DEN PALACKÉHO
Já velikou viděl jsem národní slavnost. (V mém kraji je pusto a ticho a šero.) Já viděl českých měst metropoli, zřel muže se zlatým řetězem stát, před nímž se korouhve ukláněly (před židem z Polské a před panským hajným do prachu klonil se burmistr mé vsi, když prosil o chléb a chrást pro horníků děti) – Já viděl stožáry k nebesům plát, já viděl prapory do výše vát, zřel chvojím a sametem krášlené město, zřel jásot tisíců k obloze hřmít (co je to? Já slyším sirotků vzlyk, když voda zatopí doly naráz, když v hospodě u žida strhne se řež), bílé zřel panny jsem v průvodě jít (u nás jich není – jest v dědině žid, a lesní a správce – a z čeho je žít?), a v tom moři nadšení stál jsem já tich... Bijte ho! Němec! – V té kráse, v tom nadšení před okem šla tichounká vesnička pod Beskydem, kde před lety žil jsem a vyrostl já.. Já viděl, jak rdousí nás před Těšínem, tož Rotšild a Gutman a Laryšové R, T 1899, R 1, B 1 – Dodatky (Zem pod horama, Markýz Géro, Par nobile, Uhni mi z cesty, Den Palackého, Škaredý zjev). 2 a šero a ticho R 1–; 3 Viděl jsem českých D 7–; 5 ukláněly, (!) R, E 1–; ukláněly – R 1–D 8; ukláněly, – D 9–D 13; 8 prose o chléb R 1–; děti), – D 9–D 13; děti), E 1–; 9 viděl jsem stožáry D 7–; 10 viděl jsem prapory D 7–; vlát D 4–; 12 slyšel hlas tisíců [...] hřmět D 4–; 15 když v krčmě B 3–; 16 jít, (!) R, E 1– (čárku jsme přemístili za v. 18); jít – R 1–D 8; jít, – D 9–13; 17 je v dědině R 1–; 18 správce a E 1–; chceš žít R 1–; 19 tich. (H) T–; 20 celý verš škrtnut T–; 23 já: R 1–; 24 vidím, jak D 7–; 25, 33 tož židé a hrabata slavných
79 – a jasný vévoda Géro – a před okem táhla mi rodná má ves, kde před lety Čechové dodýchali, – a zněmčená škola a zpolštěný chrám – A proto já mlčel jsem při slavnosti Čech poslední z vesničky pod Beskydem, kde můj národ ubili, zardousili, tož Rotšild a Gutman a Laryšové, – a jasný vévoda Géro – Zpívejte, těšte se, radujte se! Žil veliký muž, ten probudil vás? A nahoře na sever pod Beskydem má vesnička česká – ta dodýchala! rodů (H) R (cizí rukou), T; tož RotšiId a Gutman, gróf Laryš a Vlček R 1–B 2, D 1–D 12; ti nesmírní bohatci cizí mi víry, D 3; RotschiId a Gutmann, grof Laryš a Vlček D 13–; 25a, 33a ti mužové skvělých a vznešených názvů B 3; 26, 34 vévoda říšský (H) R (cizí rukou), T; jasný Sir-markýz Géro R 1–; 27 tak před R 1–D 6; vv 27–34 nahrazeny verši zřím moravskou školu, již poněmčili, / zřím moravský kostel, jejž popolštili. D 7–; 35 těšte a radujte R 1–D 10; těšte se a radujte (!) D 11–E 1; 38 dodýchala. R 1–; moravská vesnička dodýchala D 7–.
80 [2]

ŠKAREDÝ ZJEV
..., to je škaredý fantóm! – tak řeknou konšelé zlatého města, tak řekne věhlasný národa vůdce, zatřepou hlavičkou národní dámy, tak řekne Rotšild a Gutman, gróf Laryš a Vlček, a jasný vévoda Géro – když jsem se z hromady sedmdesáti tisíců do výše zvedl. Tak bili mne bičem! Jak vítkovské pece zrak jediný plál, krvavý chalát mně s ramenou vlál, na jednom nesl jsem německou školu, na druhém nesl jsem polský chrám, v pravici těžké jsem kladivo nesl, (levou mi urazil uhelný balvan, oko mi vyžehl vyšlehlý plamen), a v srdci sedmdesáti tisíců kletby a zášť. Bůh ví, že jsem škaredý! Puch mrtvoly ode mne táhne, na rukou, na nohou puká mi maso, znáš hutě v Bašce? tak oko mi plaje, krvavý chalát mi s ramenou vlaje, v pravici hornické kladivo nesu (levou mi urazil uhelný balvan, oko mi vyžehl vyšlehlý plamen), na zádech sedí mi sto vrahů z Modré (jak divoké krysy mne do šíje hryžou), na kyčlích sedí mi sto židů z Polské – R, T 1899, R 1, B 1–Dodatky (viz č. 1); autor dodatečně báseň přeřadil před báseň Markýz Géro B 2–. 1 F..., to T–; tak řeknou ti židé a hrabata slavní (H) R (cizí rukou), T; gróf Šonovský, Vlček B 3; 6 vévoda říšský (H) R (cizí rukou), T; i jasný Sir-markýz Géro R 1–; Géro, D 7–; 8 do výše zdvihl R 1–; 10 chalát mi R 1–; 16 kletby a hněv D 7–; 20 Bošce (!) T; 23–24 závorky zrušeny (!) R 1–; 24
81 smějte se, Bože můj, smějte! Tak vypadám já, já Petr Bezruč, od Těšína Bezruč, porobeného národa bard. Co robí se zajatým večerkem vltavská mládež? Jak pozdvihli do výše Římané Spartaka vůdce? Tak budu já stát – dávno můj zahyne národ – sto roků stát budu čelem ku obloze vzpřímen, ubitou šíjí se azuru dotknu, já Petr Bezruč, Ahasver svědomí Čechů, škaredý fantóm a zašlého národa bard. plamen – R 1–D 8; plamen, – D 9–D 13; plamen, E 1–; 28 Smějte se R 1–D 6.
82 [3]

JEN JEDENKRÁT
Už nevím, kdy a kde jsem slyšel jednou vypravovat zkazku: Kdes na severu země je smutné údolí, sevřené vrchy; to smutné jest a temné, neb žádný den tam nezasvitne slunce. Tam smutný žije národ u věčném sněhu v začouzených jurtách, kol ohně sedí muži, jimž zlata dražší bývá každé slovo, za nimi teskné ženy, a vzad se tisknou v kožešiny děti. Tu nevím, jak se stalo, či snad se vymkla ze své dráhy země, v den jeden svitlo slunce: a celý národ poděšený září vráz prchl v černé jurty a balvany zavalil každý východ, a tváří klesl k zemi, k démonu neznáma své prosby sílal, by šetřil jejich žití... A zatím venku slunečná záře sžehla věčné sněhy a půda nedotknutá pod rety slunce dala fial květ. – Bůh slunečný když viděl to mrtvé ticho a bázlivé prosby, R, T, T 1 1899, Ab – oddíl Básník v cizině (Hanácká ves, Kyjov, Národní maškaráda, Jedna melodie, Jen jedenkrát). Místo názvu v R, T jen „III.“ Zkazka [H] T 1 – Ab, Jen jedenkrát Ak –. 2 vypravovat pověsť Ak (původně báji, pak škrtnuto); 5 to teskné jest E 1–; 7 tam teskný žije E 1–; 20 neznáma posílal prosby Ac, B 1–; 21 žití. D 7–; 25 pode
83 přes údol přešel, a nikdy víc v tu nepohleděl stranu. – A když strach přešel, a ze stanů se odvážili lidé, a zřeli vlahou zemi, květ neznámý a vůni fial čili, a zřeli, že se dobrý bůh na ně podíval, jimi uražený, a viděli v své duši, že nikdy den ten nevrátí se zpátky, tu smutek hlubší žití vráz schýlil hlavy zasmušilých mužů a šíje teskných žen, a v dvojnásobném dále žili smutku, neb cítili, že jednou jas žití šel kol jejich mračné země, a jejich přešel vinou – a víc se nenavrátí! * Jen jedenkráte kolem mne šla láska. Vlas černý pad jí k pasu, a sladkým hlasem hovořila ke mně: Vy dobrého jste srdce, a s Vámi bude šťastna každá žena – a krátký plachý pohled, jenž více řek než její sladká slova, jež řekla sladkým tónem, jak mluví se v mé vlasti u Těšína, šel s její řečí! – A já, jenž dávno vypil až v hořké kvasnice číš svého žití rty D 1–; 28 údolí přešel D 4–; 32 viděli vlahou D 7–; 36 a poznali v své D 7–; 44–45 vinou/ a D 7–; 47 padl k pasu D 6a–; 49–50 dodány uvozovky D 13–; 50 žena; D 7–D 12; žena D 13–; 52 více děl D 7–; 55 řečí! D 7–; 57 kvasnice života číši D 4–; 58 vyrval listy D 3–; 59 jsem řekl D 7–; 62 oním (H) R (cizí rukou), T–B 2;
84 a z knihy žití bílé vytrh listy, já řekl drsným tónem, tak jak mluví dav černých mužů hore tam pod ostravskou plání: Bez konce, slečno, s oným půjde štěstí, jenž bude Vaším mužem, – však na strom zvadlý nepřipínám růži. Ten, kdo své ženě věří, a svému vrahu, ten zaslouží vždycky jen ránu do srdce! – A já ji miloval a ona se mi vdala! A můj krb vyhas, v srdce lehly stíny, a smutek bez konce jde mojím žitím, když vzpomenu si často, že sladkým krokem kolem mne šla láska, a já přirazil dvéře svojí chaty, a nikdy víc se nenavrátí zpátky! – 63 mužem, D 7–; 65–67 vynechány T (Herben je škrtl i v R, srov. Herbenův dopis v komentáři) –; 68 Miloval jsem ji, ona se vydala. D 7–D 8; Já jsem ji miloval, ona se mi vydala D 9–; 69 Tak můj D 1–D 6; Vyhasl můj krb, v srdce D 7–; 70 konce zde mojím (!) Ab, A; konce mým táhne žitím D 7–; 71 si časem D 11–; 74 víc se nevrátí (!) R–D 5; více se nevrátí D 6– (v textu emendace, srov. Písně 1953, Odkaz); zpátky! D 1–.
85 [4]

KOVKOP
Já kopu, já pod zemí kopu, já balvany jak hada kůže se jiskřící kopu, pod Polskou Ostravou kopu. Kahan mi zhasíná, do čela padly zcuchané vlasy a slepené potem, octem a žlučí se zalévá oko, ze žil a z temena lebky se kouří, zpod nehtů červená lije se krev, já kopu, já pod zemí kopu, široké kladivo do štoly vrážím, na Salmovci kopu, já v Rychvaldě kopu a v Pětvaldě kopu. Při Godule má žena mrzne a stená, na klíně hladová robata pláčou, já kopu, já pod zemí kopu, srší to ze štoly, srší to z očí, já v Dombrové kopu, já v Orlové kopu, na Porembě kopu a pod Lazy kopu. Nade mnou nad hlavou kopyta duní, gróf jede dědinou, komtesa ručkou R, Kubis, T 1904, Martínek 1909, B 2 – Mackovy dodatky (Žně, Motýl, Slezské lesy, Kovkop, Škaredý zjev). Název změněn na Horník D 6–; Báseň v R členěna na 2 oddíly, 1–37, 38–44. U Kubise je 7 oddílů, pravděpodobně podle prostředkujícího opisu Herbenova. Že Kubis asi použil opisu Herbenova, ukazuje verš 29, kde Kubis nemohl přečíst slovo rubíny, které je v R dokonale čitelné. Jde o tyto oddíly: 1–9, 10–12, 13–21, 22–24, 25–31, 32–37, 38–44. Báseň byla dále rozdělena na 11 oddílů u Martínka: 1–3, 4–9, 10–12, 13–15, 16–18, 19–21, 22–24, 25–28, 30–32, 33–37, 38–44. Martínkovy odstavce navazují na členění Kubisovo s výjimkou 10. oddílu, který začíná teprve veršem 33, nikoli 32, což se zračí i v interpunkci (iniciála ve slově Co). Kubisovy (Herbenovy?) a Martínkovy oddíly jsou v rozporu s původním syntaktickým členěním (v. 10, 16, 30). Členění na 11 oddílů zůstalo zachováno ve všech vydáních. Verše 38–39 jsou u Martínka sloučeny v jeden, až do F. 9–10 kopu. / Široké K–; 12 a Petřvaldě K; a v Petřvaldě Mart.; 13 sténá K–D 3; a vzdychá D 6a, D 9–; 15–16 kopu. / Srší Mart., B 2–; 17 kopu, v Orlové (!)
86 pohání koně a směje se růžovou tváří. Já kopu, já motyku zdvihám, má žena zsinalá do zámku jde, chleba chce, v prsu kdy vyschlo jí mléko. Dobrého srdce jest pán, z žultého kamene jest jeho zámek, pod zámkem hučí a láme se Ostravice. Před branou černé dvě suky se mračí. Hleď, mé ženě rubíny stékají s ruky – na co šla do zámku prosit a žebrat? Roste rež na poli panském pro horníka robu? Já v Hrušově kopu a v Michálkovicích. Co bude z mých synků, co bude z mých děvuch, až mne raz ze štoly vytáhnou mrtva? Můj synek dál bude kopat a kopat, na Karviné kopat, a děvuchy – co bývá z hornických děvuch? Co kdybych tak jednou prokletým kahanem do štoly mrštil, sehnutou do výše narovnal šíji, levici zaťal a vykročil přímo, půlkruhem od země k obloze vzhůru kladivo zdvihl a jiskřící oči tam pod božím sluncem? D 7–; 24 v prsou Mart. –; 25, 26 je K–; 29 Hleď, mé písně – – – – stékají s ruky K; celý verš vypuštěn T–; 30 Na co T–; 32–33 Michálkovicích, / co K–; 34 ráz K–; 36–37 kopat / a Mart., B 2–D 6; kopat – / a D 7–D 9; 38–39 jednou kahanem E 4 – (prokletým bylo asi vypuštěno pro nadměrnou délku omylem sloučeného verše); 44 sluncem. Mart., B 2.
87 [5]

SETKÁNÍ
Na řemeni lankasterku, za kloboučkem sivé péro, v srdci lesa borového tak mne potkal markýz Géro. Polské kněze dal do fary, českou školu poněmčil mi, odpočal si – drahou pušku přehodil přes haluz jilmy. Prokletý vrah mojí mluvy (ale českou rád má dcerku): dvacet kroků stál ode mne – doma nechám lankasterku! R, T 1899, Aa – oddíl Návrat do vlasti (Ondráš, Návrat, Rektor Halfar, Setkání). 2 pero D 4–; Gero D 4–; 6–7 mi. / Odpočal (H) T–; 7 Odpočinul, drahou D 6, D 10–; Zastavil se, drahou D 7–D 9; 8 Pověsil mezi dva jilmy D 4–; 9 mluvy: R (přesunuli jsme dvojtečku za v. 10); mluvy (!) T–B 2; mluvy! D 3–; 10 ale horskou rád Ab–; 11 mne, D 7–; 12 lankasterku. T–B 3.
88 [6]

MICHALKOVICE
Dlouho jsem césaru žil. Třicetkrát krví jsem arénu smyl. Teď sám proti dvěma. Neb nahoru na kříž. Vol! Tož prvý Thrák Germán a Éthiop Pól. Lanista v arénu bičem mne hnal – tam seděl césar – jako by spal, kol něho šlechticů bez konce řad, matróny, děvčátek růžový sad, zoufalý pohled můj v hlediště pad, na smrt bylo brzo – já byl ještě mlád. V přilbu a ve štít Thrák mečem mi spěl, trojzub a síť v ruce Éthiop měl, Thrák zpředu ved seč, s mečem se křižoval blýskavý meč, zezadu po mně se točí v té uhelné masce dvě pardalí oči... Žluč na všecky strany mně vaří a kypí, vztek jak žhavý ještěr mi vyskočil z chřípí... Éthiop trojzub mi zarazil v týl. Přeťal mi žíly, já bolestí vyl, po něm jsem skočil, vztek zaslepil zrak, přes hlavu mečem mne udeřil Thrák. V písek jsem kles, noc vpila se v oči, R, T 1899, Aa – oddíl Mezi kovkopy (Ostrava, Z Ostravy do Těšína, Michalkovice, Leonidas, Kdo na moje místo) Třetí verš byl od B 1 zřejmě z grafických důvodů (iniciála) mechanicky rozdělen: nahoru na / kříž. Vol! Od D 6 pak nahoru na kříž! / Vol! 3 Dnes sám D 4–; na kříž! B 3–; 4–5 Pól, / Lanista (!) B–D 1; 5 hnal, D 6–; 6 spal! T–D 9, spal! – D 10–; 8–9 sad. / Zoufalý (H) T–; 9 Teskný můj pohled vpřed padal i vzad D 7–; 10 byl jsem ještě D 7–; 11 přílbu (!) R, B 1–B 3; 12 měl. Aa–; 13 Proti mně vedl Thrák vysoký seč D 7–; 19–20 týl, / přeťal (H) T–;
89 na rty mne líbe Medúsa. Habet, jam habet – řve luza. 20 žíly; já (H) T–; žíly; jsem bolestí D7–; 24 líbá (H) T–D 10; 25 dodány uvozovky (H) T–; habet“ řve D 6–; lůza (!) R.
90 [7]

KDO NA MOJE MÍSTO?
Tak málo mám krve a ještě mi teče z úst. Až bude růst nade mnou tráva, až budu hnít, kdo na moje místo, kdo zdvihne můj štít? Noc zřela mi z očí, plam z nozder mi vál, v dým vítkovských pecí jsem zahalen stál, ať zářilo slunce, ať večer se šeřil, já semknutou brvou jsem vrahy ty měřil, ty bohaté židy, ty grófy ze šlachty, já škaredý kovkop, jak vyskočil z šachty, nechť diadém jednomu na skráni svítil, každý z nich upjatý pohled můj cítil, mou zaťatou pěst, můj vzdor, hněv kovkopa z beskydských hor. – Tak málo mám krve a ještě mi teče z úst. Až bude růst nade mnou tráva, až budu hnít, kdo místo mne na stráž, kdo zdvihne můj štít? R, T 1899, Aa – na konci oddílu Mezi kovkopy (viz č. 6). Verše 5, 20 od T rozděleny: kdo na moje místo, / kdo zdvihne můj štít?; kdo místo mne na stráž, / kdo zdvihne můj štít? 6 z nozdry Ac–; 7 v dým zahalen vítkovských pecí jsem stál (H) T–; 6–7 verše jsou přehozeny Ac–; 8 nechť zářilo... nechť večer Ab; nech zářilo... nech večer Ac–; 9 měřil: D 1–; 11 škaredý horník D 7–; 11–12 šachty. / Nechť (H) T–; Nech B 1–; 14 pěsť Aa–Ac; 15 kovkopa z Bezkyd a z hor Ab–; hněv horníka z D 7–.
91 [8]

LEONIDAS
V soutěskách Thermopyl, vstříc hledě záhubě jisté, barbarů v půlkruhu postoupil tém, zezadu zaskočen zrádcem, stál Leonidas. Před cimbuřím Těšína, na břehu Olzy stojím já. Sto sudlic, sto mečů sahá mi k hrudi, tisíce číhavých očí jak pochodně svítí, krev teče mi z čela, krev teče mi z očí, krev utíká z šíje, krev ubíhá z prsou, nohy mi klouzají v červeném moři, na ruce prší červená Niagára – stojím to v ohromném lánu vlčího máku, stoupe to rudý dým od země k nebi, či spustila obloha červenou záclonu dolů? Všecko je červeno, helmu jsem přes oči stáhl, rudé jsou oštěpy, rudé jsou meče, na rudých komoních vzadu pět jezdců – znám já vás, hrabata, znám já vás, knížata, znám, hleďte a Xerxés, v šarlatě Xerxés – Co šepce to komonstvu, co zdvihají ze země, co zvoní, co chřestí, co zní mi to v sluch? Bůh tebe zatrať, chceš zas jít přes Bospor? – Zezadu na nohou přeťali šlachy – zpomněli Poláci na punský vzor – R, T 1899, Aa – oddíl Mezi kovkopy (viz č. 6). 2 – barbarů... tém, – Ac–; 8 žíhavých (!) Aa, Ab; 12 Niagara, D 9–; 13 stojím tu (!) T–; máku; (H) T– (zřejmě vlivem chybného čtení tu); 14 stoupá (H) T–; 15 záclonu k zemi (H) T–; 16 červeno. Helmu (H) T–; červené D 7–; 20 Xerxes! – (H) T–; 21 zdvíhají D 7–; 22 v to sluch (!) R; 23 Bospor! D 1; Bospor!? D 2–; 24 na nohách D4–; přetali (!) R; šlachy – D 4–; 25 vzpomněli
92 rudý mne políbil anděl, štít z ruky do země padá, já stojím před Těšínem, probodnutými boky o Gigulu opřen, jak zákony kázaly mně. D 7–; 26 mne pohladil anděl B 1–; 28 o Lysou Horu opřen (H) T, Aa–B 3.
93 [9]

HRABYŇ
Tak leckdy, kdy lehké topasy prší z topolů v cestu a ve sny mi srší, tak leckdy se mihnou pobožné řady s praporem napřed a dojemným zpěvem. Ctím tvoji víru, ty šedivý muži, ctím vaši víru, vy děvčata ze vsi. Dávno je tomu, tenkrát jsem býval hezounký hoch – po cestě jsem zpíval, korouhev napřed, za ruku otec vedl mě dolem a vedl mě horem, vedl mě poli a vedl mě borem, až přišla Hrabyň, vysoká Hrabyň, mohutný kostel s Marií Pannou, poutníkům žehnal pan farář Böhm. Byli tu z Modré a byli tu z Polské, byli od Váhu a my od Těšína, nabit byl kostel, sladkými zory hleděla na nás Hrabyňská Panna, a před ní kázal pan farář Böhm. Bílé jsem čelo do prachu schýlil, andělů zástup srdcem mi pílil, sladkými zory hleděla na mne Hrabyňská Panna, a před ní kázal pan farář Böhm. Čí jsi je synku? Za ruku vzal mne, R, T 1899, Aa – na začátku oddílu Na Opavsku (Hrabyň, Opava, Hučín). 4 s korouhví napřed (H) T–; 5 ty staříku sivý Ab–; 6 ze vsí (!) Aa–B 2; vy děvuchy ze vsi D 7–; 8 syneček švarný, po D 7–; 10–11 mně (!) R (3x, mne 1x); 10 mě borem (!) E 1; 11 mě horem (!) E 1; 18; 23 Hrabynská Ab–; 19–20 Böhm: / bílé D 6–; 20 do prachu chýlil (!) T–; 25 zavedeny uvozovky D 13–; synku?“ –
94 krámy mne vodil, hladil mi vlasy, bůhví co mi všecko v Hrabyni koupil pan farář Böhm. Dávno je tomu. Z duše mi prchla víra. Mrak škaredý sedl mi v čelo, hřích oko zkalil a stáhl mi rety. Bůh nežije pro mne. Ale když žloutnou vrby při řece a jabloně dolů se nahnou, pobožné zástupy na odpust táhnou, shýbám já čelo, hříšný kříž zrobím, jak by se na mne dívala Hrabyň, na kopci Hrabyň, vysoká Hrabyň, jak by se na mne sladkými zory dívala Panna, Hrabyňská Panna, a před ní kázal pan farář Böhm. D 13–; 27 co všecko mi (H) T–; 31 rty (!) T–; 34 „na odpust“ (H) T–D 3; 35 kříž robím D 7–; 37 na konci Hrabyň Ab–; 39 Hrabynská Ac–.
95 [10]

