije židy,
kde potká jich; snad z pýchy, ze svévole,
snad v prosté duši cítí,
že žid je vždycky vrah moravských lidí.
Marš do Polské, odkud jste, gyzdi, přišli!
Druhý – mu prali břem, bo rostlý byl, jak břem jest –
zastřelil hejtmana, když sloužil u vojanských.
Hejtman jej udeřil; kdo pizne bez pokuty
kdy Havrana? Jej zastřelili, ale živ se nedal.
Kasárna celá střílela tam po něm.
Co Havranovi po vojenských pánech?
Co po císaři, knížatech a králích?
Co po zákonu, který mlčet káže?
Ten třetí, co byl nejšvarnější ze všech,
se založil, že báň kostela zleze.
Boj Boha se a nepokoušej nebe!
Co Havranovi po kostelích, kaplích?
Co po modlitbách, biskupech a kněžích?
Co po tom jest, co hřímá na nebesích?
Báň dobře zlezl, když se spouštěl dolů,
chybila noha, bleskem sletěl dolů
a bujná hlava rozbila se o zem.
Ten pyšný Hanys, jak čtvrtého zvali,
pověstný pašer nosil z Prajské zboží.
On pije v Hučíně, dukáty háže pod stůl,
muzika hrá, děvuchy vodí v kolo,
financům směje se, že dobře odbyl zboží,
žádný jej nechytí, bo financi jsou hlupci.
Ráz zaskočili: vzdej se, neunikneš!
Kdy Havran vzdá se, dokud žije, druhým?
41 jest, F 2; 55 spouštěl s věže D 7–; 60 háže na stůl D 4–; 61 muzika hraje (!) D 4–D 5; muzika zní D 6–; 63 žádný ho D 7–; 66 jej odstřelili E 2–; 68 v dálku,
204
Čekanem skolil dva, druzí jej zastřelili.
Ten pátý, Pavel – pravili mu ostříž,
bo zrak měl sokolí, na míli viděl v dálku, –
do panských chodil lesů na bažanty.
Co panská zvěř, to patří Havranovi;
gróf, panský myslivec, přijde-li v cestu,
polehne v mech, neb Havran střílí prvý.
On pánů nešetří, nešetří panské zvěře.
Tož též jej jednou panská stihla kulka.
Ráz tichá Opa rozlila se v loži
po jarních deštích, divý proud hřmí k Odře;
že přepluji ji, sázím bujnou hlavu!
Je rodná řeka, synka nezadáví!
Mohutným prsem rozrývá proud kalný,
juž blízek břehu, urvaný strom letí
a pizne v hlavu, synek zmizí ke dnu.
(Kolébkou byla jsi, mohylou také budeš!)
Tak zhasl šestý a ty, který zbýváš,
ty ostatní, ty nezarmucuj matky!
Máš koně šumného, nech neshodí ráz tebe.
Kůň chlopa neshodí, má rád jej, jak chlop jeho.
Já rychlík předběhnu, co běží k Bohumínu,
bo kůň můj lepší jest než všechny vlaky světa.
Vlak chytne koníka, jak běží přes koleje,
a když kůň nežije, tak jezdce není více.
Ach, osm mohyl jest a baba ještě žije!
A Bůh ví, žíti jest, neb vnouče oto žije.
A bude vychován, neb třeba stříci svíci
života Havranů, choť z jeho očí hledí
juž osud Havranů...
*
Snů dosti jest, kačice táhnou z Opy,
chtí kury spát, košulky třeba vyprat.
D 6–; 76 k Odře, (!) D 3–D 10; 80 blízký D 4–; 86 rád ho D 4–; 92 A Bůh ví, že žíti (!) D 13–; Bůh ví, že E 1–; 93 stříci svíce D 7–.
205
[72]