BERNARD ŽÁR
Z Frydku je Bernard Žor. Proto svůj zapírá národ Bernard Žor. Má rád svoji ženu, má rád svoje děti, do kostela chodí a neděle světí, k dobrému vede svůj kmen, dbá, aby prokletých pariů řečí dům nebyl znesvěcen, nemluvil jiný krom pacholka tvor, tak to poroučí Bernard Žor. Z Frydku je Bernard Žor. Proto svou zapírá matku Bernard Žor. Když hosty do domu si k hostině pozve, ven z domu s matkou! Ráda se ozve prokletých pariů řečí – Nemluví, neumí lepších řeč lidí, do krve Bernard Žor za ni se stydí – Což věčně žít bude, což věčně znít bude prokletých pariů řeč v domě na rynku, kde ctností je sbor a kde je pánem Bernard Žor? Zlý host přišel do domu. Na loži zmítá R, T 1899, Aa – oddíl Putování Těšínskem (70.000, Koniklec, Dva hrobníci, Dědina nad Ostravicí, Blendovice, Tošonovice, Maryčka Magdónova, Bernard Žár). První verš byl v B 1 z typografických důvodů (iniciála) mechanicky rozdělen (podobně jako v. 3 v Michalkovicích):... Proto svůj / zapírá národ. Tato chyba přešla do dalších vydání (kromě D 6), od D 7 dokonce Bezruč analogicky rozdělil v. 11: Proto svou / zapírá matku. 1, 11 Žár (H) T–; 2, 12 – Bernard T–; 8 jí aby nemluvil krom (H) T–; 13 hosti (H) T–D 12; 15–16 řečí; / nemluví D 7–; 17 stydí: D 7–; 18 či věčně žít bude, čí
96 jím horečka těžká a fantas ho chytá, nadarmo mužové moudří jej léčí, u lože žena a děti mu klečí (na dvoře matička pláče), v horečce proklatých pariů řečí hovoří, zpíve a modlí se chor Bernard Žor! Zvoní a hlaholí frýdecké zvony. Do země spouštějí rakev... a řečí panskou modlí se sbor. Kříž řečí panskou lže mrtvého slávu, po skončené pouti tam mdlou složil hlavu Bernard Žor. Kdo vzadu to stojí a pláče a klečí u hrobu, pánů když odešel sbor? Tichounko modlí se bázlivým retem matička proklatých pariů řečí (nemůže jinak! není to vzdor! nemluví jinak, kdo z beskydských hor!), aby se nezbudil, nehněval v hrobě její syn dřímající Bernard Žor. věčně D 9–; znět D 5–; 20 cností (!) R–D 3; 22 Žor. (!) R (tečka opravena na otazník Herbenem v T–; v R Herben původně poznamenal otazník za v. 20); 27 pláče); (H) T–; 28, 40 prokletých Ac–; 29 zpívá (H) T, Aa; zpovídá, loučí a modlí Ab–; 31–32 zvony, / do (H) T–; 32–33 rakev, / a D 7–; 37 v zadu slojí A–B 3; 39 rtem B 2a–; 41 jinak, není to vzdor, (H) T–; 42 jinak, je z Beskyd R (škrtnutá varianta); z Beskyd a z hor Ab–; 43 nevzbudil T–; nezlobil v hrobě E 2–.
97 [11]

MARYČKA MAGDÓNOVA
Šel starý Magdón z Ostravy domů, v bartovské haryndě večer se stavil, s rozbitou lebkou do příkopy pad. Plakala Maryčka Magdónova. Vůz plný uhlí se v koleji zvrátil. Podle šla starého Magdóna vdova. Na Starých Hamrech pět vzdychalo sirot, nejstarší Maryčka Magdónova. Kdo se jich ujme a kdo jim dá jísti? Budeš jim otcem a budeš jim matkou? Myslíš, kdo doly má, má srdce taky, tak jak ty, Maryčko Magdónova? Do Venger les táhne markýze Géra. Otcové když v jeho robili dolech, smí si vzít sirotek do klínu drva, co povíš, Maryčko Magdónova? Maryčko, mrzne a není co jísti... Maryčko, na horách plno je dřeva... Burmistr Hochfelder potkal tě v noc. Má mlčet, Maryčko Magdónova? R, T 1899, Aa – oddíl Putování Těšínskem (viz č. 10). 1 z Pětvaldu Ac, B 1 (kde v autorově exempláři je přece lépe z Ostravy); od Ostravy D 7–; 2 harendě T–; 3 lebkou z ní vyletěl ven D 7–; 5 v koleje (!) T–; 6 Pod vozem zhynula Magdonova vdova (H) T–Aa; shasla Magdonova Ab; v Ak uveden v. 6 dvakrát (znění Herbenovo i oprava Bezručova), verš 7 proto vypadl; vepsán básníkovou rukou s opraveným slovesem; 7 pět vzlykalo Ak–; 9 dá chleba Ac–; 11 také D 7–; 12 jako T–D 5; 13 Na blízku les (H) T–Aa (B. proti tomu protestoval v dopise 1899); Bez konce jsou lesy markýze Ab a dopis z r. 1899–; 13 Gera D 4–; 14 v jeho pobiti (!) T–E 2, E 4–; 18 Na horách plno (H) T Aa; Na horách, na horách plno Ab a dopis 1899–; 19 Hochfelder viděl tě sbírat T–; Burmistr Marchfelder B 3; 19–20 sbírat, /
98 Cos to za ženicha vybrala sobě? Bodák má k rameni, na čapce peří, drsné má čelo, ty jdeš s ním do Frydku, půjdeš s ním, Maryčko Magdónova? Cos to za nevěstu? Schýlená hlava, fěrtoch máš na očích, do něho tečou hořké a ohnivé krůpěje s lící... Co je ti, Maryčko Magdónova? Frydečtí grosbyrgři, dámy ze Frydku jízlivou budou se smáti ti řečí, se synky díve se Hochfelder žid. Jak je ti, Maryčko Magdónova? V mrazivé chýši tam ptáčata zbyla, kdo se jich ujme a kdo jim dá jísti? Nedbe gróf bídných. Co znělo ti v srdci po cestě, Maryčko Magdónova? Maryčko, po straně ostré jsou skály, podle nich kypí a utíká k Frydku šumivá, divoká Ostravice. Slyšíš ji, Maryčko Magdónova? Jeden skok nalevo, po všem je, po všem. Černé tvé vlasy se na skále chytly, bílé tvé ruce se zbarvily krví, s Bohem buď, Maryčko Magdónova. Na Starých Hamrech vzad na svatém poli bez křížů, bez kvítí krčí se hroby. Tam leží bez víry samovrazi. Tam leží Maryčka Magdónova. má (H) T–; sbírat, / Má (!) D 2–D 5; 26 do ně (!) R; tekou (H) T–; 27–8 lící, / co T–; 30 jizlivou D 10–; 31 ze síňky uzří tě (H) T–; uzří tě Marchfelder B 3; 33 chyši D 4–D 9; 34 dá chleba D 7–; 35 Nedbá pán bídných (H) T–; ti v duši E 2–; 38 Frýdku Aa–Ac; 40 ji, rozumíš, děvucho z hor? Ak–; 44 Magdonova! (H) T–; 45 Hamrech na hřbitově při zdi A–.
99 [12]

BLENDOVICE
Blendovským hřbitovem jednou jsem šel, polské jsem počítal kříže. Nechť moravský lid, kněz polský tak chtěl, bude tak do nebe blíže. Noc táhla. Polák od východu dul, sníh padal a mrzlo lítě. Co vidím? Čerstvo hle kopaný důl a při něm plakalo dítě. Sepjalo ručky. Své děcko si vem, než bude sněhem zaváto! – Co pleteš, co třeštíš? – Tvůj synek jsem, Bezruči Petře, můj táto. Kéž by tě políbil černý běs sám. Chacharče, ztrať se v noc temnou! Co na světě jsem – já ženy nemám – milenka nespala se mnou! Žal moje máma – tvůj slezský jsem lid, tesknota, bída mé potky – DIo boga svientego! začal jsem klít, což jsem se napil moc vodky? Přes zeď jsem přehoup jak bázlivý pes, když nad ním fičí knut volský. Do hrobu černého můj synek kles, jeden víc přibyl kříž polský. R, T 1899, Aa – oddíl Putování Těšínskem (viz č. 10). 3 nech B 1–; 6 litě (!) R; 7 čerstvě (H) T–; 9n. zavedeny uvozovky (H) T–; 9 ručky: „Pojď za děckem sem, D 7–; 12 táto! (H) T–; 13 tě zadávil černý B 1–; 13–14 sám, / chacharče (H) T–; 16 se mnou. (H) T–; 18 potky! – (H) T–D 6; potky! D 7–; 20 což pak jsem napil se vodky (H) T, Aa; tak jsem se napil té vodky D 7–; 21 jsem skočil jak (H) T–.
100 [13]

NÁRODNÍ MAŠKARÁDA
V únoru nikdy jsem ze sebe nedělal blázna, můj život tich byl jak půlnoc a teskný jak září. Šťastnější národ nechť karneval miluje a zná, Těšín mi hleděl v kolébku – ty čti mi to z tváří. Maškarní ples jednou oknem jsem zadarmo spatřil: Sokol a hasič a v gázových šatečkách děcko, Španělka, Polka, s níž červený kozák se bratřil, bohyně, andělé, víly a čertví co všecko. Městečka hlavy tři spanilé dcerky sem hledí: Čechie, Morava, – ta třetí? – plynou pospolu, to bude děvče z Těšínska? Nu to aspoň vědí: růžovou sukni má a černou k ní kamizolu. V únoru nikdy jsem ze sebe nedělal blázna. Můj život tich byl jak půlnoc a teskný jak září. Šťastnější národ nechť karneval miluje a zná, Těšín mi hleděl v kolébku – ty čteš mi to z tváří. Pod Lysou děvuchy... uzdu jsem vzpomínkám pustil – chvěly se zimou a před okem ohnivým žida. Do týdne budeš ty metlou – já v zem oči spustil, neměly prsů a z retů jim plakala bída. R, T 1899, Aa – oddíl Básník v cizině (viz č. 3). Nadpis: Maškarní ples D 4–. 1, 13 ze sebe nerobil blázna Ab–; 1 blázna: D 13–; 3, 15 nech B 1–; 7 s níž veselý kozák Ac–; 10 Čechy a D 7–; pospolu; D 7–; 12 červenou (!) T, Aa (dopis Herbenovi 1899); 17 Pod Lysou horou jsem často své krajanky viděl R (škrtnuté původní znění); zpomínkám (H) T–B 2; 18 Chvěly R (opraveno v R na chvěly – asi Herbenem); 19 ty kur... – já (H) T–A; metlou... – Ac–B 2; metlou... B 3–D 5; metlou..., D 6–; já v krev jsem se styděl R (škrtnuté původní znění); v zem oči jsem spustil D 9–; 20 a ze rtů jim Ac –.
101 [14]

TOŠONOVICE
Z Frydku šel jsem do Těšína. V srpnu bylo, horko bylo, na silnici dohonil jsem hezké děvče z Tošonovic. S Panem Bog’, dźevuśka švarna. S Panem Bog’, dźeń dobrý, pane. Zkuń, kaj idźeś? Do fabriky do Ćeszyna z Tošonovic. Tys – je Polka? Ni, Moravka. Vyhrnula bílé zoubky, zle se na mne podívala, hezké děvče z Tošonovic. To jen u nás rektor Polák, ten nám dává polské knížky, ale my jen po moravsky řondźimy, co z Tošonovic. Kdys tu kvetla naše šlechta, Harasovský, Tošonovský. Dávno tomu. Cizí řečí mluví teď Tluk z Tošonovic. Až se zase ve vlast vrátím, R, T 1899, Aa, v oddílu Putování Těšínskem (viz č. 10). 2 bylo, teplo bylo D 6a, D 13–; 3 silnici nadešel jsem B 1–; 4 šumné děvče D 7–; 6n. zavedeny uvozovky pro repliky děvčete Ac–; 8a–8e; Do Pierona, jaks – je švarna, / jaké oči, jaké renčky! / „Po falešnu pan mi řondźi.“ / In po pravu. A čís – je ty? / „Bystronova z Tošonovic.“ Ac–; 10 Vyhrnulo (H) T–; 11 podívalo (H) T–; 12 švarné děvče D 7–; 12–13 Tošonovic; / to (H) T–; 13 to je (!) D 9–D 10; 17–18 Folvarkem řeč naše zněla / Harsovských, Tošonovských Ab–; 20 mluví dnes Tluk B 1a–; 21 zase domů vrátím Ak, A; 22–23
102 půjdu z Frydku do Těšína. Přejdu Dobrou, Vojkovice, půjdu kolem Tošonovic. Půjdu kolem polské školy, vzpomenu, jak hněvala se, když jsem řekl, že je Polka, švarné děvče z Tošonovic. Těšína, / přejdu (H) T–; 25a polské po dědině půjdu Ac–; 26 hněvalo se (H) T–E 1; jak zlobilo se E 2–; 27 jsem myslil, že (H) T–A; jsem se ptal, je-li Polka Ac–.
103 [15]

JEDNA MELODIE
Časem špatné verše píšu, na štěstí mne čtou jen málo, v polozhaslý plamen dýšu, třeba se mi panstvo smálo. Časem tichou píseň zpívám, odpusťte mi špatnou notu, po publiku se nedívám od neděle po sobotu. V bouřnou dobu, kdy jez hučí idejí a fantasie, jednotvárným tónem zvučí jedna u mne melodie. Z lidu mého jeden drak tyl, jedna pěst mu hrdlo svírá, a z mých veršů jeden daktyl, jeden smutek ve svět zírá. Jamb po Labi v tanci skáče, spondej Hanou kráčí s klidem, u mne pořád daktyl pláče jako šalmaj pod Beskydem. Jeden běs můj národ hlídá, jeden kat mu hlavu sklání, pod Beskydem jedna bída, jedno dlouhé umírání. R, T 1899, Aa – oddíl Básník v cizině (viz č. 3). 5–8 verše vynechány T, Aa; 5 zpívám – Ab–D 6; 6 notu – Ab–D 6; 7 černý kovkop v práci bývám Ab (dopis Herbenovi 1899) –; černý horník D 7–; 8 od soboty po Ab–; 17 Lehký jamb po Labi skáče D 7–; 19 mne stále
104 Časem zní to ve sluch hranou, jak bych stál nad bratra rovem; jak kdybych šel Modrou stranou Hučínem a Benešovem. Jednou skočnou hrát vám budu. Snad to bude píseň jiná – marno, už zas smutnou hudu, protože jsem od Těšína. V Belgii když Franků despot s Britem v boj se srazil rudý, skotský pluk mřel šavlí vespod, dudák hral jim k tomu v dudy. To jen tak jsem zpíval málo, to jen tak jsem pěl svým lidem, by se nám to umíralo líp za hudby pod Beskydem. daktyl D4–; 30 jiná: D 7–; 36 hrál (H) T–.
105 [16]

HUČÍN
Odru jsem přešel. A na Střebovice, na Děhylovo a Dobroslavice. Žultý lán rypsu mi zalehl cestu, skřivánčích písní jsem počítal ke stu, buď zdráva, má země! Tiše svou dýcháme řečí, sekyru v ruce kdos za stromem klečí, na Modré straně je Hučín. Viď, moje země, my měli se rádi. Na rtech a v očích mi smálo se mládí, daleko, daleko za hory přešlo. Zvadlých co květů a listů co vešlo v podjeseň žití. Ticho a teskno je ve mně, jak večer pod Beskydem. Viď, moje země? Na Modré straně je Hučín. Tam nad Těšínem, kde Lucina šumí, tam rostlo mé děvče. Dávno neumí milovat duše. Tam jen se tísní odříkání. Já měl jen srdce a trochu těch písní, on dům ve Frydku a prsteny zlaté, koho si vzala? A co se mne ptáte – na Modré straně je Hučín. R, T 1899, Aa – oddíl Na Opavsku (viz č. 9). 3 žlutý lán T; lán řepky R (nadepsáno asi cizí rukou), T–; 6 Prus za stromem D 1–; 8 rádi, (!) D 1; rádi ?! D 2–; 11 se vešlo (H) T–; 12 žití ! Ticho (H) T–; 13 Beskydem: viď D 6–; 16 tam škrtnuto Ak–; 17 duše; tam T, Aa; 16–18 rostlo mé děvče, co rozbilo v rumy / komusi život. (Ty vzpomínky tísní...) / Já měl... Ab, A; 16–21 rostlo... komusi život (shodně s A). – Jak vlčí mák to / hořelo v očích. Hlupáci takto / truchlí pro děvče, jež nelze míti: / pluh, kniha osou – ne žena – žití. / Na.. Ac–B 3; děvucha rostla, co rozbila v rumy / kterýsi život, jej sklíčila tísní: / Já měl... ptáte! (vv 18–20 obnoven – s výjimkou interpunkce – původní stav) D 1–; 17 plynoucí život D 7–D 13; tesklivý život D 6a, E 1–; 18 měl jsem jen D 6a, D 9–; jen duši E 2–; 19–20 zlaté... / Koho D 1–; 20 ptáte!? D 2–.
106 Kam to šlo všecko, kam se to dělo? V cizině žiju. V dál uletělo do nevrátima mé mládí, má láska, v popelu sivém juž poslední praská jiskra vzpomínky. Daleko jsou Střebovice, v dáli Děhylovo, Dobroslavice, na Modré straně je Hučín. 107 [17]

70.000
Sedmdesát tisíc je nás před Těšínem, před Těšínem. Sto tisíc nás poněmčili, sto tisíc nás popolštili, v srdce pad mi svatý klid. Když nás zbylo sedmdesát, jenom tisíc sedmdesát: smíme žít? Sedmdesát tisíc je vás před Těšínem, před Těšínem! Nemiluje toho lidu markýz Géro při Beskydu, vari, komu život drah. Ještě je vás sedmdesát, ještě tisíc sedmdesát? V odvět vrah. Sedmdesát tisíc hrobů kopají nám před Těšínem. Časem někdo k nebi vzlykne, pomoci se nedovolá, cizí bůh smích ve tvář střikne, tupě díváme se v davu, jak nám k špalku kladou hlavu, jak vůl na porážku vola. R, T 1899, Aa – o. Putování Těšínskem (viz č. 10). 5 v srdci (!) D 1–D 6; v srdce padl svatý D 6a–E 1; v duši padl E 2–; 5–6 klid: / když D 4–; 7 tisíců jen sedmdesát (H) T–; sedmdesát, D 1–; 9–16 verše vypuštěny T – (Herben z obavy před cenzurou strofu škrtl, básník v dopise navrhl nové znění: 70.000 je Vás... / ... / nemilují toho lidu / bílí páni při Beskydu / z cesty uhnout z cesty jít. / Ještě je Vás... / ... / Honem mřít!); 10 před Těšínem, před Těšínem? rukopisná oprava Bezručova pro
108 Markýz Géro tak je bohat: dej nám beček sedmdesát, beček tisíc sedmdesát. Poly se ti poněmčíme, poly se ti popolštíme, vstříc ti zahřmí retů stero: Hore, hore, markýz Géro! Ale prve nežli zhynem, ať se zpijem rudým vínem, matka s dcerkou, chlop se synem, před Těšínem, před Těšínem. Písně 1953; 30 vstříc ti zahřímá rtů stero B 2 (původní tištěné opravy); vstříc ti zahřmí ústa sterá B 2a, B 2 (tištěné opravy) – D 3; zahřímají ústa sterá D 4–; 31 Hore, hor’ markýze Géra B 2a–D 6; Hore – hej! – markýze Gera D 6a–; 33–34 verše přehozeny A (při provádění textových změn; pořadí opraveno už v Ac); 33 nechť se Ab–B 1; nech B 1a–; robka s dcerkou Ab–.
109 [18]

MARKÝZ GÉRO
Tak je ti protivný té mluvy zvuk, horší nad ni není žádné? Lem tvého roucha sto pozvedá ruk, sto rabů do noh ti padne. Kněze, jenž naší by modlil se řečí, rektora, jenž by jí učil v tvém zboží, vyženeš ze vsi. Bůh ví, že jsi větší v záští než plamenný nepřítel boží, markýzi Géro! Až tam za hranicí najímáš vrahy kypící pýchou a hořící žlučí. Sám řekneš: Mně je ten národ tak drahý, jak jiný. Jmeno a rod za to ručí. Ve jmenu Boha kdys hory a doly křižáci nevinnou zalili krví. V rachotu bubnů, na červeném poli, dá Bůh, že ti v uzdu ráz padnu já prvý, markýzi Géro! Tak se ti líbí ti za řekou muži, tak blaze jenom jich ve středu je ti? Umí jen věnec plést z trnových růží, umí jen můj národ ubíjeti. Pro nás švih bičem a konopnou šnůru, knížecí úsměv jen pro ně, jen pro ně – V požáru, v dýmu až zdvihnem se vzhůru, dá Bůh, že tě jedenkrát strhneme z koně, markýzi Géro! R, R1, B 1 – Preissigovy Dodatky (viz č. 1). 2 nad ní (!) R–D 3; 3 pozvédá (!) R; 7 vsi: ví Bůh R 1–; 13 jiný: R 1–; 14–15 Ve jménu božím kdys křižáci koly / tak jednou zem naši zbarvili krví R 1–; 17 kdys padnu R 1–; 20 tak blaze v jich středu je ti? R (původně, pak škrtnuto); blaze v jich středu, markýzi, je ti R 1–; 21 Znají jen věnce D 6a–; 22 znají jen D 6a–; 23 šňůru R 1–D 3; šnuru E 1–; 24 pro ně: D 7–.
110 [19]

OSTRAVA
Sto roků v šachtě žil, mlčel jsem, sto roků kopal jsem uhlí, za sto let v rameni bezmasém svaly mi v železo ztuhly. Uhelný prach sed mi do očí, rubíny ze rtů mi uhly, ze vlasů, z vousů a z obočí visí mi rampouchy z uhlí. Chléb s uhlím beru si do práce, z roboty jdu na robotu, při Dunaji strmí paláce z krve mé a z mého potu. Sto roků v kopalně mlčel jsem, kdo mi těch sto roků vrátí? Když jsem jim pohrozil kladivem, kdekdo se začal mi smáti. Lehko se zasmát mi kdekdo moh, ve Vídni, v ústraní tichém. Když tomu panstvu smích nepomoh, bodáky přišly za smíchem. Abych měl rozum, šel v kopalnu zas, pro pány dřel se jak prve – nápřah jsem kladivo – teklo to vráz na Polské Ostravě krve! R, T 1899, Aa – oddíl Mezi kovkopy (viz č. 6). 5 sedl do očí D 7–; 8 rampouchy uhlí (!) T–; 12 a mého D1; 17–20 strofa vypuštěna T– (škrtl ji Herben z obavy před cenzurou); 22 pány robil jak D 6a–; prve: D 6–; 23 teklo v ráz (!) T–; máchl jsem kladivem D 7–; 25,
111 Všici vy na Slezské, všici vy dím, ať je vám Petr neb Pavel, mějž prs kryt krunýřem ocelovým, tisícům k útoku zavel, všici vy na Slezské, všici vy dím, hluboké jsou vaše doly, přijde den, z dolů jde plamen a dým, přijde den, zúčtujem spoly. 29 všichni vy (H) T–; 26 nech je B 1–; nebo (!) T, Aa; 28 zavel; (H) T–; 30 / 32 hlubokých páni vy dolů; / ...spolu! (H) T–; 30 dolů: D 7–.
112 [20]

NÁVRAT
Po letech, po letech v rodnou mou ves vrací mne života příval. Můj krok – krok děvčete na prvý ples, hořelo slunce, kos zpíval. Ten starý kostel a ten černý les, domky se pod strání hrbí, pod brvou roztála vzpomínek rez, na řece ty staré vrby. Zdráv farář, zdráv rektor? Každý mne bil, býval jsem čertovo kvítí; zdráv starý gróf je-li? Byl Němec, byl, v pokoji nechal nás žíti. V drahou mi školu zřím, pod okna rám, srdce se zachvělo v křeči: děti, ty děti, ty modlí se tam protivnou panskou mi řečí. Utíkám k hřbitovu. Co jsem měl rád, dříme tam, – ne v duši mojí; co jsem byl v cizině, kdo šel v zem spát, polský křiž v hlavách mu stojí. V portále zámku vryt černý je pták, zobákem rovná si péro. – R, T 1899, Aa – oddíl Návrat do vlasti (viz č. 5). 3 můj krok, krok D 7–; 8 vrby! (H) T–; 8a–8d Přejdu jen; nevím, kam nohu bych nes – / do cizích rukou grunt kles náš... / Nehryzeš? Ach, tys – je Dombrovských pes! / Viď, synku, že mne juž neznáš, Ab–; 8a nes, D 7–; 8b–8c náš; / nehryzeš D 7–; 8d mne už D 3–; neznáš? D 7–; 9 farář? Zdráv (H) T–; 10 kvítí, (!) R–D 6; 21 vryt dravý je (H) T–; 22 péro. (H) T–; 24 jsme. Toť
113 Kdo koupil panství, a čí je to znak? Mrtvi jsme. – Sir-markýz Géro. Šest židů v dědině. Burmistr žid, barevna žlutá u řeky. Tak kles už hluboko, Pane, ten lid, že jsi ho proklel na věky? Ještě otázka. Ta nechtěla ven, jak by kol šíje šla smyčka, jak by mi dávila poslední sen – Zdráva-li... górna Maryčka? Milý byl v cizině. Tož zaprosil bohatec, jakých pořídku... pravda, že od rána do noci pil, měl z čeho, ten barvíř z Frydku. Ze vsi šel sešlý a sehnutý muž, ret se chvěl, v brázdu se díval. Za hory slunce se sklánělo juž, voněla země, kos zpíval. Sešlý muž, sehnutý z dědiny šel, v srdci cos těžkého nese... V komické vrásky tvář nabranou měl, vydrž... až sám budeš v lese. markýz (H) T–A; jsme. Hleď, markýz Ac–; 25 dědině, burmistr (H) T–; 26 žultá B 3–; 27 klesl hluboko D 7–; 29 otázka; ta (H) T–D12; otázka: ta D13–; 31 sen: D7–; 32 zdráva-li (H) T–; 34 pořídku; D7–; 42–43 v srdci žal hluboký nese; / v D 7–; 42 v duši žal E 2–; 44a–44d (Vidíš – a vyl bys jak spráskaný pes, / jak by ti v maso rval kleště – / vidíš – a je to jen jediná ves – /sto jich před Těšínem ještě!) Ab–B 3 (před tyto verše vsunuty od Ak tři hvězdičky); 44b ti ruku stisk v kleště, Ac–B 3.
114 [21]

Z OSTRAVY DO TĚŠÍNA
Z Ostravy jdu do Těšína, robotnice se mnou z dolů, šachta vzala muže, syna, k Blendovicím jdeme spolu. A dědiny plny židů, cizí dráhy, cizí doly, jen motyka vlastní lidu, cizí chrámy, cizí školy. Markýz Géro...! Vyhneme mu. Muž – nůž v srdce vrazil bys mu. Zlatou botku líbe jemu ten vzor slezský byzantismu. Zelené byls výspy host-li, zřels lid horší v bídy stanu. Ale z toho lidu rostly svaté matky Fénianů. R, T 1899, Aa – oddíl Mezi kovkopy (viz č. 6). 4 Blendovicům B 2a–; 10–11 mu, / zlatou T–D 1; mu; D 2–; 11 zlaté botky D 7–; 11 líbá (H) T–D 7; 12 slezský vzor byzantinismu Ab–; 14–15 stanu; ale (H) T–; 15 lidu pošly (!) T–A; 9–16 v dopise 1899 upravené znění: Markýz Géro... Vyhneme mu. / Dost že po nás nešplích pěnou. / Zlatou botku líbe jemu / ten rab slezský na kolenou. / Žije národ horší asi / na zelené výspy lánu, / a přec rostly z oné racy / svaté matky Fenianů.
115 [22]

JÁ
I Já, já toho věštec od Beskydu lidu. Bůh mne jim nedal. Ten té jen dbá země, kde zlaté obilí k obzoru běží, kde fialky voní a pomněnky kvetou, kde zvoní cymbál a při tanci housle, kde širá jsou města a nádherné hrady, bohaté chrámy a loďky na řece, důvěra v nebe a radost a ples. Ten, Bůh jehož zatratil v sirnatou rokli, ten, přes jehož tuhé rty nepřešla prosba, na skále seděl, s ním odvěký vzdor. Černým jak noc okem pohleděl jednou, pod mlčící Beskydy, pod Lysou horu. Stoletý útisk, pod kterým se sehla kovkopa šíje, jak nahnutá větev, urputná cizáků pěst, která z retů dětem rve zhasínající tón mluvy, znamení zrady a sepjatých rukou, za sto let které se do očí vtisklo, pohnulo démonem. Udeřil v balvan, ze skály vyskočil škaredý věštec, z poroby vyrostlý, ze zrádné krve, R, T 1899, Aa verše 82–92, A – oddíl Básník. V I. časti v. 20 rozdělen na dva, v II. části v. 47 (A–) – v obou případech byl udělán uprostřed původně jednotného verše odstavec, v. 20 T–; v. 47 B 1–; Herben nadělal v I., II. části několik odstavců: 8/9, 11/12, 50/51, 73/74. Ještě další odstavec byl 82/83 vytvořen v A, naopak některé ze starších odstavců se dostaly na rozhraní stránek nebo vůbec se rozplynuly: v. 20, 50/51. Ke zmatkům v odstavcování došlo přes jasné strofické členění těž v III. části, v T splynula 2. a 3. strofa (117/118), naopak byla rozdělena čtvrtá strofa (129/130). Tento chaos byl dočasný, od B 3 jednoznačně se Já III tiskne ve čtyřech strofách. 4 kde fialka voní a pomněnka kvete D 7–; 5, 46 husle D 7–; 8 ples! (H) T–; 9 Ten, ten jehož (!) R; Ten, jehož Bůh (H) T–; Ten, Bůh jehož (emendace vydavatelů); 15 horníka šíje D 6–; 16 ze rtů B 2a–; 24 se rozmáchl k nebi
116 k měsíci zaštkal a do slunce zaklel, sevřenou pěstí se k azuru rozmách, všecky ty vrahy, nechť zářili zlatem, nechť před nimi klečeli jako před bohy tam před Těšínem ti otroci dolů, do prachu smýkl svým hněvem, svým vzdorem, věnem to, jež mu dal do žití démon, – ze skály vyskočil já. II Rudým a svislým pod paprskem slunce v srpnu když balvany dýchají žáry, bystřina Morávky v lože se vpije, horníci pod zemí zdvihají rámě, kováři v červené železo buší, na dlani pole na Krásné, na Pražmě v úžehu slunce jich sklání se ženy, já z toho tichého národa vzešlý, poroba jemuž při kolébce stála, robota děcko juž za ručky chytla, nezdárný kovkopů, kovářů synek z Ostravy prchl jsem, z Vítkovic, z Bašky, z Frydlantu, z Orlové, z Dombrové, z Lazů, kladivo, motyku v kopalnu hodil, matku a sestru jsem na poli nechal, dědovy housle jsem z hřebíku strhl, já na ně zahrál. Snad jednou z nich zněly veselé tóny, tož mládí a láska. Nevím, už nevím. – Je tomu dávno. Tři struny praskly. Cizího kněze jsem vyhodil z chrámu, rektora z cizácké udeřil školy, D 7–; 25 všemi těmi vrahy Ac–; 25, 26 nech B 1–; 28 smýknul A–; 30 já! (H) T–; 33 Morávka Ac–; 37 skláněj’ se (H) T; kloní se Ab–; ženy: (H) T–; 41 nezdárný horníků D 6a–; 42 Bošky (!) R, T; 47 zahral D 7–; na ně jsem zahral D 9–; 51 Polského kněze D 1–; 52 z německé D 1–; 52 a, b les, co mi pobrali, zapálil (původně vyrubal, pak škrtnuto) v noci, / panského ušáka na
117 smýkli mnou v Těšín, Bůh zmátl mi smysly. Mohylu zašlému národu kopu, pod Lysou kosům a veverkám hral jsem, pod rudým jeřábem na větvi vrabcům. Z dědiny k dědině chodil jsem horkem, horkem a zimou a sněhem a deštěm. Za ploty hral jsem a pod okny hral jsem, jedinou strunu jen mají mé skřipky, těžký dech sedmdesáti tisíců, co hasli pod Lysou, při Bohumíně, v borových urvaných hájích co hasli, v urvaných Beskydech pomalu hasnou, v Šumbarku zhasli a v Lutyni zhasli, v Datyních hasnou a v Dětmarovicích, v Porembě zhasli a v Dombrové hasnou. Strhněte stany a zahaste ohně! Hnulo se sedmdesáte tisíců, na Olze před lety rozbit byl tábor, daleko uhli jsme za Lucinu, přejdem na Moravskou, za Ostravici, mlčící národ a vyhaslý kmen. Před nimi tančí jak David před archou, potrhlý chřestýš při píšťaly zvuku, komický rapsód těch sedmdesáti tisíců, don Quijote z Beskyd, má z jalovce kopí, brnění z mechu a ze šišek helmu, za štít hřib z Lysé a z kapradin hledí, chytit chce úporné rameno sudby, černý meč rytíře v krunýři zlatém, já Petr Bezruč, od Těšína Bezruč, toulavý šumař a bláznivý gajdoš, šílený rebel a napilý zpěvák, zlověstný sýček na těšínské věži, – hraju a zpívám, co kladiva duní poli skolil, Ab–; 54 verš vypuštěn (H) T–; 55, 59 hrál (H) T–D 6; 60 strunu mají (!) T–; 64 Beskydách A, D 4–; 72 na Moravu Ac–; 75 jak trhlý chřestýš (H) T–; 78 helmu; (!) R; 79 z Lysé hřib za štít a (H) T–; 79 z kapradí hledí D 4–; 81 zlatém: (H) T–; 82 Já A–; 85 věži, T–; 88 cizí (H) T–; 89, 92 Petře,
118 z Vítkovic, z Frydlantu, pod Lipinami. Kolem jdou bohatci cizé mi víry (Bezruči Petře – jak je máš rád!), mužové slavných a vznešených názvů, skvělí jak bozi a hrdí jak hvězdy (Bezruči Petře – kdo ubil tvou ves?), kolem jdou v hedvábí, v atlasu dámy, kolem jdou mužové vážní a mocní, mocní na Dunaji, ve zlatém městě, kolem jdou básníci z vltavských břehů, co milují ženy, jak kázala Paříž, pod smyčcem zoufalá chvěje se struna, těžký dech sedmdesáti tisíců, kamení zpívám a balvanům hraji, hraju a zpívám – tož dáte mi krejcar? III Já prvý jsem z toho od Těšína lidu, bard prvý z Beskyd, co promluvil. Jdou za cizím pluhem, jsou rabové dolů, mléko a voda jim utíká z žil. Má každý z nich na nebi jednoho boha, druhého většího na zemi. Daň tomu, co hore je, v kostele platí, druhému krví a dlaněmi. Ten, ten co je nahoře, život jen nedá. Vodu dal rybě a motýlu květ. Ty, ty co jsi vyrostl v beskydských horách, tobě dal pod Lysou ten boží svět. On dal ti ty hory, a dal ti ty lesy, vůni, již z hájů van rozstele; (H) T–; 91 jako hvězdy Aa, Ab (v Ab opraveno cizí rukou); 93 hedbáví (H) T–B 2; 93 altase D 4–; 95 na Dunaji mocní (H) T–D 6; 100 kamením (!) A; kamenům Ac–; hraju T–; 104 jdou rabové (!) T–; 110 nahoře, k žití dá chleba dopis Herbenovi 1899, T–; Ten, který je D 9–; 111/113 motýlu květ dal a srnce dal háj; /... pod Lysou ten širý kraj dopis Preissigovi 17. 1. 1908, B 1–; 111 mo-
119 ten druhý ti vzal všecko jediným rázem, běž a plač k tomu tam v kostele. Můj synečku z Beskyd, ctíš boha i vrchnost. Dobré to ponese ovoce. Z tvých lesů tě vyhání andělé strážní, před nimi kloníš se hluboce. Ty zloději z Krásné! Tak jehličí hrabat, kozy pást, pošlapat záhony! Tož ven z panských lesů a hore do Frydku! Stejného srdce gróf, zákony. A škaredá řeč tvoje uráží vrchnost, ty strážné anděly uráží. Zahoď ji, lépe se povede tobě, tvůj synek teprv to uváží. Tak děje se. Pán chce. Noc táhne nad mým lidem. Zahynem, nežli se rozední. V té noci já modlil se k démonu Pomsty, prvý bard z Beskyd a poslední. týlům květ D 7–D 12; 112 tobě, co’s vyrostl D 6a, D 9–; 118–119 vrchnost, / dobré (H) T–; 120 tě honí ven B 2–; 121 před nimiž (H) T; ty se jim kloníš tak hluboce! Ab–; 124 Frydku. (!) R; 122–125 Ty zloději z Krásné! Je tvoje to dřevo? / Padni a zem polib v pokoře! / ven z panských lesů a hore do Frydku! / Co tomu říkáš, Ty nahoře? dopis Herbenovi 1899, T–; 122, 124 zavedeny uvozovky (H) T–; 124 A ven B 1–; 125 říkáš T–; 130–131 lidem, / zahynem (H) T–D 1; lidem; D 2–D 10; lidem: D 11–.
120 [23]

KONIKLEC
Bylo z vesny, časně z vesny. A do Vídně na práci ze Smilovic děvče táhlo. Doved jsem ji ke štaci. Prvý teplý paprsk běžel kamenité po stráni: fialové zvonky stonky ty chlupaté vyhání. A na kopce vzhůru běží pěšina, nepěšina – trhali ty prosté kvítky židé, kupci z Těšína. Sbohem děvče. Na Sasůvku vraceli se kupčíci – po nich kvítí utržené, zašlapané silnicí. R, T 1901, Ab – o. Putování Těšínskem (viz č. 10) 1 bylo to z vesny (!) B 1–D 4; 2 Vídně po práci D 7–; 3 smilovská děvucha táhla D 7–; 3–4 táhlo, / doved (H) T–D 6; táhla / po D 7–; 4 jsem je ke (H) T, A–D 3; šel jsem s ním až ke D 4–D 6; po mém boku ke D 7–; 5–6 Jarní teplé slunko táhne / horskou strání kamennou D 7–; 7 zvonek stonek D 6a (rukopisná oprava), 8 vyženou D 7–; 10 nepěšina, – D 6; nepěšina, D 7–; 13 děvče! (H) T–D 6; Jeď, děvucho! Na D 7–.
121 [24]

REKTOR HALFAR
Rektor Halfar byl hoch dobrý, byl hoch tichý, byl hoch hezký, ale škaredou měl chybu: i v Těšíně mluvil česky před okresním inspektorem. A když tak se rektor spustí – Víš, jsou hříchy v katechismu, co se nikdy neodpustí. Leta táhnou, vlasy řídnou jako listí před jesení. Halfar pořád za mládence! Pro Halfara místa není. V krčmě zazní skočná hudba. Právě v kapli dala slovo – což by mělo deset roků čekat děvče Halfarovo? Přijdou páni: Škola polská! Burmistr v klín ruce složí. Ale zpurný Halfar učí, jak mu káže zákon boží. Tich po mezích chodí rektor, bez úsměvu, bez myšlenky, R, T 1899, Aa – o. Návrat do vlasti (viz č. 5). Název Kantor Halfar Ac–. 1, 6, 21, 28 kantor místo rektor Ac–; 1, 2 Byl to synek jako jedle, / byla na něj pyšná máti, D 7–; 4 I (!) R; 4–5 tu, že nechtěl poslouchati / těch, kdož vládli pod Lipinou D 7–; 6–7 spustí: / víš D 7–D 13; spustí... E 1–; 9 Léta T–D3; řidnou D 7–; 14 dalo (H) T–; slovo: D 7–; 15 co by (!) T–D 5; či by D 6–; 20 zní v srdci R (alternativa místo mu káže, s otazníkem a v zá-
122 v krčmě v noci sám za stolem hledí k zemi, hledí sklenky. V horký večer na klekání když se jednou ve vsi zvoní, vrazí děvče v černou jizbu: Rektor visí na jabloni! Bez modlitby, bez slzy ho, jak při hříšné duši jisto, v roh hřbitova zakopali. A tak dostal Halfar místo. vorce); 29 slzy jej Ac–D 3; 31–32 zakopali, / a (H) T–.
123 [25]

DVA HROBNÍCI
Z Bašky zajdi do Těšína, a z Těšína pod Lipinku. Snad se cosi udá vidět, co já často viděl, synku. Já chudobný goral z Beskyd chodil v parnu, v zimní slotě. Já viděl dva velké pány za hrobníky při robotě. Plni zlata, biče v botách, na otroky v ruce jarmo, jed a slinu na nás na rtech – však vy nejste z Modré darmo! Jak se ničí koukol rudý, co v obilí zlatém bují, pořád kohos bijí rýčem, pořád kohos zahrabují. Nechce umřít – a přec měl by, když se trápí páni tací při robotě s bídným chlopem. Bůh vám pomoz při té práci. Žil bych bohat jako Midas, bez starosti jako négr, R, T 1901, Ab – o. Putování Těšínskem (viz č. 10). 1 Z Bošky (!) R–Ac; 4 často vídal, synku (H) T–; co jsem často D 6a, D 9–; 7 Viděl jsem dva D 7–; 8 dva hrobníky R (původně, pak škrtnuto); 9 botech D 1–; 11 rtech: D 7–; 12 nejste many Gera darmo D 6a, D 7 – (nové znění tohoto verše i vv 27–28 je v D 7 nalepeno jako dodatečná oprava); 14 bují – T–D 5; 15–16 koho pořád bijí rýčem, / koho pořád zahrabují? D 7–; 17 Nechce zhasnout – D 7–; 20 Kdo vás najal na tu práci? Ak–; 23 umět
124 jenom umět kohos šlapat, jen mít jmeno? Chodil bych jak krásné jitro, jako kos bych sobě hvízdal, jenom kdybych přišel z Modré a měl jmeno? Těžká mluva mojich dědů! Neumí dva rýmy říci. Snad je najde porobená haluz tam za Ostravicí? národ šlapat D 6a, D 7–; 24 jméno R–D 6; 25 Slunil bych se v panské přízni R (původní znění, pak škrtnuto); 27–28 jenom držet nás za hrdlo / a mít jmeno D 6a, D 7–; mět D 6a; jméno T–D 4; 29 mluva našich dědů (H) T–; 30 neumí A–D 5. 125 [26]

ČERVENÝ KVĚT
Za temným oknem, v květníku sivém hrubý a špičatý mračil se kaktus. Jednoho jitra červený z lodyhy vyrazil kalich, červený květ. Byl u nás básník, co jiné měl oči, co měl rád vonné a nádherné růže. Distichem zvučným pochválil růži a odsoudil pyšně ten rudý květ. Jsou duše drsné, co temnou šly cestou, hroty a ostny se zalily vrchem. Co měly v srdci? Kvetly-li jednou a kvetly-li v noci, byl rudý to květ. R, Aa (vv 11–15 – jako motto), A (ještě tištěno odlišným typem) – prolog. 2 a ostnatý mračil D 7–; 7 miloval vonné E 4–; 11 co samy šly žitím Ac–; 12 ostny je zalily (!) Aa–; 15 hleď, rudým květem Ac–; květem... B 1–D 12; rudý byl květ... D 13–; květ. E 1–.
126 [27]

MOTÝL
Dech sosny mne, břemů a jedlí v oblakách k vzdálené ojčizně zvednul. Přes řeku vzpomínek loďky snů bředly, motýl mi na čelo sednul. Jsi láska, jsi štěstí, motýle? Odleť, bys mládí a děvče kdes zdobil na černé kadeři, na ruce bílé – Co bych já, co s tebou robil? R, R1 (Mackovi 24. 5. 1910), T 1910, B 2 – Mackovy dodatky (viz č. 4), v D 2 báseň přeřazena mezi Ondráše a Návrat. 1–2 Přes smrky, břemy, přes haluze jedlí / lehounký vánek se skřivánkem zvednul R 1–; 4 na ruku R 1–; 5 Láska jsi, štěstí jsi, sličný motýle? R 1–; 6 hocha či děvče R 1–D 3; šuhaje, děvuchu zdobil D 4–; 7 bílé... R 1–.
127 [28]

DĚDINA NAD OSTRAVICÍ
Jak když před dlouhým a žlutým tím murem – blesk hoře bil v otce a rozrazil matku, zoufalá žena na zeď klesla skrání – prachem jej padlého obrance města vlek surový Řek: Jak když pod kopytem římského jezdce dřevěným štítem a kamenným mečem nadarmo máchna vstříc oceli těžké kles do prachu barbar: My do prachu klesli a hryžeme zemi. Grófe ze zámku! Byl krásný to jezdec s vlajícím chocholem, blýskavohelmý? Grófe ze zámku! Já za pluhem šel jsem. Grófe ze zámku! Tys kolem mne jel. R, T 1901, Ab – o. Putování Těšínskem (viz č. 10). V R bez názvu, v průvodním dopise z 12. 5. 1899 dává Bezruč Herbenovi na vybranou mezi třemi názvy: Pod Lipinou (užito T, Ab), Dědina nad Ostravicí (zavedeno od Ak), Dědina nad Frydkem. Dočasně v D 4 varianta Dědina za Ostravicí. 1 žultým B 3–; 4 obránce D 4–; 4–5 vlekl jej, padlého obránce města, / surový Řek: D 7–; 6 jak D 7–; 7 kamenným mlatem D 6a, D 10–; 8 máchaje darmo vstříc E 2–; 9 v prach klesl barbar Ac–; 10 hryžeme zem Ac–; my D 7–D 8; jsme do D 6a, D 9–; 13–14 jsem, / grófe (H) T – (v T ještě Grófe jakožto rudiment rukopisného znění); 14 zámku, tys (H) T–.
128 [29]

OPAVA
Víš, jak to bývá. Když dychtivá krve zem otevře žíznivé rety, když pozdvihnou prapor a pohnou se v útoku vzhůru, ty nejprvší řady, ty nejprvší zástupy čelem polehnou – žatva děl – do země, přes ně pak kráčí k vítězství přítel. Zdá se a zdá se, že polehnem jedenkrát do země kolem těch murů, že poletí černý pták s bělavým zobákem přes nás, že s blýskavým soudruhem kdosi ze severu přejde, ale ne přítel. Vidím vát prapory na věžích zrádného města. R, T 1901, Aa – o. Na Opavsku (viz č. 9). 1–2 bývá, / když (!) Aa–D 5; bývá: / když D 6–; 2 zem rozepne Ab–; rty B 2a–; 6 vítězství nepřítel (!) Aa; 10 blyskavým T–D 10; vojín ze severu D 6a, D 10–; přijde (!) T–; 12 bílého města Ab–.
129 [30]

SVIADNOV
Sviadnov, ves panen, kde voněly lípy, mlčely vrby, mlýn Jiříkův klapal, na stav se sápala Ostravice, ohně kde zplály, kdy sskočila z Beskyd, zahřměla zrádným v sluch frydeckým byrgrům naše a naše ta Ostravice – Co to za fabriku? Nevoní lípy, v oči tvých děvuch kdos pohleděl drzý, poskoč pryč, poskoč, má Ostravice. R, R 1, B 1 – mezi Chyceného drozda a Paskovské rybníky. 1 ves děvuch D 6–; 3 do stavu hučela Ostravice R 1–B 3; 4 skočila R 1–; 5 hřměla v sluch v příboji frydeckým R 1–; 7 Nevoní lípa D 7–; 8 žid pohleděl D 1–.
130 [31]

PAR NOBILE
Jak různou ti dva mají krev a jedno stejné zaměstnání: tož vodku pálí Nathan Löw a pálí vodku markýz Géro. Lid pracuje, až dým jde z cév, a přes noc pije do svítání: když nedá na dluh Nathan Löw, snad počká dobrý markýz Géro. Hřmí Ostravicí hukot dřev, v žold goralům, co skáceli je, krev tráví kvitem Nathan Löw a dere rozum markýz Géro. Ty peněz půjč, ty daně slev – na gorala rtu prosba žije – a šlape po něm Nathan Löw a plije po něm markýz Géro. Do hluché noci zní můj zpěv, když zahynem, než jitro vzplane, půl zásluhy má Nathan Löw a druhou půlku markýz Géro. Na ty dvě hlavy naše krev, až z našich kostí mstitel vstane: R, R 1, B 1 – Preissigovy Dodatky (viz č. 1). 1 krev – R; 2 zaměstnání. R; 3, 7, 9, 11, 15, 19, 23 Leiser Löff B 3; 4 vodku pálí markýz R; 5 cev D 4–; 6 svítání. R; svítání; D 1–; 9–12 strofa není v R; 13–14 Ta řeč – jak protivný jim zjev. / Jde goral z Beskyd hořkým žitím R; 18 my vyhynem tam pod Gigulou R; 21–24 není v R; strofa sdělena Herbenovi v dopise 8. 4. 1900; 23–24 výš pochodně! zde Nathan Löw / a na tom zámku markýz R 1 (dodatečná oprava, odvolaná v dopise Preissigovi 1. 5. 1908).
131 na prvou vrbu Nathan Löw a vedle něho markýz Géro. 132 [32]

PRAGA CAPUT REGNI
My umíráme na severu a já dědiny počítám, co jako staré vrby v šeru mi svítí, než se skácí tam, kam pád jich vzácní páni řídí, smích na rtech, v ruce lilii, a jeden víc nás nenávidí, a jeden víc nás ubíjí. Zrak zamžel jsem tam při půlnoci jak maska smrti zakrytá, kdos huláká do slezské noci: Jest Praha vaše záštita! Své bídné mluvě práva k žití si nekoupím za trojníky: nás česká pýcha nenasytí a při Vltavě pomníky. Nám berou řeč, nám berou Boha, a zábava za zábavou tam utíká, kde tančí noha té Maryny nad Vltavou – Jen když nás osud Čechy zove, nechť hynem ve své dědině – ty dámy a ti sokolové, ti křepčí kdes na Žofíně. Když vzklíčí sečka v české hlavě, R, T 1927, D 4 – s dalšími pěti básněmi (Praga, Střebovský mlýn, Osud, Oni a my, Labutinka, Nápis na hrob bojovníkův) mezi Krásné Pole a Sedm Havranů. 4 nežli klesnou tam D 6a–; 9 Zrak zavřel D 4–; 10 zakrytá; D 6a–; 11 kdo huláká D 6a–; 12 záštita!? D 6a, 17 Na slezské zemi není Boha D 4–; 20 Vltavou, D 4–; 22/24 nechť po dědinách pohynem, / ti křepčí kdesi Žofínem
133 nám časem pošlou desítku, a není co číst na Ostravě, a není školy ve Frydku. Jak nás ta spřež tam dáví všecky, to volá, křičí do nebe. Z Čech v pomoc prapor vlastenecký? Marš – ten si nechte pro sebe. Mru na německé kovadlině a Polák na ni udeří, kdekdo se zubí při Těšíně – mám plakat u vás u dveří? Ret tich buď, srdce bez úderu, nechť neslyší nás tam či tam – My umíráme na severu, a já dědiny počítám. dopis Herbenovi 15. 8. 1899, T, D 4–; 22, 38 nech D 4–; 24 křepčí pyšným Žofínem D 6a, D 9–; 25 Když zvlhne R (původně, pak škrtnuto); Když svitne cosi R (varianta), D 4–D 6; Když svitne světlo D 6a–; 32 sebe! D 4–; 35 Těšíně, D 4–; 38 či tam, D 6–.
134 [33]

DOMBROVÁ I
Jsme Moravci, ale jsme z Dombrové. Je možné jiný kdosi z Doubravy; kde Doubrava, to vědí bohové, snad při Praze, na břehu Vltavy. Tak mluvil otec náš, mluvili dědové, tak od kolébky znělo v šediny. My žili jsme a zhasnem v Dombrové, co, páni z Čech, nám křtíte dědiny? Ta Doubrava – tak u nás nepraví, tak z ciziny snad řondí rodáci. Jsou rozumnější lidé z dálavy? Když polsky Dombrová, tak Poláci. R, R 1, T 1919, D 1 – dodatek před epilogem (Dombrová I, Úspěch, Kalina – Nad vodou). 1–2 Dombrové, / je D 1–; 2 jiný někdo z D 7–; Doubravy, R; 4 Praze, snad v kraji Moravy R; 5–8 strofa není v R; 7 jsme i zhasnem D 1–; 9 To (?) Doubrava? Tak R; tak se u (!) T; 10 rodáci – R; rodáci... D 1–D 6; 12 Dombrová, tož Poláci! R.
135 [34]

DOMBROVÁ II
Než v Dombrové do roka školu mi vezmou, já biju na zvon: Dombrová, Dombrová. Než o míli na západ pošinou mez mou, rok poslední, co jsi má, rozhoupám zvon: Dombrová, Dombrová. Zástava z cimbuří kácí se. Z dolů motyk a kladiv zní hučivý tón. Kde jste kdo na stráži? Čepice přes uši dolů, budí vás ze spánku prokletý zvon: Dombrová, Dombrová. Cos hořkého skočilo mi v oči obě. Zvon zvoní temně: Dombrová, Dombrová. Až půjdu z Ostravy, vyhnu se tobě, zcizilas se mně, Dombrová, Dombrová. Do půlnoci hučí zvon, neštěstí věstí. Kdo dbá na zvoníka? Svět hluch a slep. Než provaz vymkne se z umdlené pěsti, nechť srdce strhne se, prorazí leb – Dombrová, Dombrová! R, T 1919, D 2 – k Dombrové I. 3 pošinu (!) T; 14 zcizilas se mi T; Dombrová! D 2–; 15 věští T; 18 nech D 2–; leb, D7–.
136 [35]

PĚTVALD I
Tož černý byl Mazur a drsný byl Mazur. Rád napil se vodky, bo ve štole robil, a baba, ta nerada rozlila vodky. Ale raz – pozdě v noc – chytla od lampy. Pysk hryzl Mazur – bo bylo mu směšno přes brvu vodu lít – a pak zbyla Halka, Halka, co z černého vykvetla lože. Mračil se Mazur a ve štole robil, v Pětvoldźe robil a pohladil Halku. Rád má svoje horníky, kdo jich je vládcem, a z Modré bere jim pány. Ti poroučí v dolech; mívají synky. Pro synky třeba je školy. Tam panské se řeči též naučí horníků děti. Dobrý a šlechetný kovkopů pán jest, jasného rodu – tož postaví školu. Ušklíb se Mazur a udeřil sklenkou. Co to za školu? Tam nedám své Halky. Přišel a zašeptal inženýr z Modré: Co robíš, Mazure? Jasného pána to vůle. Cos se ti stane – pán ujme se Halky. – Víc vás se jí ujme, až zůstanu v dolech – jest děvucha švarná. Já sprostý jsem kovkop, tam nepustím Halky. R, T 1930, T 1 (Paralipomena 1937), D 8 – vsuvka (Melč, Pětvald I, Dragon Hanys Blendovský) mezi Děrné a Úspěch. Pro pozdní zařazení této skladby je v běžných vydáních Slezských písní číslování obou Pětvaldů proti R přehozeno. 5 Mazur, D 8–; 9 v Pětvoldze T 1; v Pětvolže D 8; v Pětvoldě D 9–E 1; v Pětvaldě E 2–; 10 má své horníky T 1–; je pánem R (původně, pak škrtnuto); 11 Ti velí nám v dolech, T 1–; 12 synky a pro D 8–; 14 horníků pán T 1, D 8–; 16 Šklebil se Mazur T 1, D 8–; 19 vůle: D 8–; 20 potká tě úraz – pán D 8–; 21 dolech, D 8–; 22 švarna (!) R; prostý jsem horník T 1, D 8–; Choć prostý D 8–; 24 Raz vy-
137 A vybuchly plyny a zahynul Mazur. Daleko na Polské děvucha zhasla, rudý šat měla, na šíji korále. – Mazurče z Pětvalda. Nebylo chleba, Fuchs Wolf se jí ujal. buchly D 8–; 26 korále, T 1, D 8–; 27 Mazurča D 8–.
138 [36]

PETVALD II
Z Poremby Dombrovský Petr se dal děvucha běžela před ním. Kdosi jel z Pětvalda, a kde kdo stál, mžikem v prach klonil se jedním. Koníčky černé, ej kopyta buch, zlacená uzda ej svítí. Půl kroku ještě a zachraň tě Bůh. Mohlo po děvčeti býti. Dombrovský k děvuše přiskočil bled, v náručí strh ji a zchvátil. Panský bič hluboko do tváře sed – Petře, což abys ji vrátil? Uhni, ve Fryštátě byla by zlá, uhni, buď tichý a krotký. Krvavá rýha ti do duše plá – Dombrovský, dost už je vodky. Hodina přijde, den, veliký den, obzor je plameny zúžen. Zadržte koně! Pša krev, z vozu ven! Dombrovský, vrať, co jsi dlužen. R, A – trojice básní (Pětvald II, Chycený drozd, Paskovské rybníky) na konec oddílu Putování Těšínskem (viz č. 10). 3 Géro jel D 1–; 4 sklonil D 1–; 5–6 Koníčky černé viz, kopyt slyš buch, / zlacená uzda, hleď, svítí. Ac–; 5 Koníky D 4–; 7–8 Bůh, / mohlo A–; 10 schvátil, / Panský (!) B 2, B 3; 9–11 děvuše – krev prchla z žil – / přiskočil, v náruč ji zchvátil, / panský bič hluboko v líce se vryl, D 7–; 14 krotký! A–; buď tich jen a Ac–; 15 plá, D 7–; 16 dost’ (!) A; 17 velký (!) A; 18 zúžen! D 1–; 20 dlužen! A–.
139 [37]

UHNI MI Z CESTY
Uhni mi z cesty. Černé mám ruce a vlhké mám šaty, kovkopem já jen a velmožen dnes ty, z paláce ty, já jen z dřevěné chaty, frygickou čapku mám, přes čelo stín. A za mnou nelkají sirotků prosby, sežrali tvoji jim zajíci pole, bez srdce’s, bez studu’s – blesk tebe rozbi. Z Beskyd jsem, hoře a poroby syn, robím v tvých hutích a robím v tvém dole, žluč vře mi žilou a robím ti přece, chytám tvá drva na zpěněné řece, černý jsem, chud jsem, pot přes čelo letí, nepláčou kvůli mně v Beskydech děti, netiskl vdov jsem a nebral jim země, zato jsem žebrákem, velmožem dnes ty... Přijels si na hony? Vari ode mne, frygickou čapku mám, uhni mi z cesty. R, R1, B1 – Preissigovy Dodatky (viz č. 1); v B 2 báseň přeřazena spolu se Zemí pod horama mezi básně Já a Čtenáři veršů. Název změněn na Ty a já R 1–. 1 cesty: R 1–D 3; cesty; D 4–; 3 horníkem já D 6–; 8 rozbij D 6–; 13 černý, chudobný, pot D 6–; 14 neplačou D 1–D 13; 16 ty, – R 1–; 17 přijel si R, R 1–B 2; přijels si (emendace vydavatelů); přijel jsi B 3–; 17 na hory R 1–; 18 cesty! D 2–.
140 [38]

ONI A MY
Na Landeku v Rótšilda smrkových lesích to poháry zvoní a sní se o plesích, ten život jak bzučení dalekých zní vos, sem táhne se Ostrava, Hrušov a Přívoz, sem z Lipiny, z Bašky a z Místku a z Frydku, kdo naším je vrahem, jak roj táhne skřítků, zde dýchá se lépe, zde není svět úzký, dvé orlů se líbe, ten z Beskyd a pruský. Pod Landekem, cinkot kde pohárů hřímá, to Ostrava kypí a hučí a dýmá, tam ve vlhkých štolách, co podbity koly, my na boku ležíme, tešeme v doly a kahany zapjaté svítí do tmy. Až do štoly pýcha při pohárech zvoní – smět sekerou na ni a motykou po ní – tak nad zemí oni a pod zemí my. Pod Lipinou, v Bašce, kde do noci září vysoké pece, kov zářný se vaří, kde v rety a v oči nám ohně se vpily, jak zlobivé zmije se nadmuly žíly, kde nahá jsou prsa a nahy jsou údy, my zaliti potem v kov bušíme rudý – a ocel kdes vzkypí, pod ohnivou ranou kdos vydychl vposled – a stranou s ním, stranou, máš za jeden život hned životy čtyry, kdes v beskydské chýši krb vyhasne sirý. [R], T 1919, T 1 1927, D 4 – vsuvka (viz č. 32) za Krásné Pole. T neobsahuje verše 20, 39–48. 3 os D 7–; 3 tam život D 4–; 4 Hrušov i Přívoz D 4–; 5 Místku i z Frydku D 4–; 14 zvoní... D 7–D 13; 15 verš vložen do závorek D 4–; 19 ve rty D 4–; 21 kde holá jsou prsa a holé jsou D 7–; 22 rudý; D 7–; 23 když překypí ocel, pod D 6a–; 24 chlop vydychl D 6a–; stranou – D 4–; 26 když v beskydské D 6a–;
141 Však v paláci panském to sladce se sní – tak ve chládku oni a v plameni my. Jsme v horách, tož k žití jsou jenom ty hory, jsme v lesích, tož k žití jsou jenom ty bory – tak boží je zákon, jejž cítil by v duši, kdo trochu má studu: jsou pánové hluší. Nám pobrali školy, nám pobrali chrámy, řeč cizí a surová fičí nad námi – jdou z Modré a z Polské a z dunajské strany jak kobylek davy na chudobné lány, a každý nás do tváře udeřit smí – jsou pánové oni a rabové my. Až jednou – ó jednou den odplaty vzejde: to jakoby chamsin přes Ostravu přejde, až sazemi černí a plameny žlutí, až zdvihnem se z dolů a zdvihnem se z hutí, zvednem se v dlouhém a jediném muru, Z Pětvaldu, z Hrušova zdvihnem se vzhůru, Bůh s námi půjde jak s korouhví Burů – až Ostrava zahoří pochodní rudou a polehnou, polehnou těšínskou půdou, tož v své krvi oni – a v jich krvi my. sirý... D 4–; 27 sní, D 4–; 29 jsou dány ty D 4–; 30 bory, D 4–; 32 hluší? D 4–; 34–35 námi. / Jdou T; námi, / jdou D 4–; 37–38 smí. / Jsou T; smí, / jsou D 4–; 39 jednou, ach jednou D 7–; 40 kdy ohnivý chamsin D 7–; 42 se zvedneme z dolů, se zvedneme z D 7–; 43 my zvednem se D 4–D 6; se zdvihneme v D 7–; 44 my z Pětvalda D 4–; 48 oni a v jich krvi my! D 4–.
142 [39]

OSUD
Nerónova magistra potkal mne osud. Umdlenou šíjí o sosnu jsem opřen, obě dvě ruce mi do pasu padly, kouří se, utíká poskokem krev z nich, mech Lysé hory ji pije a pije – mlčky ke mně hledí sir-markýz Géro. Oči mi lámou se, mha jde před nimi, dozadu s ramenou klesá mi hlava, chladný pot z bledého vyskočil čela, boky se chvějí jak střelené srnce, schyluje den se a noc po mně sahá – úsměv jde po retech markýze Géra. Tak byl můj osud. Má ojčizno sbohem. Sbohem buď Ostravo, hory mé sbohem, sbohem vy nevěrné Vítkovice, sbohem ty divoká Ostravice, sbohem vy bory, mé dědiny sbohem, sbohem bud’ vítězi, markýzi Géro. [R], T 1919, T 1 1927, D 4 – vsuvka (viz č. 32) za Krásné Pole. 5 pije, T 1, D 4–; 11 sahá, T 1, D 4–; 12 po rtech (!) T 1; jde pyšným rtem markýze D 4–; 18 markýze D 4–D 6.
143 [40]

STŘEBOVSKÝ MLÝN
Ber, ber, ber lidu rodnou řeč, ber. Rež hrnul do koše moravský děd, moravsky říkal tu báby mé ret, ber, ber, ber lidu rodnou řeč, ber. Rež, rež, šeredná rež roste, rež na roli otců mých. Střebovský mlýn zní řečí cizinců. V rozběhlý klín pýchy a bohatství padla má rež. Z Hrnčířů krve jsem. Střebovský mlýn hrčel mi do sluchu za mladých dní. Pod drnem děd spí. Řeč falešná zní z retů mé přízně – miň střebovský mlýn. [R], T 1919, T 1 1927, D 4 – vsuvka (viz č. 32) za Krásné Pole. 1 lidu mému řeč T; 3 tu starky mé D 4–; 12 ze rtů mé D 4–.
144 [41]

POLE NA HORÁCH
Dulavy Jury to pole jsou – (bohatý goral to po vsi) dva mórgy kobzolí pod Lysou, po jejich boku dva ovsy. Vyrazí z kobzolí modrý květ, slunce klas políbí shůry: tichý zří jedenkrát úsměv svět retem jít Dulavy Jury. Do hrubé pěsti si vezme rýč, jak slunce nad borem vyjde – zvečera unaven jak jde pryč, jiný tam robotník přijde. Kdo to je na roli při práci, z Beskyd kdy noc táhne šerá? Jasní to srnci a ušáci jasného markýze Géra. Chudobné klasy ti přes pole požerou ušáci všudy – jelen ti vyhrabe kobzole kopyty z kamenné půdy. Juro, tak jako by spřežení srdce tvé šlapalo čtvero: Náčrt (verše 1–8, 37–40), R, R 1, B 1 – mezi Bernarda Žára a Pětvald II. Název v náčrtu Pole Jiřího Dulavy. 1 ta pole jsou, R 1, B 1–, 2 nejchudší gruntovník po vsi náčrt; 3 dva jochy kobzolí za Lysou náčrt; 4–5 ovsy, / vyrazí B 1–; 6 polibí (!) R; klas zdvih se od země vzhůry – náčrt; klas vyzdvihne shůry, R 1, B 1–; 7 do roka jednou zří úsměv R 1, B 1–; 8 na tvaří Dulavy (!) náčrt; po rtu jít B 2a–; 9 hrubé ruky si R 1, B 1–; 10 nad hory vyjde, R 1, B 1–; 12 přijde: R 1, B 1–; 13 kdo je to na poli R 1, B 1–; 14, 46 když B 1–; 15 Jasní jsou R 1, B 1–; 16 markýza B 1, B 2; 18 sežerou R 1, B 1–; 20 půdy, – R 1, B 1–D 6; půdy: D 7–; 21 Juro! Tak R 1, B 1–; 22 tvé servalo R 1, B 1–; čtvero – R 1, B 1–D 6; 24 Zákony jsou markýz Géro! R 1, B 1–; 25 „Stůj chlape!“ R 1, B 1–; chlope (?) R; pse! Rány
145 Zákony? Jsou? Goral chudobný? Zákony? Jsou! Markýz Géro. Stůj chlape! – Panský pse! – Rány dvě do noci zahřměly v dole. Juro! Zem vlhká a rudá je... Vstaň, zažeň ušáky z pole!? Na Pražmě hřbitov na kopečku sivými hrazený mury. Mračí se do dne a v slunéčku mohyla Dulavy Jury. Zelené šaty a veselí – veselý pán, panská chasa – po roli – hřích je to v neděli – děvucha k práci se kasá. Ušáků jako když nasype – hop a hop. Halali. Hurá – Pod mohylou zuby zaskřípe ubitý Dulava Jura. V jarní šat země se oděje, do práce goral jde lehce – Dulavy Jury to pole je – Žádný je koupiti nechce. Po roli chodí prý Jura sám, z Beskyd kdy noc táhne šerá – Žádný set nebude oves tam ušákům markýze Géra? (!) B 3–; 26 dole – R 1, B 1–D 6; dole: D 7–; 27 Juro, zem R 1, B 1–; 27–28 je, / vstaň R 1, B 1–; pole... R 1, B 1–D 6; pole! D 7–; 30–31 mury, / mračí R 1, B 1–; 33 Panský hon. Jak je svět veselý, R 1, B 1–; 34 chasa; D 7–; 35 na poli (hřích je to v neděli) R 1, B 1–; 36–37 kasá; / ušáků R 1, B 1–; 37 nasype, R 1, B 1–; 38 hop a hop! halali! hurá ! – R 1, B 1–; hurá! D 7–; 40 a–h V klín lesů úhor se zatáčí, / barevný, tak jak by horal, / tak jak by z krve to bodláčí, jak by je zaléval goral / ze žil svých. Hledí na panský bor / bodláčí hroty na tucty, / jak kmenů šlapaných němý vzdor / pod maskou zákonné úcty. Dopis Herbenovi 8. 4. 1900 (ve v. 40e středník m. tečky), R 1, B 1–; 41–44 Jurův díl. Nikdo jej nekoupí, / není tu, kdo by jej zoral, / večery dlouhé když nastoupí, / vypráví dětem děd – goral: R 1, B 1–; 45 po poli že chodí Jura R 1, B 1–; 46–47 šerá: / nikdo D 7–; 47 nikdo víc neseje oves R 1–B 1–; 48 pro macky markýza R 1, B 1–; markýza R 1, B 1–D 3; Géra. B 1–.
146 [42]

ONDRÁŠ
Hasly hvězdy, bylo k ránu, do mraků se Lysá zdvihla, v dáli věže Ratiboru, Tatry obzor zastínily, kosi zdvihli píseň v sosnách, já šel dolů do Frydlantu. Cestou velký stín se mihl. Znám ty oči, co se svítí jak železo rozpuštěné, znám ty pocuchané vlasy jak četyna přes kmen břemů, znám ty hrubé, těžké ruce, co se o kyj podpírají – Ondráš z Lysé – bratře Ondro! Velikán se zaškaredil, hned se Lysá pomračila, kosi v sosnách dozpívali, mraky srazily se k bokům. Co tu skoro zrána robíš? Též tys jeden z cizích chlopů, co zelené šaty mají, co děvuchy vyhánějí, a co cizí řečí řondźum, – čert sám v mé je nasel bory? Bratře Ondro, z tvé jsem krve, R, Aa – oddíl Návrat do vlasti (viz č. 5). Na konci splynuly některé oddíly původně samostatné; ztratil se šev mezi verši 63/64 Aa–D 12; mezi 71/72 B 3–. 2 Lysa D 3; 3 Ratiboře B 2a–; 6 šel jsem dolů D 6a–; 9 rozpuštěné; Aa–; 11 břemů; Aa–; 13 podpírají: D 7–; 23 rondźum – Aa–D 6; 23, 33 řondźum, D 7–; 34
147 z tvé ojčizny, od Těšína, já písničky tiché zpívám... A co národ nezpívá už? Vyhynuly naše písně, děvuše se zalkne v hrdle, zlým když okem ti ji změří, co zelené šaty mají a co cizí řečí řondźum – čert sám v tvé je nasel bory. Jediná nám zbyla píseň, a tož: žol, žol, žol mi bedźe... Pobrali nám naše školy, pobrali nám naše hory, salaše nám pohubili... Po zákonu tak se dálo? Po zákonu, bratře Ondro. A kdo dává cizí školy? Ten kdo bohat, kdo má hutě. Po našemu po dědinách potichu gorali řondźum, ale v hutích cizí mluva, a pro ty se školy staví... Po zákonu tak se děje? Po zákonu, bratře Ondro. Po našemu slovo boží ještě slýchat na Borové, ještě zazní v Janovicích, ale péro paterkovo nesmí písat po našemu... bory! Aa–; 41, 49, 58, 63 Ondro! Aa–; 52 zavzní Aa–D 6; 54 psáti po Ac–; po
148 Víš, kdo pánem je ve Frydku, a kdo pánem ve Vraclavi... Po zákonu tak se děje? Po zákonu, bratře Ondro. Ve Frydku nás podávili, kdekdo zapřel svoji mluvu, jako jednou zradil Juráš... Po svědomí tak se dálo? Po svědomí, bratře Ondro. A juž nevím, jak to bylo. Smích se trhl knírem Ondry, divný smích a nekonečný, smích té matky v řecké báji, když jí padlo sedm synů, když jí sedm dcerek padlo – smích jak by to od sta racků paskovskými nad rybníky. A já jsem se zasmál také. Myslím, též se cosi trhlo tichým smíchem v boku Lysé, věčně tiché, mlčelivé, co se dívá přes sto roků na ten útisk při Beskydu: jak se směje horská matka, když chlop kdesi v dolech zhasl, když chce živit sedm ptáčat, a kobzole dávno došly, dětem dávnou poví báji místo kobzol o Ondráši... našemu: D 7–; 56 Vraclavi? Aa–; 61 jak tě jednou Aa (v Ab opraveno); 62 tak se děje? Aa, 66 a, b (hora hoře vracela jej, / hora s hory chytala jej) Ak–; 68, 69 ji (!) R; 69 padlo, D 7–; 73 Myslím, že se B 1–; 76 a, b zkamenělé slzy oné / národa porobeného Ac–; 79 chlop v tmavých dolech D 7–; 81 došly; Aa –
149 A ty, co čteš moje písně, nesmál by ses do mých veršů? D 12; došly: D 13–; 83 za kobzole o D 7–; 84–85 verše škrtnuty Herbenem Aa–. Uvozovky dodány Aa–.
150 [43]

DVĚ DĚDINY
Jak rád bych vás nazval jmenem, mé dědiny, černé domky. Jedna je při bystré řece, druhá leží za Lucinou. V jedné tmí se černé doly, v druhé hoří rudé hutě, v obou jeden pán. V obou najdeš cizí školu. Cizí řečí pozdraví tě ty děvuchy bělovlasé a ti synci bystrých očí. Nikomu nic nerobíme, stébla křížem nestavíme, proč nám berou naši mluvu, proč nám vzali naše školy? Bože, kdyby vstal tak Ondráš, Bože, to by bylo práce. Chodil by jsi po dědinách, chodil by jsi po Beskydech, zatřepal bys temnou hlavou, hrubým kyjem by ses rozmách, vyhnal by jsi cizí vrahy mého lidu, mojí mluvy, nestačili utíkat by R, opis Kubisův, T 1904, R 1, B 1 vsuvka (Dvě dědiny, Vrbice, Ligotka Kameralna, Žermanice) mezi Pětvald II a Chyceného drozda. Od B 1 splynuly poslední dva odstavce v jeden [zmizela mezera mezi verši 46, 47]. 1. verš rozdělen mechanicky (kvůli iniciále) na dva B 1–D 5 [!]. 1 jménem D 4–D 5; 2 domky: R 1, B 1–; 3 při Ostravici, R 1, B 1–; 4–5 Lucinou; / v jedné R 1, B 1–; 5 v té se tmějí černé D 4–; 8–9 školu, / cizí R 1, B 1–; 10 rusovlasé D 4–; 13a pána ctíme jako boha R 1, B 1–; 15 naši školu R 1, B 1–; 17 práce! Kubis, T, R 1, B 1–; 18, 19 bys ty D 1–; 19, 29 Beskydách D 4–; 20 zatřásl bys R 1, B 1–; 21a do daleka, do vysoka R 1, B 1–; 22 vyhnal bys ty R 1, B 1–; 35
151 z našich Beskyd do své Modré, či tam dolů do Dunaje. Bože, kdyby vstal tak Ondráš: Co to za řeč na holotách, na holotách po Beskydech? Co za písmo na těch hutích, kdo ty cizí školy staví, kdo to chodí temným borem, či gorali vyhynuli? Neptej se mne, bratře Ondro, per do toho, bratře Ondro. Rozboř jim ty cizí školy, zasyp jim ty černé doly, rozbi jim ty rudé hutě, vyžeň tu spřež cizí z Beskyd, ať už to má kaftan bídný, ať plášť zlatem vykládaný – per do toho, bratře Ondro. Posílám vám z dálky pozdrav, mé dědiny, černé domky. Když jsem chodil mezi vámi, tak mi bylo v srdci úzko. – A ty macku, co to zpíváš, a čí jsou ty černé doly, a čí jsou ty rudé hutě, a kdo je jich pán? Ondro: R 1, B 1–; 36 rozbij jim R 1, B 1–; 38 rozboř jim R 1, B 1–; 38 huti R 1, B 1–D 6; 40, 41 nech R 1 (z původního ať), B 1–; 41–2 vykládaný. / Per R 1, B 1–; 42 Ondro! Kubis, R 1, B 1–; 44–5 domky; / když R 1, B 1–; 46 úzko. R 1, B 1–.
152 [44]

PASKOVSKÉ RYBNÍKY
Na Frydlant bylo jít z Ostravy – náklad jsem měl trochu těžký – pět hodin šlapat do únavy, feniky ty tam – tož pěšky. Promiňte, každý z nás býval mlád, horká krev, ret vždycky prahnul, v parném dni na cestě já si rád hluboko ze džbánku nahnul. Hrabovský bůh chud jak my. Chrám má dřevěný s dřevěnou věží. Daleko do nedozíráma paskovské rybníky běží. Skláněly hlavičky šikmo své na břehu metlice rusé; rybárky, lysky a rackové chechtali v jednom se kuse. Nemám rád smíšků. Mně protiven ženský ten zvyk je a dětský – Mít svoji pušku s sebou jen, smet bych vás do vody všecky. Šest naráz? Pět naráz? Či jen dvě? Ptáčata, robte si závěť. Tak se mi chechtala rouhavě běloperutná ta havěť. R, A – vsuvka (viz č. 36) na konec o. Putování Těšínskem. Změněný název Rybníky za Paskovem od Ac. 1 Ostravy, D 6–; 2 těžký: D 6–; 6 prahnul; A–; 7 cestě jsem si D 6a, D 9–; 14 rusé: D 6–; 15 potápky, lysky B 1–; 18 děcký (!) R–B 2; dětský: D 6–; 19 mít dlouhou pušku Ac–; mět E 2–; 20 smetl bych do D 7–; všecky! D 6–; 21 ráz?
153 Dalo se do deště. Těžký je strom, hrom bije, blesk časem svitne – A co mi voda je, co mi je hrom. Káčera déšť se nechytne. Mládí mi uletlo tak jak dým, jak když se vlaštovky zvednou... Zdali pak ještě vás uvidím, paskovské rybníky, jednou? Jedou? Dvě? Ac–; 26 blesk nocí R (škrtnuto); 26–27 svitne: / a D 6–; 27 hrom! D 2–; 28 Kačera D 4–; dešt A; déšt B 1, B 2; dešť D 8–; 29 ulétlo B 1–; 30 zvednou: D 7–; 31 rcete, zda ještě D 7–.
154 [45]

SLEZSKÉ LESY
Jste tak jak já, slezské lesy, mé lesy. Smutek se na kmen a koruny věsí, hledíte teskno a hledíte přísně, jak moje myšlenky, jak moje písně. Padá z vás jehličí v noci a v mlze, porobeného to národa slze. Padáte sekerou na rozkaz z Vídně, hynete pomalu, hynete klidně. Mlčíte, hynete, smrkové moře, bez konce, bez konce slezské vy hoře. R, Kubis, T 1904, Martínek 1909, B 2 – Mackovy dodatky (viz č. 4). 1 mé lesy! Kubis –; 5 a mlze Mart.–D 3; 8 klidně! Kubis –; 10 Slezské R; 10 hoře! Mart.–; bez konce, slezské Mart.–D 1, D 7 –.
155 [46]

CHYCENÝ DROZD
Můj stryk byl ptáčníkem vášnivým. Chytal a prodával drozdy. Přes květen nedbaje zákazů beskydské prosmýčil hvozdy. Vybral ta střapatá ptáčátka, když se jim kabátek zhustil, samečci počali zpívati, kačky do svobody pustil. Zestárl – potkám ho s ptáčetem – Jak jde řemeslo? A spěchám. Ni, to je kořist má poslední, toho si pro stáří nechám. Za měsíc přišel jsem do stryka. Pták tich a vážný jak bača – Stryku, to ptačisko vysmyčte, nězpive – bedźe to kača. Mudroku, pod zobák podiv se, jak se ten černý pruh stáčá – Chceš učit starého ptáčníka? Sameček – nimo že kača. Po letech stryka jsem navštívil, sivý jak myš, ticho hledí, z dýmečky obláčky vypouští, krotký drozd na stole sedí. R, A – vsuvka (viz č. 36) na konec o. Putování Těšínskem. Uvozovky zavedeny od D 13 (verše 11, 12, 17, 20, nikoli však 28, 29, 31, 32). 3 květen, čert panský zákaz vem, Ac –; zákaz cti D 7–; 5 ptáčatka Ac–B 3; ptačátka D 4–; 7 samečci dali se do zpěvu D 11–; 9 ptáčetem: D 6–; 14 bača: D 6–; 15–16 vysmyčte, / Nězpive (!) R; 18 stáčá: D 6–; 24 sedí, A–D 5; sedí:
156 Sivý a tichý jak starý stryk, vážný a hrubý jak bača – Stryk se za ušima poškrabal – Synku, měls pravdu – je kača. Do lesů nělza víc. Ptáčátku pohladil hlavičku jemnou: Choć kača, choć mi nic nězpive, něch už tu dožije se mnou. Tak také dožijou básníci. Do světa písně ven pošlou, smutek si nesou za výslužku v samotu v budoucnu došlou. D 6–; 26 bača: D 6; bača; D 7–; 27 poškrabal: D 6–; 29 Ptačátku D 4–; 31 Něch kača, něch mi Ac–B 3; 32 nech A–D 6; 33 dožijí Ac–.
157 [47]

ČTENÁŘI VERŠŮ
Z života prózy a bodláčí když sobě’s na Parnas vyšel, zbožný-lis a když ti nestačí, aby tě Pán Bůh jen slyšel, když děvče švarné máš jako květ a když si pýcha tvá žádá, aby se dověděl celý svět, že ti dá hubičku ráda, bez srdce ukrutné děvče-li, v podpatky tebe si lepí, chceš, aby všici to věděli, že je tvé štěstí na střepy, když ti do kadeří prvá šeď vplížila krokem se hadím, kdekdo nechť pomůže tobě teď plakat nad ztraceným mládím – dvojité veselí nadchne tě, a bol se nese tak krásně, jen když jsou dobráci na světě, dobráci, kteří čtou básně. Něžnosti jadérka v život strou, nejsou to tykve jen prázdné, šlechetní lidé, co verše čtou, Bezruči Petře, ty blázne, možná když časem tvé písně čtou, tep srdce v okamžik ztichne, podepře v dlaň čtenář hlavu mdlou, potichu do řádků vzdychne: Jak hasnou beskydští gorali za zvuků veršů tak krásně – R, A – oddíl Básník (Já, Čtenáři veršů). Odstavec 21/22 splynul A– 11 dnes aby (H!) A; 15 nech pomůže B 1–; 16 mládím; – (H) A–D 12; mlá-
158 Co chceš, ty rapsóde zoufalý: Jsou lidé, kteří čtou básně. dím: D 13–; 18 krásně: (H) A–D 8; 23 dobří ti lidé B 1–; 30–31 krásně: / co D 6–; 31 zoutalý? D 1–.
159 [48]

ÚSPĚCH
Zpíval jsem, kritika chválila, jak moje písničky vzruší – Než, to jen vzpomínky-bludičky tesklivou mihly se duší. Chválili, jaká je svéráznost, jaká je mohutnost ve mně – Ne, ne, já jsem jenom ze Slezské, z ubité, z uštvané země. Četly se verše mé před Prahou, v potlesku duše si výskly – Za co? Že žila ta Maryčka, ve Frydku hrdlo nám stiskli? Kdyby tak jednou pod Beskydem pochodeň k půlnoci vzplála, řadám, kde šel bych jak prostý muž, píseň má do kroku hrála, kdybys ty šlapaný národe, uspaný, spoutaný obře, kdybys TAK písni mé rozuměl, řekl bych: Zpíval jsem dobře. R, T 1919, D 1 – dodatek (viz č. 33) před epilogem. 2 vzruší: D 6–; 3 ni, to D 1–; 5 Říkali, jaká D 1–; jaká to svéráznost D 11–; 6 ve mně: D 6–; 7 Ni, ni, já D 1–; ze Slezska D 13–; 9 Přečtly se D 4–; 10 výskly, – (!) R; výskly: D 6–; 11 za D 1–; 14 k Těšínu D 1–; 16–17 hrála. / kdybys (!) D 1–D 2; 17 ty deptaný národe D 1–; 19 rozuměl – D 1–D 5.
160 [49]

VRBICE
Pod Bohumínem, kde dozněla mých dědů řeč, a mezi Hrušovem, fabrika panská kde kouří, fabrika Prusů, kde dýcháme zticha a ztěžka, ležíš ty dědino chudobná s dřevěným chrámem. Zapadlé domky, kde po střechách mechy se plazí, ve čtyrech topolech na kříži Kristus. Tak vrazili v čelo mi trnovou korunu při Bohumíně, přibili ruku mi v Ostravě, v Těšíně v srdce mne bodli, z Lipiny ocet mi podali píti, při Lysé nohy mi probili hřebem. Jednou, ó jednou ty pro mne si přijdeš, tmavá a tichá ty děvucho, bezlesklých vlasů, co mák nosíš v ruce. Noc přijde bez konce, noc slitování, dál bude bič znít, dál budou nás dávit, pod Bohumínem a v Hrušově, v Lipině, v Bašce, já to víc neslyším, co je mi po tom, co je mi po všem. R, R1, B 1 – vsuvka (viz č. 43) za Pělvald II. R tři odstavce (v. 1, 7, 12), od B 1 nečleněno do odstavců. 2 fabrika rudá kde kouří R 1, B 1–; kde dýme D 9–; 3 fabrika panská, kde dýcháme těžko a ztěžka R 1, B 1–; 4 ležíš, má dědino, s dřevěným R 1, B 1–; 5 na střechách R 1, B 1–; 6 čtyřech B 1, B 2; topolích D 6a–; 9 mně v Ostravě R 1, B 1–; 10 octu R 1, B 1–; 12 ach jednou D 7–; 13 ty děvucho temných a bezlesklých očí R 1, B 1–; 15 vypuštěn R 1, B 1–; 16 znět D 5–; 17 v Hrušově, v Lutyni R 1, B 1–; 18 po tom – R 1, B 1–D 5.
161 [50]

LIGOTKA KAMERALNA
Vlděls voje poražené na pochodu ustupovat? Temnou nocí strážné ohně, bázlivé a teskné ohně, jako ruce fosforové spínají se ku modlitbě, jak bludičky po močálech, jak horníků světla v dolech. Bože, tomu už je dlouho, už to ani pravda není: Pod Godulou v zimní noci mrzl jsem při strážném ohni. Díval jsem se ku Těšínu, cítil jsem, jak kdosi z Beskyd velký, mocný, potměšilý dívá se na naše ohně. Brzo uhnou? Brzo uhnou? Zpomněl jsem si, na Moravské jasná řeka v temnou padá. Dvě hodiny, kde se sešly, dolů tiché město leží. Podávám vám z dálky ruku, stejná ruka vás tam bije, u vás tak jak při Beskydu. R, R 1, B 1 – vsuvka (viz č. 43) za Pětvald II. V R 1 zrušeno strofické členění, jediný předěl po v. 17; od D 7 přibyl předěl po v. 36. 6 spínají se v tiché prosbě R 1, B 1–; 9 Bože, už je tomu dávno, R 1, B 1–; 12–13 ohni: / díval R 1, B 1–; 13 tam k Těšínu D 6–; 14 jak vrah náš z Beskyd D 6a–; viděl jsem, jak E 2–; 16 ohně: R 1, B 1–; 17 uhnou, brzo zhasnou R 1, B 1–; 18 Vzpoměl jsem si na Moravě R 1, B 1–; 19 světlá voda v černou padá. R 1, B 1–; 21 jižně tiché R 1, B 1–D 8; na jih tiché D 6a, D 9–; 24 tak jak u nás
162 Bože, co jsem chodil světem, jedna zášť mým srdcem táhla, jeden odpor dýchal duší. Jsi-li z mojí domoviny, rozumíš mi, nenávidět budeš jak já celý život. Do ciziny odešel jsem, pryč jsem uhnul od praporu, jak přede mnou tisíc jiných. A teď směšné písně zpívám, naříká to v mojí duši: proč jsi uhnul od praporu? Po letech jsem přišel zpátky; ticho v noci jak zběh špatný zas jsem stanul pod Godulou. Kde jsou naše strážné ohně? Rozhlížím se. Tam na západ, tam na západ v Dobraticích blýskají se dlouhou nocí jak bludičky po močálech, jak horníků světla v dolech, jako ruce fosforové nesmělé a teskné ohně. Ještě žijem v Dobraticích? po Bezkydech R 1, B 1–; po Bezkydách D 4–; 26 jedno záští srdcem táhlo D 2–; 27–28 duší: / jsi-li R 1, B 1–; 30 jak já budeš celý R 1, B 1–; život... R 1, B 1–D 6–; 34 A dnes směšné D 9–; 35 moji (!) R; 35–36 duši. / Proč (!) R; 36 od korouhve? R 1, B 1–; 38 v noci, jak R; jako zlý zběh D 9–; 41 se, tam R 1, B 1–; 43 blyskají R 1, B 1–; 44 po bařinách R 1, B 1–; 45 chybí (!) R.
163 [51]

HANÁCKÁ VES
Domky na patro jak řady bílých ptáků sotva vánek lehkým dechem omže. Ticho jako krev Hanáků teče Romže. Na svých gruntech jsou sedláci klidní. Dobrý císař žije kdes ve Vídni, Němci pod horama, v městech židé. Černé lány řepy jak pruh smoly. Rusovlasé děvče kope v poli, ví, že jednou muž si pro ni přijde. Hoch hanácký práce hledí a dbá, sotva v díle po děvčeti zapráh, ví, že jednou přijde žena za práh. tři dni a tři noci bude svatba. Hrubý sedlák, osmahlý a rudý, trochu pyšný proti městským lidem, nikdy ze své neuhne ti půdy. Jak, jak jest jinak pod Beskydem. R, Aa – o. Básník v cizině (viz č. 3). 2 omží D 4–; 3–4 spojeny v Aa, přívodní stav obnoven v Ab; Ticho jde jak krev Hanáků / voda Romží D 4–; 5 gruntech tkví sedláci Ac–; tkvějí D 6; 6 císař, ten žije ve D 7–; 7 horami (H) Aa–; 8–9 smoly, / rusovlasé Aa, A; smoly; / rusovlasé Ac–; 10 pro ně (H) Aa–; 11 Šuhaj z Hané práce D 7–; 12–13 aniž v díle prahne po děvuše, / ví, že žena raz za práh přikluše D 9–; 14 chybí (!) v D 9; dny D 10–; 18 Jak jest jinak u nás pod Beskydem! (H) Aa; v Ab obnoven pův. stav s výjimkou vykřičníku; v Ac verš rozdělen na dva: Jak, / jak.
164 [52]

PLUMLOV I
Černý bor utíká z kopečku, široké jezero pod ním, nad vodou lítají rybárky, podobny plachtám jsou lodním. Hradisko sivé a vysoké, na příkré vyhnáno skále – teď tam jen Themis promlouvá ve jmenu Boha a krále. Zámek je úzký a hrozivý, nestvůrné jakési rysy – drahému pánu jej stavěli oddaní sedláci kdysi. Tak jak ho do výše vyhnali, bič jim hrál při práci notu, tolik do základů prosáklo prolité krve a potu. Německý kavalír Lichtenstein (Němec a zámek vždy spolu), německý gróf, ale kavalír: nesáh nám na naši školu. Tam v mojí vlasti je kavalír, mnoho má hutí a dolů – R, R 1, B 1 – vsuvka (Ptení, Plumov I, II) mezi Kyjov a Národní maškarádu. 1 z kopečka D 1; 3 létají R 1–; 6 skále, D 7–; 7 dnes tam D 4–; 10 nestvůrné podivné rysy D 9–; rysy, D 7–; 13 jak jej R 1–; 17 Čí je? Kdo jiný než Liechtenstein R 1–; 18 závorky zrušeny a nahrazeny pauzami na konci veršů 17, 18 od R 1–D 6; pauzy zrušeny a nahrazeny čárkami od D 7–; Moravy pán z pólu k pólu B 1a–; 19 zde dost kavalír B 1–; kavalír – R 1–D 6; kavalír, D 7–; 20 nesáhl na R 1–; 21 je velký pán R 1–; 22 dolů, D 7–; 26 cizácká škola R 1–; 27 a
165 když už nám sebral půl ojčizny, proč by nám nevzal i školu? A jak to u nás tam vypadá, kde stojí cizáků škola, chráněná grófem a literou – výsledek do nebe volá. Možná že jednou i Lichtenstein... (o panské zvůli ten mur ví –) Plumlove! Z cizích škol na Slezské chachaři rostou a – –. zákonem, D 2–; 29 Liechtenstein! R 1–; 30 O panské R 1–; ví) R 1–D 6; ví)... D 7; ví.) D 8–.
166 [53]

PTENÍ
Domky jsou žluté a chudobné, vidím a vidím, že v Ptení poskrovnu horáci dýchají, že zde juž Hanáků není. A mezi domky je kopeček, travnatý, nenáhlý, nízký – Zámeček? Čtyry má věžičky ve středu tiché té vísky. Na vršku slívy a kaštany, lípy a po kraji borek. Zámeček panský? Ne, ne, to jest pijáka-sedláka dvorek. Trhliny ve zdích a pavouci, do zkázy všecko to chvátá – dřevěný plot kolem dokola, dřevěné kolny a vrata. Kdyby sem jiskřička zalétla, pomoci zámečku není. Chudobný žaluješ bídu svou, vidím, žes zámeček z Ptení. Před časy řinčely meče zde, poháry do kuropění – odtud jsi do boje vylétal, rytíři Jeníku z Ptení. R, R 1, B 1 – vsuvka (viz č. 52). 1 Domky máš R 1–; 3 po skromnu horáci R 1–; 4 již R 1–; 5 Hleď, mezi R 1–; 6 nízký... R 1–D 8; nízký: D 9–; 7 zámeček se čtyrmi věžkami D 9–; 10 borek... R 1–D 13; Zámeček knížecí? Ne, to R 1–; 13 zdech D 7–; 14 chvátá, R 1, 17 Kdyby tak jiskra sem zalétla R 1–; 18–19 není – / chudobný R 1–; není, D 7–; 21 časem D 4–D 6; 22 kuropění, R 1–; 25 Dnes je D 6–; vše pusto a rozbito R 1–;
167 Teď je vše puklé a rozbité, smutně tu stojí a vzdýchá ve středu hliněných chaloupek zapadlá panská ta pýcha. Dočkám a dočkám se jedenkrát, aby smích táhl mou lící nad pádem toho, co vraždil nás nahoře za Ostravicí? 26 vzdychá D 4–; 30 táhl po líci D 4–; 32 nad Ostravicí D 4–.
168 [54]

KYJOV
Ej, vysocí šuhaji v čižmách vy, ej, děvčata v suknici rudé – vždy veselo bývalo v Kyjově, vždy veselo v Kyjově bude. Tak jako to táhne z vonných rév, tak jako ty kypíš, má sloko – tak hoří ta slovácká, ohnivá krev, tak ret pálí a srší oko. Kdo chce nás bít, kdo chce nás urazit? My nevíme o pánu žádném – Jak vesele dovedem žít a pít, tak vesele na poli padnem. R, Aa – o. Básník v cizině (viz č. 3) 1 Ej, ztepilí šuhaji Ak–; 2 rudé, D 2–; 6 sloko, D 2–; 7 ta ohnivá slovácká krev (H) Aa–B 3; slovenská D 1–D 5; hoří těch ohnivých Slováků krev D 6–; 10 žádném, D 2–.
169 [55]

DOMASLOVICE († knězi J.)
Než na nás to přijde hoře, než padneme v polské moře, než nám na šíj vloží polské jho páni z Těšína, pros Ty za nás Hospodina, služebníče boží! Než z nás za noc jednu zrobí beze ptaní polské roby, nežli synkům vloží v ruce polské slabikáře, pros Ty za nás u oltáře, služebníče boží! A než pluh nám z ruky padne, než nás posledního za dne pod kříž polský složí, nechť modlitby české vzplanou nad mohylou nasypanou, služebníče boží! R, T 1904, Martínek 1924, Z listů 1930, E1 – mezi Tošonovice a Maryčku Magdónovu. Věnování Knězi Janu Ježíškovi E 1–. 3 šíji (!) Z listů; 4, 10, 15 na konci dvojtečka (H?) T, Mart. (za v. 10 čárka); 7 z žen (H?) T, Mart., E 1–; z bab Z listů; 16 Nech moravské žalmy vzplanou E 1–.
170 [56]

LAZY
Na podkopané na nivě, v té zemi plné sazí (a milované vášnivě!), tam leží naše Lazy: píšťaly ostré hvízdají, komíny nebe mhouří, vysoké pece dýmají – chlop Křistek také kouří. Moravská škola skonává, Poláci nám ji vzali, moravská dávná zástava se z cimbuří nám svalí, vrah do hradu se dobývá, než do prachu nás srazí, křik zoufalý se ozývá: Kdo zachrání nám Lazy? Hrot ostrý míří v naši plec, boj lítý v tvrzi zuří, chlop Křistek, věrný Moravec, vystoupí na cimbuří; a než se šiky unaví, než neodrazí ránu, chlop Křistek školu postaví moravskou murovanú! Tam zlaté klasy nezrají, kde uhelné jsou jámy, rolnické grunty klesají do Molochovy tlamy, [R], [R 1], D 3 – s Polskou Ostravou mezi Dombrovou a Úspěch. 8 Jak černý les před bouří D 9–; 17 Nám do plec D 7–; 39 Karviná, D 6–.
171 však kdyby siných do nebes komíny měly růsti, chlop Křistek, bitý Moravec, on Lazů nepopustí. Za předků stojí svatou věc, za otců práva čistá chlop Křistek, pevný Moravec, a neuhýbá z místa, nech nepřítel luk napíná, nech Dombrová jde v zkázu, nech Datyň, Suchá, Karviná – on nepopustí Lazů! 172 [57]

ZEM POD HORAMA
Tam pod horama, pod vysokýma, k nebi co zvedly své témě, tam žije krása nevykreslená, nevyzpívaná, nezpodobená krása té goralské země. Měřiči přijdou – v pokoře manské kloní se goral – „Hó, to je panské!“ Kde tvůj děd oral, kde otec sil, panský díl byl. Žal přilne k žití, jak hora k hoře, k nebi jde Jasa Krasuly hoře, žal tvůj a odpor v hodině pozdní za mříží dozní. A ty děvuchy, děvuchy bídné, stud mine s lesem, nach bídou řídne, nadarmo hněvem a žlučí hoř tu – ty jsou těch fořtů. Tam pod horama, pod vysokýma, k nebi co zvedly své témě, tam žije bída nevykreslená, nevyzpívaná, nezpodobená bída té goralské země. R, B 1 – Preissigovy Dodatky (viz č. 1), v B 2 přeřazeno (viz č. 37) za Já. Náčrt Tragedie země v. 18–20: tragedie země celá ta dlouhá, nevyzpívaná, nenakreslená, nevypisaná Název: horami D 4–. 1, 18 horami vysokými D 4–; 2, 19 zdvihly E 2–; 6 měřiči jdou D 4–D 8; 7 Ho (!) D 4–D 6, 9 byl ! D 1–; 15 v lese (?) R (jiné možné čtení nejasného rukopisu); mine hladem B 1–; 17 fořtů! D 6–; 20 žije, žije nevykreslená B 2a–.
173 [58]

DIDUS INEPTUS
Do vody, do vln do vysokých perutí biju. Na Mauriciu před lety pták žil, tož didus ineptus. A daleký slunce a daleký písně dráp vytiskl křivý on do mechu plísně, nechť smála se zora, nechť příboj se valil, v srsť temnou a teplou se mlčící halil, nechť hučelo moře, nechť prales se bořil, přitisknut ke kři se do bahna nořil, ciz motýlů barvám, ciz papoušků plesu, v svých tesklivých zorech nes smutek svých lesů... Když vnikali v lesy rok za každým rokem, uhýbal těžko svým belhavým krokem, zhas nemoha prchnout pod šípy a kyji, pod rukama mužů, co vraždí a bijí, tich nastavil zobák svůj prosebný, křivý – zhas jak zhasla alka, jak zahyne kivi... * Tak v úsměvu bohů, za víření bubnů, nechť v slunečném červnu, nechť v deštivém dubnu, nechť podzimu dým z řeky po vrbách stoupal, nechť za zpěvu kosa, jenž na kři se houpal, R, T 1903, B 1 – epilog. 6 vytiskl drsný (H) R (oprava cizí rukou), T; plísně; (H) T; 7, 9, 21, 22, 25, 26, 27, 28, 29 nech B 1–; 7 rděla se (H) R (oprava cizí rukou), T, 8 mlčeliv (H) T–; 9 bořil: (H) T; ciz kapradí vůni, ciz B 1–; 11 plesu R, plesu – (H) T; 12 žal nesl svých D 9–; lesů – B 1–D 6, lesů; D 7–; 15 vyhasl zlých vrahů pod D 7–D 12, zlých vyhasl vrahů D 13–; 16 bijí; (H) T; 17 zobák jen B 1–; křivý, B 1–; 18 vyhasl jak D 7–; vyhyne kivi D 9–; 19 tak v rachotu bubnů B 1–; 20 tak v slunečném srpnu, tak B 1–; 21 podzimní dým B 1–; 23 šeptu: (H) T; 24 inep-
174 za zvonění syring, za rákosí šeptu svůj život jsem žil roven didu ineptu... Nechť meč nahý blýskl, nechť chřestila pouta, nechť barvínek smál se, nechť voněla routa, nechť v červnu jsem šel klasy praskajícími, nechť přes potok sepjatý náramkem zimy, nechť po návsi hochy slyš! jásajícími a mezi děvčaty černovlasými – žil jsem didus ineptus. tu: D 7–; 25 meč holý D 7–; blýskal (H) T, blyskl B 1–; 29 či po návsi B 1–; s hochy (H) T; slyš jásajícími R; návsi šuhaji zpívajícími D 7–; 30 černovlasými: – (H) T, černovlasými, D 7–; 31 žil – zahynul jsem B 1–; v T vypadl v. 8, oprava v Besedách Času 1903, č. 5.
175 [59]

ŽNĚ
Pod černým borem, kam přilehla víska, grunt Černých, kde od nepaměti žili – vždy jeden rod –, do lesa zahýbal se. Vždy z vesny v zemi rozhodili zrní a v červenci je svezli do stodoly. Jich nedaleko horský mlýn svou píseň vždy stejně sladkou, stejně klidnou šuměl, a z večera hleděla do potoka mlynáře Tomka divukrásná dcera, jak cigánka a ztepilého vzrůstu. Za hranicí se panské táhlo pole. Jak povídají, král se špatně vyspal či těžko kýchl – zaduněly bubny. V boj táhla mládež, v boj šel Josef Černých. (Dej císařovi, co je císařovo – řek Židů prorok – po něm nalévali to v mladé duše kantoři a kněží.) Zem horká byla, sklonily se klasy, syn v poli, málo dělných bylo rukou, tu ráda přišla mlynářova dcera na pomoc Černým, vždyť beztoho jednou... Žal otec s matkou, vázala a kladla děvčata Černých s mlynářovou dcerou. Tam za hranicí na tom dlouhém poli hvízdaly kule, srazily se řady. [R], T 1903, T 1 1910, B 2 – Mackovy dodatky (viz č. 4). 2–3 žili / vždy D 4–; 14 Černých, (!) D 4–D 13, Černých – E 1–; 16 děl Židů D 7–; prorok) – po E 2–; 17 kněží. / Zem E 2–; 22–23 vázaly a kladly děvuchy
176 Tam na tom poli padl Josef Černých ten den, kdy doma dokonána práce, kdy lehly klasy, kdy jej vzpomínali rodiče, sestry, šátek sešinula kdy s temných vlasů, dívala se teskně v dál divukrásná mlynářova dcera a prsa sladkou vzdýmala se touhou. D 7–; 24 neoznačen začátek strofy B 2–D 6; 28 naň vzpomínali B 2a–.
177 [60]

SMRT CÉSAROVA
Když Domitian stál pod sluncem Dáků hor transylvanských v patě, synům země pod ztrátou hrdla ctít jej bylo bohem. Tři uzřel jednou, kdož se nesklonili, tož stařec, muž a hoch. A měli tmavé vlasy, jak lesní zvonky tmavomodré oči, pleť osmahlou. – Co slova césarova jste nedbali? – Náš bůh je, pane, slunce. Jsem synem slunce. – Zůstali tři němi, a v očích četl césar pohrdání. Váš kmen? – Z těch sluncem oblévaných a strmých hor jsme, – je nás sedm tisíc. Tož ty tři napřed, pak těch sedm tisíc mi pobijete, kámen na kameni a duše na duši nechť nezůstane. A téže noci krev sedmi tisíců svých dětí pilo slunce, kdy splnila se vůle césarova. Dva roky potom jel césar v nosítkách přes most a Tiber. Oko baziliščí zří mladou ženu, nechť tvář zakrývala, přec tmavým vlasem probleskly dvě oči, tak tmavomodré jako lesní zvonky. Čí jsi? – Žoldnéře Septimia žena. Tys dcera Dáků? – Řekl jsi, ó pane! Tvůj muž tě ušetřil? – Když mečem máchl, R, R 1, T 1903, B 1 – s Krásným Polem mezi Hučín a Já. Nadpis Smrť R, R 1; v nadpisu i v textu vesměs Caesar. 4 tvář nesklonili R; 5 tož stařík, synek, muž. D 7–; 7, 8 ad. zavedeny uvozovky D 1–; 10 v očích čítal D 7–; 15 duše při duši F 2–; 16 Tak téže R; 17 svých synů R; 18 když splnila R; 22 nech B 1–; 23 tmavými vlasy probleskly D7–; prosvitly dvě R; 27 „Muž tebe ušetřil?“ D 7–; 30 kněžna (!) D 9–E 1;
178 jsem řekla, pane, u kolenou jeho: Kdo mne zabije, zabije césara. Jsem kněžka-vědma. – Věrný svému králi... Tvůj klín jej lákal, modré tvoje oči, tvůj tmavý vlas a prolhaná tvá ústa. Jich svažte k sobě, vrzte do hlubiny. Jak Tiber vzdul se, žlutou jeho vlnou cos blesklo modrem, jak když zatřpytí se ve zvadlém listí v podzim pod kořeny – rád na ně patříš – tmavé lesní zvonky; meč zazvonil a tůň se utišila. A ten sám večer když těžkou hlavu nad falernským vínem nachýlil césar, bručel nad pohárem: Jsem Diem dnes, když césara jsem zabil. * Za patnácte roků stál bratr Septimiův chorý stářím nad Tiberem a řekl vojínovi: Zde z toho mostu svrh imperátor matku tvou i otce, když povraždil kmen její nad Dunajem. A téže noci byl zabit césar vojínem své stráže, jak suchým Tacit poznamenal pérem. věďma R, R 1, B 1–D 13; 31 tmavomodré oči R; 32 tvé tmavé vlasy, prolhaná D 7–; 33 Je svažte (H) T, B 1–B 3; do Tibery R; 34 v žlutých jeho vlnách R; 35 to blesklo D 7–; 37 (rád na ně patříš) R; na ně hledíš B 1–; 38 celý verš chybí v R; 42 jsem Jupiter, když R; 44 stál Septimiův bratr R; 47 svrhl Imperator (!) D 6; tvou matku, otce svrhl Imperator D 7–.
179 [61]

ŽERMANICE
Vody jí nepodá žádná jiná, ale je chudobná, nemá nic: nejhezčí děvucha od Těšína, nejhezčí děvče z Žermanic. Chudoba je moje domovina, daruj mi ručku, nemám nic, nejhezčí děvucho od Těšína, nejhezčí děvče z Žermanic! Neber jej, při bečce leží vína, propil by duši za měsíc, nejhezčí děvucho od Těšína, nejhezčí děvče z Žermanic. Robí muž na dráze; nosí vína žena mu sehnutá, bledá líc... Znáš ji? Hleď dobře. Je od Těšína, Maryčka dávná z Žermanic. Do vody díve se a vzpomíná, před lety jak sličná byla líc: já byla nejhezčí od Těšína, nejhezčí děvče z Žermanic. [R], T 1903, B 1 – vsuvka (viz č. 43) mezi Pětvald II a Chyceného drozda (na stránku s Pětvaldem vepsal autor Žermanice do Kubisova exempláře A). 3 prošvarná děvucha D 7–; 4 děvucha šumná z Žermanic D 7–; 7 šumná ty děvucho D 7–; 8 Žermanic. B 1–; děvucho švarná z Žermanic D 7–; 11 prošvarná děvucho D 7–; 12 děvucho švarná D 7–D 10; děvucho šumná D 11–; 13 Robota na štrece: nosí B 1–; 14 jim roba sehnutá B 1–D 5; roba pobledlá, vzdychajíc: D 6–; 15 dobře: Je B 1–; Těšína. D 11–E 1; 16 Maryčka... z – Žermanic T; dávná z (autorova oprava v BČ VIII, 1903, str. 110); Maryčka tvoje B 1–; Žermanic! B 1–; 17 dívá se B 1–; 18 sličná jak byla B 1–D 5; jak sličná tvář zřela vstříc D 6–; 19 Bylach nejšvarnější od B 1–; 20 kvíteček lepý z D 7–; žermanská ruža z F 2.
180 [62]

KRÁSNÉ POLE
Přes Krásné Pole táhly stíny s kopců, pluh hrčel zemí, z koňů kouřilo se, za nimi Hlubkův syn. U plotu Bystrońova (ne toho z rynku – toho pod vrbami! – jsou cizí si, nechť stejné jmeno mají) kdos vyhlížel. A byl bys musil mít ostré oko, z Hanysovy tváře vždy nehnuté, jak koruna jest sosny, bys vyčet cos... Má šumnou dceru Bystroń? A každý večer – tam či tam buď cesta – jde Hlubkův hoch kol Bystrońova gruntu, jde plavit koně – tam nejbližší chodník – jde časem v krčmu – stezka ušlapaná – jde do lesa... Má šumnou dceru Bystroń? Tak zpívá skřivan, osika tak šeptá, rež šumí tak, když vítr běží klasem. Kůň robí chybu, na co myslíš synku? Zní hudba v krčmě, Bystrońova dcera jak slična v kole, vlnka na potoce tak neletí, syn Hlubkův po ní hledí; sám netančí, děvuchy se mu smějí. Tři leta prchly, kdy se z vojny vrátil Brystrońa z rynku hoch výmluvný, švarný. A když zní hudba, spolu jenom tančí muž ztepilý s Baruškou Bystrońovou. A vyřiď Hlubkovi, nechť nechodí k nám více, R, T 1903, B 1 – vsuvka (viz č. 60) mezi Hučín a Já. V R, T kolísá psaní jména Bystron, Bystroń, Bystroň; 3 syn! B 1–; 4–5 v závorce pouze v. 5 D 6–; 5, 26 nech B 1–; 6 tvář vyhlíží D 7–; 7 v Hanysově tváři D 7–; 8 jako koruna (!) D 4–; je sosny F 2; 9 bys našel cit D 7–; 11 Hlubkův syn D 4–; 15 zpíve D 11–; 22 prchla (H) T–; 26 A pověz B 1–; 28 odmlouvati
181 že slovo dala jsem a otec požehnal nám. „Můj vyplať díl!“ Chtěl namítnout cos starý, pozorně hleděl do synovy tváře, ta mlčelivá jak líc mrtvého jest: jak motýl-lišák rubem tmavých křídel kdy na pni sedí, od pně nerozeznáš, tak nadarmo bys v smědé tvrdé líci žal hledal, bolest... Možno bez citu jest. Za Krásným Polem sedm hodin cesty je v horách ves. Tam koupil chatu Hlubek a deset jochů kamenité půdy. Mha rolí jde, cigánka v rohu boru. A žádá dlaně, dlouho pátrá v líci. „Kdo v cestě tobě, svíce jeho žití za osm zhasne let, a co je jeho, tvým bude potom.“ – Skalní stezkou jdeš-li, jen sivá skála všude na tě zírá, dav smolniček vráz usměje se z prorvy, a siný útes zardí se jak děvče: tak blyskla zoře oráčovou tváří. Hleď, kvete vesna, dýmavé žhne leto, jde strmá jeseň, v poli žije Hlubek, své češe koně, v zimě hrčí soustruh (bednářem učen jest) a večer sedne v krčmu. Dým spěje z dýmky, sivá hoří v sklence, jde teskný život... čas už zapomenout minulých let – či těžko zapomenout? Let přešlo deset tichých, mlčelivých, kdy parobkovi Hlubkovu se zdálo, že slamou topí hospodář. Líc smědá pobledla jaksi, postava se hrubá starý D 7–; 29 do synova líce D 7–; 30 to mlčelivé jako tvář D 7–; 33 v snědém tvrdém líci D 7–; 35 pět mil dobré cesty (H) T–; 38 rohem boru B 1–; 42 potom.“ Skalní T–; 46 zora D 4–; 55 kde (!) T; Hlubkovi (!) B 1, B 2; 56 Tvář snědá D 7–; 57–58 jaksi, a postava hrubá / se nachýlila D 7–; 59 jest. D 7–; od-
182 jaks nachýlila, začal pozdě vstávat, vyhasla dýmka, sivá odporna jest... (Nedočkal jsi se, čehos čekal v žití!) A jasno mu, že jeho den se schýlil, a zdvihá se, pět mil je v Krásné Pole. Jde těžkým krokem jak vůl zapřažený, když táhne brázdu po rozmoklé půdě, kdy pod kopytem prohýbá se země a praská, jak když čísi srdce puká pod dívčí nožkou... (Řek jsem dobře, Hlubku?) Ves temnem prosvítá. Jak Enoch Arden pod okno staví se a hledí v izbu: grunt kvete dětmi, Bystroń se svou ženou za stolem sedí – Hlubku, vrať se domů! Je ticho v izbě, hledí na hodiny: je třeba ovsa nasypat už koňům... A na hodinách zůstal trčet okem. Šels, viděls, poznals hrob Hanysa Hlubka? Drn jak on tich, tak jako skryté hoře, a zanedbán, jen bídná travka klíčí kdes skulinou. Tak asi nedbal, kdo pod ním leží, o nikoho v žití. A pověz, Hlubku, pověz, co je lehčí: Ten prchlý život či ta těžká země? Jdeš Krásným Polem, horkým prachem smývá ti slunce rty, před širokými vraty krok stavíš mdlý. Muž vlídný se tě přeptá po cíli cesty, donese ti mléka porná D 9–; 61 Je jasno D 12–; 62 je Krásné T–; i zdvíhá F 2; 66 teskné srdce D 6a; tiché srdce D 7–; 67 Děl jsem D 7–; 71a–71g Je ticho v izbě; duší zvolna táhne / ten obraz, jenž šel celým žitím jeho, / přesličná dívčí hlava temné pleti, / dvě tmavé oči žhnou, jasně žhnou do tmy, / a nad mužem se veliká noc sklání, / noc tichá, svatá, bez hvězd, milosrdná, / noc zapomnění – budiž požehnána! B 1–; 71b jeho: D 2–; 73 dodány uvozovky B 1–; 75 hrob Hanyse (H) T; 77 tam skulinou D 7–; 80 ten prostý život (!) T–D 3; ten zašlý D 4–; černá
183 děvucha boků vysokých, jiskrných zraků. Burmistr Bystroń jest, Berušky Bystrońovy jest lepá dcera – vzpomeneš jí v žití. země B 1–; 86 děvucha švarná, vysoká D 6a, E 1–; 88 je lepá (H) T–.
184 [63]

IDYLA ZE MLÝNA
V Beskydech jsem cestu ztratil: hora, les, kam oko šinu. A juž západ nebe zlatil, k horskému jsem přišel mlýnu. Na potoce mezi pávy káčata se batolila, černý hošík kučeravý a děvuška něžná, bílá drželi se šatů matky. Její pohled v duši jímal, na rtu snil jí úsměv sladký, mlynář z krátké dýmky dýmal. Druhem byl jsem v okamžiku, na stůl přišla vodka slavná. V černě jizbě na hřebíku visí puška starodávná. Vodka byla bystré dušky, a já jsem se rozveselil: Zdalipak z té staré pušky jedenkrát jste sobě střelil? Žas spěl k mozku. Cožpak byla otázka má tak všetečná, [R], T 1919, R 1, B 3 – na konec před epilog. Název změněn Idyla ve mlýně R 1–. 1 Beskydách D 4–; ztratil, R 1–; 2 kam nohu šinu, R 1–; 6 kačenka se kolébala D 9–; 7 tmavý hošík R 1–; tmavý synek D 9–; 8 děvuška bílá, malá D 9–; 9 držela (!) T; šatu matky; R 1–; 10 srdce jímal R 1–; 11 rtu hrál jí usměv R 1 (varianta); 13 Hostem jsem byl v R 1–; 14 slavná – R 1–D 6; slavná, D 7–; 18 rozveselil; D 3–; 19 rcete, zda z té D 7–; 21 Ďas (!) T; mozku: Či tu byla R 1–;
185 že se sněhem pobarvila muže líc a nekonečná bázeň táhla okem ženy? Vyvedli mne na silnici. Sbohem! Já šel uprášený s Ostravicí souputnicí. Starý goral přišel v cestu, vzhůru vlek se se mnou líně za hvězd svitu k Frydku městu, vyprávím o štěstí v mlýně. Chud jsem, pane, stár a chromý, ale nechtěl bych já nésti jejich statek na svědomí, jejich děti, jejich štěstí. Starý mlynář bral si znovu švarné děvče, lepé tváře, tož Maryčku Halfarovu ved si domů od oltáře. Dva měsíce sotva zašly, nevím, jak žil s mladou ženou... jednou zrána tak ho našli v krvi s hlavou prostřelenou... Stárka pak si vzala honem. Že krev na svědomí mají – dokončil jsem drsným tónem – staré baby povídají. 24 muže tvář D 5–; 25 úzkost táhla tváří R 1–D 4; táhla lícem D 5–; 26 Provodili na D 9–; na silnici: R 1–D 8; 27 šel ustrašený (!) T; Šel jsem uprášený D 9–; 30 táhl se mnou po pěšině D 7–; 32 mluvím o štěstí ve D 7–; 33 Stár jsem, pane, chud a R 1, B 3; Stár jsem já, chudoben, D 1–D 3; Starý jsem, chudobný D 4–; 34–35 já míti / jejich štěstí na R 1 (původně, pak škrtnuto); 36 jejich statek, jejich R 1 (původně, pak škrtnuto); 38 mladé děvče švarné tváře R 1–; 40 vedl domů D 7–; 42 ženou – R 1–; 43 jednou z jitra – R 1–; 44 prostřelenou. R 1–; 45 honem; R 1–D 12; honem: D 13–; 46 mají...“ R 1–; 47 na
186 Uhnul jsem mu nocí temnou, vpřed jsem kráčel opuštěný, ale děs šel pořád se mnou v líci muže, v oku ženy. začátek verše jsme přesunuli pomlčku z konce v. 46; Dokončil B 3–; 47–48 tonem: / Staré R 1–; povídají! R 1–; 51 děj šel (!) T; děs ten kráčel se mnou R 1–; děs, – ten D 7–F 1; děs – ten F 2; 52 v oku muže, v líci ženy R 1–.
187 [64]

1864–1904
Šum Labe slyšel, viděl nad Brandýsem červánky mládí svého hořet krajem, Vltava v duši těžkým psala rysem fabuli žití, utkvěl nad Dunajem. Let čtyrycet lid horkou pouští táhne. Kost z kostí jich, však ne krev z bídné krve, květ z jejich luk, však ne, co na ostrve ssečeny padnou, však co kosu zlomí, tož jeden z těch, co od Sinaje hromy k národu mluví, a kam rukou sáhne – moc miluje, moc bije – masku strhne, tam modlu skácí, oštěpem kam vrhne (při každé stezce jsou) – daleko od Dunaje v svůj hledí kmen, jenž postaví se křečkem při plném poháru před děckem, před stařečkem, vždy oddanost zpečetit hotov bojem, vítězstvím u Visu a hrobem před Dobojem, vždy hotov k Sadové a hotov k Solferinu, grunt dědů dát a vylít krev svých synů za úsměv vznešený, rab modré krve, kněží, za panským kočárem až na kraj lesa běží – k těm, o nichž čteš ve foliantu lichém, že předci jich prý stáli pod kalichem, k těm těžkým mluví slovem, řinčícím jak vůz válečný a tuhým jako kovem, že věřil bys, kdo toho věštce slyšel, že jiným jest a čist že z ohně vyšel. Lid neslyší? – Los věštců od staletí. R, T 1904, B 2 – epilog Mackových dodatků. 5 čtyřicet (H) T–; 8 než co (H) T–; 10 sáhne, D 7–; 11 (kdo miluje, ten bije) D 7–; 15 starečkem D 4–; 21 za kraj (!) B 2–D 3; běží, – D 9–D 13; běží, E 1–;
188 Za jinou výzvou davy v řadách letí, jiného hesla dbají, velitele, jenž sladkým jest, však nemá pravdy v čele (lid ženou jest, jen lichotníku věří), v těch těžkých chvílích, kdy se kolem šeří, kdy zoufal bys, kdy básníkova strofa jen hořkým úsměvem je filosofa, – v chaosu kolem sobě sám jen bod, na sever hledí, jak ten svatokrádce, ten řecký exul, rouhač, šašek, zrádce na boj u Kozích Vod. Už tak či tak. Nechť divná sudba zraje, nechť v břehy bije bílý bouře syn, nechť kdo a co chce přes naše jde kraje, jen věštba nechť nám zvoní od Dunaje rtů z nejlepších, jež vzbudil Hospodin... 31 sladký (H) T–; 35 filosofa, D 7–; 40–43 nech B 3–; 44 Hospodin. D 7–. Poznámka za básní: Báseň psána k 40. narozeninám J. S. Machara. B 2–.
189 [65]

LABUTINKA
I Čí jsi, ztepilá ty krásko? Sama chodí, pyšno hledí, knížky v ruce, na můj pozdrav nikdy nemá odpovědi; temné pleti, temných vlasů, pohled třpyt je hvězdy v šeře, myšky-nožky, každý pohyb kmit labutí na jezeře – chceš mi být jen beznadějné lásky smutnou upomínkou? Jak jmenovat kněžnu svých snů? Nazvu si tě Labutinkou. II Bor jde vrchem, bílý mlýn jde, opuštěn na mleče čeká, plot je rozbit, bokem malba – dáte se mně napít mléka? Je ta kráska vaší dcerou? Pěkná, ale nemá věna... [R], T 1904, [R 1], Martínek 1924, D 4 – vsuvka (viz č. 32) mezi Krásné Pole a Sedm Havranů. Motto Coelebs manebis připsáno rukopisně v D 6a; D 7–. 4 nechce dáti odpovědi, D 11; téměř nemá odpovědi D 12–; 5–8 tmavé pleti, tmavých vlasů, / nosík, jemuž rovno není, / ústa jako květ motýla / lákají ku políbení Mart.; 8 jezeře, D 4–; 10 temnou upomínkou D 4–; 11 Jak jen nazvat D 4–; 12 ad. labutinka (!) T; 12 Buď mi zvána Labutinkou! D 4–; 15 rozbit, střecha praští... D 4–; 16 se mi D 4–; 18 Švarná, ale D 4–; 18 ad. zavedeny
190 Je to moje Labutinka, chcete... bude moje žena? Dáme rádi. Počkal by pán? Ještě mláda, útlá v boku... Budu čekat na svou ženu jako Jakub deset roků! III Na dva roky musím v dálku, počkáš, budoucí má žínko? Vrať se v město, uč se vařit, budeš věrna, Labutinko? Vrátil jsem se. Bůh stůj při mně! Městem letí hrozná zmínka: Každému, kdo chce ji míti, patří tvoje Labutinka! Lžeš! – Jdi večer na vrch Žlutý, kam nevěstky v létě chodí, najdeš tam svou Labutinku, jak si ji tam kdo chce vodí. IV V zimě zase... Do hrobu dost bolesti jest – nemluv dále! Labutinko, kudy chodíš, šlapeš po mém srdci stále. Nesuď ženy! Kdož bez hříchu, nechť kamením na tě háže... uvozovky D 4–; 19 Labutinka... D 4–D 5; Labutinka: D 6–; 20 Chcete, bude D 4–; 22 mladá, útlých boků D 4–; 23–24 jako Jakub / na svou ženu sedm roků Mart., D 4–; 27 Vrátíš-li se kdy do města D 8–; 28 věrná D 7–; 29 se: Bůh D 4–; 30 běží strašná zmínka Mart., D 4–; 34 kam děvuchy D 1–; 36 vodí... D 4–D 8; 37 zase... – Do D 4–; 40 stále! D 4–; 41 ženy: Kdož D 4–; 42 nech D 4–; kameny
191 Srdce chce ti odpustiti, však čest domu jinak káže. Sám dožiju. Bez tvé lásky jak ten život dlouho trvá, Labutinko, Labutinko, Labutinko temnobrvá! D 4–D 6; na ně E 2–; háže, D 4–; 43 ti prominouti D 7–; 48 černobrvá Mart. D 4–.
192 [66]

MLADÁ ŽENA
Ví bůh, že tenkrát dobrým král byl k lidu. Stoh slední svezen, zrno sedí v zemi, zoráno pole, teď čas teprv přišel, kdy možno poraziti nepřítele. Bílý Sviadnov, sivá Ostravice, Buzek-Strych se loučí s mladou ženou. Ví, že země zase zrno vrátí, ví, že koňům dobře na maštali, pluh že zdrží; ale těžko bude, těžko nechat samu ženu mladou. „Dokud slunce, dokud voda teče, dokud vrby pod našima okny, dokud rež a žito kosit budem, dotud věrna, dotud tebe čekám.“ Noc je dlouhá, zora nad horama, těžká cesta, zpod obvazku teče, hoří hlava, tam už hledí Sviadnov, spíchej, Buzku, když už třeba zhasnout, doma buď tak, podat ruku ženě. Hledí v okno, mladá žena dříme, úsměv rtem jde, parobek sní vedle, Buzek-Strych se horké hlavy chytá. Padá obvaz, krev zalévá oči, [R] T 1905, B 1 jako druhá část Sviadnova mezi Chyceného drozda a Paskovské rybníky. Název změněn na Sviadnov II. v B 1. 1 že ten ráz B 1–; dobrý D 4–; lidu: B 1–; 2 svezeny stohy, sedí zrno v D 3–; 3 teraz doba přišla E 2–; 4 porazit (!) B 1–; 5 Sviadnov nad zelenou vodou B 1a (rukopisná oprava), B 2–; 6, 22 Buzek-Rduch D 4–; 9 zdrží – ale B 1; drží D 3–; 13 řež i D 8–; 14 věrná D 10–; 15 horami D 4–; 17 juž B 1, 18 spěchej (H?) T;
193 pozpátku se z břehu v řeku kácí – držte vrby, čeká Ostravice! (Pole bereš, vem též hospodáře!) Slunce svítí, břeh rve Ostravice, vrby brání, země žito nese, s parobkem se líbá mladá žena. 21 s ní (?) [R]; spí D 7–; 24 kácí. B 1–; 25 Ostravice: B 1–; 26 vezmi hospodáře! D 7–D 8; vezmi také gazdu. D 9–; 27 Hoří slunce, břeh B 1–; 29 líbe D 11–.
194 [67]

PAPÍROVÝ MOJŠL
Ten ráz na pravdu jsem neudeřil: žalost jejich nesklonila šíje; to jen britský blázen-básník věřil a na rasu skládal elegie. Z Polské přijde žid k nám pod Beskydem, za pět roků ves má – napřed víme – kdysi žebrák, nyní oře lidem, u všech děvuch má ius noctis primae. V němé zlosti zaskřípneme zuby: děvče, muže, dědinu žid skoupí... A kdo za to, že jsme jako duby, na ženy a na peníze hloupí? Jedna spřež a přece názor měním: Osud smýk jím, jak srp žlutým klasem; už tak bývá. S božím dopuštěním přiskřípne čert Hebrejce též časem. Tak přemýšlím a je závěr blízký: Když tak Pán svých vyvolených chrání, přes svůj křivý nos a hrubé pysky, přísahal bych, nebyl židem ani. Když od města dolů jdete k jihu, den co den tam žida potkáš s měchem; dej mu krejcar, zahodí ho v mihu, dej mu papír, chopí se ho spěchem. [R], T 1906, B 1 – mezi Národní maškarádu a Jednu melodii. 3 fantast-básník B 1–; to ten (!) B 2; 6 víme –, D 13–; 9 zaskřípeme D 4–; 10–11 skoupí; / a D 7–; 14 smýkl jím, jak kosa klasem D 7–; 21 od Brna dolů spěcháš k B 2 (tištěná oprava), od města dolů půjdeš B 2 (rukopisná oprava), B 3–; 23 zahodí jej D 9–; 29 němý. D 2–; 30 mne...? B 1–B 3, mne...!? D 1–;
195 Den co den jde příkopem a travou, z bláta papíry pozorně loví, čte a třese kudrnatou hlavou, říkají mu Mojšl papírový. V zimní noci šel jsem k městu němý, Bůh mne...! Kdo si na milníku hoví? (Deset minut krčma pod olšemi!) Sněhem zalit Mojšl papírový. Čekáš, až tě zítra kdosi sundá, bídnou kořist havranů a lišek? Modlíš se? Dbal kdy Pán vagabunda? Vzhůru, žide, půjdem na kelíšek! Šenkýři, dej k ohni tu lavici: Vodka rtem se chválí a ne slovy. Málem by byl zmrzl na silnici tvůj host vzácný, Mojšl papírový. Synku, jak chroust zmoklý sedíš věru, když umdlené se stran svěsil krovky... Co bys pil? Však víš, my ze severu napijem se nejspíš kontušovky. Vypij, Mojšle; jest jak první láska sladká, jde z ní prvosenky přídech, hořká jest jak beznadějná láska, vonná jest jak sosna na Beskydech. Ostrá jest jak zuby horské pily, zatřes jí a perla k vrchu vyjde, jasná, že by bozi sami pili, Mojšle, pij, ach drž krok se mnou, žide! 33 zítra chodec sundá D 7–; 36 kalíšek (H?) T; 38–39 nech se na ní suší, si pohoví / ten, jehož jsem našel na silnici: D 9–; 39 zmrznul B 2–D 8; 40 tož host D 9–; 42 krovky; D 7–; 49 píly (!) T–D 3; 64 s ní naložíte B 1–; 65 Nedá, žide
196 Kdo se na svět přes kraj sklenky dívá, celý se mu rosou v máku třpytí; všecka žalost v jeden úsměv splývá... a co, žide, povíš o svém žití? „Blázen jen své hoře vypravuje, vodka hřeje a pán židům přeje, s Mojšlem prodlí, Mojšla vyčastuje, všecko povím – pán se nevysměje. Jednou, pane, Bůh vám k milování družku švarnou daruje, však víte, jednou z ručky vypadne jí psaní... jak vy, pane, jak s ní zatočíte?“ Nevím, žide. Též ráz zaplakala ve mně láska, – dým jsem pustil z smotku – měl jsem děvče rád... jinému přednost dala... a dva roky, žide, pil jsem vodku. Co hořkého kdy se žitím tkalo, leckdo šeptal ve sluch slova lisí... ale nic tak cestou nedojalo: soucit kmitl blázna toho rysy. „Tož já, pane... tož já...“ a juž ústil do kelíšku hořký motýl bolu: Hleďte, Mojšl zase skočnou spustil – homerický smích zněl ode stolů. „Utkvěl jsem na první krásce zrakem; a když sličnou sobě vezmeš ženku, už jsi zabit jak Goliáš prakem, jak když ručíš za velikou směnku.“ B 1–; 66 smotku T, D 7–D 8; smotku, D 9–D 12; smotku, – D 13–; 67 dala, D 7–; 70 lisí..., D 6; lisí, D 7–; 74 do sklenice (H?) T, B 1; do kelíška E 1–; 76 ho-
197 Lépe brkem brousit žernov mlýnský, nežli věřit ženě milující; nač ses ženil? Chyť do zubů rýnský, chceš-li ženy, a běž po silnici. „Miloval pán ženu kdys? Stín prvý noci rájem byl mi až ku ránu, ve dne za kmit jeden sladký brvy byl bych snes jí cedry od Libánu.“ Kdo zná kvést jen v stínu sličné masky, hleď, ten běží za bludičkou v černu: vsadil život na sedmičku lásky, blázen jest a patří na lucernu. „Patří tam. A jednou... jednou... pane, lístek ztratila: nu, co tam stojí? Svět se točí se mnou, z řádků vane vlastní hanba, vina ženy mojí. Nevěstko, již mít, kdo chtějí, mohou! Čepel padla ve vlas ranou hromu – datlík s rudou čapkou u mých nohou má je žena...“ nosem smál se k tomu. Déle žils – víš, jak se věci dějí: Listem břem, Bůh temným mluví hromem; z lidí ti, kteří se nosem smějí, vždy se smějí nad spáleným domem. „Vítr zdvih se, odnesl to psaní... sběhli se a odvlekli mne z domu: zabil věrnou nevinnou svou paní – zbláznil se – dodali moudří k tomu. merský smích zazněl D 12–; 86 až do rána D 4–; 88 Libána D 4–; bych snesl cedry jí s Libana D 9–; byl bys (!) B 2; 98 padla v lebku D 7–; 98 hromu: D 7–; 102 listem břeh (!) T; hromem: (H?) T–D 6; 105 Vítr prošel D 7–D 8; Vítr
198 Tichý blázen! – Pustilo mne časem hlupců soudců a lékařů plémě; list ten hledám... bloudím... světu já jsem potrhlý žid... co pán řekne ke mně?“ Bos nechť, chud nechť, mlád kdy’s, motýl štěstí drží se tě jako olše strouhy; v podzim žití v sluch ti zašelestí hořké sny, vzpomínky, marné touhy. Tak či tak buď. Pij. Jak tobě včera, šlápne mně na šíji osud příště; těžko žít od jitra do večera, jednoho nám nebýt útočiště. Tomu na šíj lehlo jarmo kmene, tomu žena život otrávila, toho bolest jak bič koně žene – vodka, bratře, sladká vodka zbyla! zadul D 9–; psaní; D 7–; 109 blázen – D 7–D 8; Pustili B 2; 113 nech B 1–; 121 na týl D 7–.
199 [68]

NÁPIS NA HROB BOJOVNÍKŮV
Kdyby z toho měl byt pomník, co na tebe naházeli, hrotem by se nebe dotkl, lidu mého buditeli! Čacký národ! Dávno dřímáš, ještě pomník hotov není: ještě hážou po tvém hrobě těžký kámen po kameni! R (Vyhlídal, Naše Slezsko), [R 1], T 1911, D 4 vsuvka (viz č. 32) mezi Krásné Pole a Sedm Havranů. Název chybí v R. 2 co po Tobě T–; 3 dotknul T–; 4 svého lidu T, mého lidu D 4–; 5 národ: dávno T; národ. Dávno D 4–; dřímáš. (!) D 4–D 12; 6 hotov pomník T; není, T; 7 ještě letí D 7–; 8 kameni. T–.
200 [69]

PLUMLOV II (F. Ernestovi)
Tisíc lidí v žití zřel jsem, zapomněl jsem docela, ale Tebe pořád vidím, jak Ti padly do čela černé vlasy na Plumlově, jak pod nimi myšky dvě (tak to byly malé oči!) dívaly se opilé. Prchlého jsem mládí zpomněl: čas spěl letem sokola, a dvě noci a den celý šly poháry dokola... Sám jsem, nemiluji lidí, struna v srdci dozněla, ale chtěl bych, by Ti padly černé vlasy do čela, černé vlasy jednou zase, by pod nimi myšky dvě, tak jak tenkrát na Plumlově, zřely na mne opilé. R, B 1 – vsuvka (viz č. 52) mezi Kyjov a Národní maškarádu. 3 stále vidím D 4–; 9 vzpomněl D 7–; 12 dokola. D 9–.
201 [70]

PLUH
Osmahlý s tuhou hrudou zápolí, za lonské klasy splácí jí dluh; jde – skřivan nad ním – dlouhém po poli a rukou těžkou obrací pluh. Pot – vlastní je role – rysem jde smědým, třesk kosy letní zvoní mu v sluch. Jde volným krokem za koněm hnědým a rukou těžkou obrací pluh. Půl dne naň hledět, půl dne jsem s to něm z rozpuklé brázdy volný sát vzduch. Smět jít za hnědým po poli koněm, smět rukou těžkou obracet pluh! V městě kdo srdce serval napoly, k svaté se práci nehodí druh: nejdi za hnědým koněm po poli, nech ticho ležet blýskavý pluh. Zpomínám: Opa... břehem topoly... do mostu sivých spěl polí pruh... tam šel před lety děd můj po poli a rukou těžkou obracel pluh. Smím věřit lidem učeným oněm, co praví: „žití vrací se v kruh“ – půjdu též jednou za hnědým koněm, nad čelem slunce, pod rukou pluh? R, B 1 – mezi Hrabyň a Opavu. 5 pole D 4–; 5 snědým D 7–; 12 pluh! D 4–; 17 Vzpomínám D 7–; 17 břehy s topoli D 7–; 18 pruh..., D 1–D 5; pruh: D 6–; 22 kruh: D 4–;
202 [71]

SEDM HAVRANŮ
Ne pokřiva to drsná nad iskerkou, ne ostružina žultou nad sasankou, ne vrba smutečná to nad beránkem: stará Havranka to nad vnoučetem. Nos orliný, ret úzký, černé vlasy, let osmdesát. Je z Krasulů, co tmavé vlasy nesou až do hrobu, tak jak dub nosí listy. Tesknota, pokora, žal tichý sedí v líci, žal, který prostírá se po slezské zemi: v lesích pod Hrabyněm jej počuješ, na branské na Hanuši, pod Lysou, pod Smrkem, na břehu na Luciny, ve vrbinách na břehu Moravice, žal tichý slezské země. Rod Havranů je známý v Děhylově: hřmí sláva nedobrá jich bílým pod Hučínem, hřmí na Plesné, v Pustkovci, v Martinově. Rod žije krátko: bouřně zahulá si, mlád klesne v mohylu, jak topol sklaný bleskem. Děvucha pokorná šla kdysi za Havrana. Diví se Děhylov a baby kroutí hlavou. Rod žije bez bab, žije bez okovů. Co Havranovi jest po vlhké ženě? Sukní se nedrží, jen časem smýkne v rež děvuchou, která se pyšnou staví. (Po také děvuše syneček před Havrankou!) Děvucha šumná sedm synů dala, když chlopa zabili. (Žil dlouho na Havrana!) [R], D 3 – mezi Krásné Pole a Smrt césarovu. 6 let sedmdesát. F 2; 18 Plesné, Pustkovci D 4–F 1; 39 vrahem (!) D 3–D 6;
203 Serval se se třemi a mrtev ustoupil jen. Všech chovala, jak kůň robila v poli, všech kladla v mohylu a zaplakala hořce při prvých třech. Pak slzy tekly jen ticho ručejem a úzké rty se stáhly. Prvého protkl žandarm, když neposlechl v krčmě, bil žida do hlavy, neb Havran bije židy, kde potká jich; snad z pýchy, ze svévole, snad v prosté duši cítí, že žid je vždycky vrah moravských lidí. Marš do Polské, odkud jste, gyzdi, přišli! Druhý – mu prali břem, bo rostlý byl, jak břem jest – zastřelil hejtmana, když sloužil u vojanských. Hejtman jej udeřil; kdo pizne bez pokuty kdy Havrana? Jej zastřelili, ale živ se nedal. Kasárna celá střílela tam po něm. Co Havranovi po vojenských pánech? Co po císaři, knížatech a králích? Co po zákonu, který mlčet káže? Ten třetí, co byl nejšvarnější ze všech, se založil, že báň kostela zleze. Boj Boha se a nepokoušej nebe! Co Havranovi po kostelích, kaplích? Co po modlitbách, biskupech a kněžích? Co po tom jest, co hřímá na nebesích? Báň dobře zlezl, když se spouštěl dolů, chybila noha, bleskem sletěl dolů a bujná hlava rozbila se o zem. Ten pyšný Hanys, jak čtvrtého zvali, pověstný pašer nosil z Prajské zboží. On pije v Hučíně, dukáty háže pod stůl, muzika hrá, děvuchy vodí v kolo, financům směje se, že dobře odbyl zboží, žádný jej nechytí, bo financi jsou hlupci. Ráz zaskočili: vzdej se, neunikneš! Kdy Havran vzdá se, dokud žije, druhým? 41 jest, F 2; 55 spouštěl s věže D 7–; 60 háže na stůl D 4–; 61 muzika hraje (!) D 4–D 5; muzika zní D 6–; 63 žádný ho D 7–; 66 jej odstřelili E 2–; 68 v dálku,
204 Čekanem skolil dva, druzí jej zastřelili. Ten pátý, Pavel – pravili mu ostříž, bo zrak měl sokolí, na míli viděl v dálku, – do panských chodil lesů na bažanty. Co panská zvěř, to patří Havranovi; gróf, panský myslivec, přijde-li v cestu, polehne v mech, neb Havran střílí prvý. On pánů nešetří, nešetří panské zvěře. Tož též jej jednou panská stihla kulka. Ráz tichá Opa rozlila se v loži po jarních deštích, divý proud hřmí k Odře; že přepluji ji, sázím bujnou hlavu! Je rodná řeka, synka nezadáví! Mohutným prsem rozrývá proud kalný, juž blízek břehu, urvaný strom letí a pizne v hlavu, synek zmizí ke dnu. (Kolébkou byla jsi, mohylou také budeš!) Tak zhasl šestý a ty, který zbýváš, ty ostatní, ty nezarmucuj matky! Máš koně šumného, nech neshodí ráz tebe. Kůň chlopa neshodí, má rád jej, jak chlop jeho. Já rychlík předběhnu, co běží k Bohumínu, bo kůň můj lepší jest než všechny vlaky světa. Vlak chytne koníka, jak běží přes koleje, a když kůň nežije, tak jezdce není více. Ach, osm mohyl jest a baba ještě žije! A Bůh ví, žíti jest, neb vnouče oto žije. A bude vychován, neb třeba stříci svíci života Havranů, choť z jeho očí hledí juž osud Havranů... * Snů dosti jest, kačice táhnou z Opy, chtí kury spát, košulky třeba vyprat. D 6–; 76 k Odře, (!) D 3–D 10; 80 blízký D 4–; 86 rád ho D 4–; 92 A Bůh ví, že žíti (!) D 13–; Bůh ví, že E 1–; 93 stříci svíce D 7–. 205 [72]

***
Žil jsem jak stepní kůň svobody Žil jsem jak stepní kůň svobody
ciz lidem v životě prostém, dávno jsem zahodil do vody skřipky s tím jediným mostem – Nevím, jak strunu tu vložili v srdce mi bohové přísní – hořem půl, vodkou půl opilý vázal jsem věnec svých písní – z bodláčí, z pokřivy nehezké, ze slz a trní byl uvit – já – sto Pieronów – byl ze Slezské, já jinak neuměl mluvit. Dopis Herbenovi 1900 (vv 9–12), dopis Mackovi 1910 (vv 1–4), R, R 1, T 1911, B 3 – epilog. 2 prostém – dopis Mackovi; 4 mostem... dopis Mackovi; mostem, R 1; mostem; B 3–; 5 nevím R 1–; 6 přísní, R 1–; 8 věnce (?) R; písní; R 1–; 9 z kopřivy dopis Herbenovi, T; 10 ze slz a kleteb dopis Herb., z trní a ze slz R 1–; uvit: D 6–; 11 já sto Pieronów byl dopis Herbenovi, R 1–D 6; Pieronów! T, B 3–D 6; byl jsem-sto pěrunů – ze D 7–; 11 pěrunů! – E 2–; 12 mluvit... R 1–D 5; jinak jsem neuměl D 6a, D 7–.
206 [73]

HÖLDERLIN NAD NECKAREM
Co za mnou jest, nech víc se nenavrátí: co přede mnou, nech v mohylu se zkrátí. Po tichu toužím, které hrob jen dá ti, po prostém lidu, jejž lze milovati. Sraž bohatým, ministrům masky z rysů: každý, kdo vládne, parasit je nahý, lže národu, chudobným bere mísu, jen prostý muž je choré duši drahý. Vše splývá v dým, z kterého vyjít nelze: pod vrbami hladina řeky jasná, život jediné tratící se ve lze a Diotimy hlava divukrásná. R, D 4 – vsuvka (Hölderlin nad N., Valčice, Kalina-Kde jsi, Mohelnice, Starček, Kaštany, Kalina-Na hrobech, Dvě mohyly, Hanys Horehleď) mezi Polskou Ostravu a Úspěch. 5 Sraz D 7–; 7 kdo bohat je, chudobným R (škrtnuto); 8 tiché duši D 10–.
207 [74]

KALINA
Kde jsi vzala, šumná, zdobná, švarné líce s tmavým okem? Tak, děvucho, tak podobna kalině jsi nad potokem. Nepravím slov křivých v ucho, nechyl hlavy, nehleď bokem, nerdi se mi, ty děvucho, jak kalina nad potokem. A jak tančíš! Synek z Pražmy synku z Morávky je sokem – tichou zpomínku jen dáš mi, jak kalina nad potokem. Budou mladou hlavu víti, dlouhý rok půjde za rokem, teskno budeš hledět v žití, jak kalina nad potokem. R, [R 1], T 1918, R 2 (Kalinovi) [R 3] D 4 – vsuvka (viz č. 73) mezi P. Ostravu a Úspěch. 1 švarná, zdobná R 2, D 4–; 2 bílé líce R 2, D 4–; 5 Nešeptám slov D 4–; 9 tančíš: R; Tančíš: synek z Pražma – čuješ? D 4–; 10 sokem, T; sokem. D 4–; 11 vzpomínku R, T; Vzpomínku mi jen daruješ D 4–; 15 teskně T.
208 [75]

MOHELNICE
Na Beskydě Bílý Kříž, když se vlevo zatočíš, Mohelnici uvidíš – hej, děvucha vysoká, hej, kalina široká, Mohelnice divoká! Rád tě boskám, dívčino, rád tě vidím, kalino, rád tě slyším, bystřino – hej, děvucha vysoká, hej, kalina široká, Mohelnice divoká! Dej, můj milý, dej, Bože, šumné děvče do lože, dej švarného, dej syna, bujného jak bystřina, a když jednou zahynu, dej k mohyle kalinu, můj Bože – hej, děvucha vysoká, hej, kalina široká, Mohelnice divoká! [R], T 1918, R 1 (Kalinovi), T 2 (Martínek 1924), [R 2], D 4 – vsuvka (viz č. 73) mezi P. Ostravu a Úspěch. 3 uvidíš: R 1, D 4–; 4, 10, 20 děvucho (!) T; 5, 11, 21 kalino (!) T; 6, 12, 22 divoká. Mart.; 7 tě vidím R 1, D 4–; 8–9 rád tě slyším, bystřino, / miluji tě, kalino: D 4–; 14 švarné děvče R 1; 18–19 kalinu / – můj Mart., kalinu, / – můj D 4–.
209 [76]

DRAGON HANYS BLENDOVSKÝ z Německé Lutyně na stráži pod Krašnikem
Až půjdu domů, až půjdu domů, vyběhne moje Maryča z domu, budou znět zvony vesele, bude to slavné vesele. (Půjdeš ty, půjdeš za robu jinou: za tu s tou kosou; stlát pod kalinou budou ti lože přátelé – bude to divné vesele!) Udeří o mír, až bude po něm, pojedu orat pluhem a koněm, široká brázda pode mnou, obloha čistá nade mnou. (Udeří šavle na tvoje témě, srazí tě s koně do černé země, krev oči tvoje zalije, matička-zem tě přikryje.) Vesna jde, všecko se rozzelená, požene rež mi až po ramena, klas těžký hlavu nakloní, grunt hledí pyšno z jabloní. (Požene oves, rež i obile, ale požene na tvé mohyle, na širé polské rovině – sbohem, Hanyse z Lutyně!) T 1918, Paralipomena, D 8 – vsuvka (viz č. 35) mezi Děrné a Úspěch. 2 Maryčka Par. –; 5, 8 bez závorek (!) T, Mart.; 7 přátelé, D 8–; 8 vesele. Par. –; 16 mamulka-zem Par. –; 20 jabloni (!) T, Mart., Par., 23 rovině, D 8–; 24 Lutyně. Par. –.
210 [77]

KALINA
Nad vodou stojíš, hlavu nachýlenou, list střižen široký, bobule rudé, daleko lidí. Spí motýl na květu, pták zobe plody, břeh držíš s brslenem, zříš ticho k vodám, daleko lidí. Tak časem filosof, tak časem básník, když kalich vypili, s úsměvem tichým hledí bok lidí v život. Kdys bude dobře hlavu navždy k spánku, bylino sličná potoků a hájů, bez slova výčitky pod kořeny tvé skrýti, daleko lidí. [R], D 1 – dodatek (viz č. 33) před epilogem. 4 Tkví motýl D 7–.
211 [78]

POLSKÁ OSTRAVA
Jsem Polská Ostrava, však lidu moravského. Bez dýmu žila jsem let dlouhých na tisíce, van ostrý letěl v důl s hřebene kopce mého a čistá, průhledná šuměla Ostravice. V mé sešli hlubiny, lampy světlé za pasem, žil těžných našli směs, co nitrem mým se vinou, dým nebe zahalil, kam věky hleděla jsem, a pece vysoké se zdvihly nad Lucinou. Když kraj se proměnil, zvuk změňme jména Tvého! – dí tvoji konšelé z západu ku posledku. JSEM POLSKÁ OSTRAVA NÁRODA MORAVSKÉHO! Přibylec nadutý jen mění jmena předků! MORAVSKÝ NÁRODE, nedej mi jmena krásti! Řeč sladká těšínská znět bude sladkým hlasem, až vtáhneš v radnici, až TY tam budeš vlásti, mé jmeno vrátíš mi, co věky nosila jsem! R, [R 1], D 3 – s Lazy (viz č. 56) mezi Dombrovou a Úspěch. 1 šak (!) D 3, 6 žil černých D 3–; 9 Tvého, D 6–; od D 6 dodány uvozovky; 10 ze západu k posledku D 7–; Dí (!) R, přidáváme pauzu před dí; 12 přibylec lhostejný jen D 3–; 12a–12h Přibylec nadutý národa jazyk psuje: / On švarné Lucině sází háček na hlavu, / on nezná Karviné, on Karvín ji jmenuje / a gminu Dombrovou on křestí na Doubravu. // Učenec kožený, jemuž je život cizí, / ve středu sedí knih, tak jako pauk u dachu, / na mapě zakreslí, kde moravský lid zmizí, / falešné hranice a nadává nám Lachů. D 3–; 12d Dombrovu D 4–; 13 Moravský národe zrušeny verzálky D 3–; 12, 13, 16 jméno D 3–; 13 jména bráti. D 3; bráti! D 4–; 15 budeš státi D 3–; 16 jsem. D 3–.
212 [79]

VALČICE (Alši Mrštíkovi)
Tři starečci kvapíce stihli města lem: Nejsou-li to Valčice, kynoucí nám třem? Co potěší nejvíce, když dojdete sem? Révu dají Valčice, vínorodá zem. Rybníků zde trojice, břeh kryt palachem: zde končily hranice a moravská zem! Dnes za městem hranice držme proti všem: dnes jsou naše Valčice, zde moravská zem! Sražte, děti, sklenice, čert tesknotu vem: zdrávy buďte Valčice a moravská zem! Pod lipami silnice, do Lednice jdem: [R], T 1921, D 4 – vsuvka (viz č. 73) mezi Polskou Ostravu a Úspěch. Věnování škrtnuto D 4–. 5 Co vás teší D 4–; 7 Révu mají D 4–; 8, 24 vinorodá E 3–E 4; zem! D 4–; 17 Srazte D 4–; k čertu se smutkem D 7–; 23 na shledanou, Valčice D 4–;
213 sbohem buďte Valčice, vínorodá zem! 214 [80]

KALINA
Na hrobech kozáckých, kurhanech, na mohylách, na stepi široké, kde dobří mládci padli pod kopím Tatara, Moskala, líté Polsky, třech katanů svobodné Ukrajiny, ty stojíš. Na pláni rozlehlé od Tuly do Amura, na mohylách tisíců bezejmenných, kde dřímou mužové, co přišli od Vltavy, od Bečvy, Moravy, od Váhu, Ostravice, tam také stojíš. A kdyby národ byl jak ti, co padli v Rusi, v rovině francouzské, na šíji hor italských, a Praha falešná by byla nevydala Spiš, Oravu, Těšín, kraj Ratiborský, ty na mohylách reků před Těšínem, co zůstali tam v roce devatenáct, bys kvetla vítězná též! R (Kalinovi), [R 1], D 4–D 8 – vsuvka (viz č. 73) mezi Polskou Ostravu a Úspěch; D 10 mezi Kalinu (Nad vodou) a Beze mne a se mnou. 3 lité D 4–D 5; 6 od Dněpra D 4–; 11–14, 14a, 14b, 15–17 A kdyby národ byl jak ti, co přišli z Rusi / a z rovin francouzských a z šíjí hor italských, / a Praha falešná by byla nevydala / Spiš, Oravu a bratry za Těšínem – / (Čech falešný! – zahřeší chlop těšínský, / zaskřípe Oravan, zakleje gazda spišský), / nad hroby hrdinů, co padli u Těšína, / co polehli tam v roce devatnáctém, / bys kvetla vítězná též. D 4–; 14 Těšínem, D 7–; 14b spišský:) D 4–D 7; spišský), vydavatelé (srov. NK); 15 devatenást (!) R; 17a–17d „Bože, zabij Vuka Brankoviče,“ / jenž vydal lid teskný za Těšínem. / Jak prosili, bychom jich drželi, / jak plakali, když jich odloučili! E 1–.
215 [81]

KAŠTANY
Jak starečci kraj cesty sedí a stíní v širé okolí: a z korun dolů květy hledí, růžové helmy s chocholy. Tak polnice kdys zavolaly zajaté raby do polí: a nad Sibiřem zablýskaly úderné helmy s chocholy. Když Lech Oravu, Těšín urval, Spiš, kraj, co hledí k Opolí; kdo bojovníků zdržel mur-val, kde byly přilby s chocholy? R (Kalinovi 8. 6. 1921), [R 1], T 1922, R 2 (Herbenovi 30. 12. 1924), D 4 – vsuvka (viz č. 73) mezi Polskou Ostravu a Úspěch. 1 stařečci T; 2 v šíři T; okolí, T; okolí; D 4–; 4 růžové přilby T; 6 polí, T; polí; R 2; 7 zablyskaly D 4–; 8 úderné přilby D 4–; 10 Opolí, T; 12 kdo vrátil z Visly sokoly? R 2, D 4–.
216 [82]

STARČEK STARČEK
(Senecio vulgaris) Ty stareček jsi zasmušilý: Po mezi tichým krokem jdeš, máš žlutý květ, jsi brzo bílý a do země se schyluješ. Z kožíšků sivých hledí kvítí tvé bez úsměvu slunci vstříc: co přijde, může zarmoutiti, však potěšiti nikdy víc. [R], T 1922, [R 1], Martínek 1924, D 4 – vsuvka (viz č. 73). 1 zasmušilý, Mart.; zasmušilý. D 4–; 2 po mezích Mart., D 4–; jdeš. D 4–; 3 žultý Mart., D 7–; 8 víc! Mart.
217 [83]

DVĚ MOHYLY
Jaks šuměla do srdce mně, Ostravice ve příboji, dvě postavy z teskné země neuhnete z duše mojí. Mělas hladké, tmavé vlásky, jmeno podle řeky rodné, vysoká jak topol vlašský... Proč jsi zhasla, neuhodne moje píseň nad mohylou. A ty, který ze Sibiře proklestil sis dráhu silou, bodákem do prsu míře těm, kdož chtěli zadržeti tém legií na pochodu, pod mohylou lépe je ti: střemhlav padls v sinou vodu. Proč – má píseň neuhodne, otázku mou neukojí. Dvě figury země rodné, žijte v teskné písni mojí! * Život prostý oba žili, nesetkali, neznali se. Oba dva se postavili na břeh bujné Ostravice. R, T 1925, D 4 – vsuvka (viz č. 73). 7 vlaský: D 6–; 13 všem, kdož D 4–; 15 ti. D 4–; 20 mojí. T; 27, 78c nemohl
218 Co tě hryzlo v žití pouti v klamech starých, v šalbách nových, co jsem nemoh uhodnouti ve tvých očích sametových? Ty, cos přišel od Amuru, vavřínem se neozdobíš, nebudeš se hnáti vzhůru – a kam půjdeš a co zrobíš? Budeš rubat smolné suky, les beskydský chleba dá ti, nikdy nenastavíš ruky, nebudeš se holedbati. Prostý muž – ty nemáš míti na chytráků slávě podíl, nebudeš se v prsa bíti: „Já jsem, jenž vás vysvobodil!“ * Žore, žij v mé duši žárem ve svém dýmu siném, šarém, ve svých lesích, ve svých stráních a s národem prostým na nich. Žore, v letě lučinami, v zimě dýmem voníš jemně, však rok celý ze tvých strání mluví do mne smutek země. Žiješ v duši jako mládí, jak vzpomínky bledé, staré, kterých život nenahradí, nevytiskne, Žore-Žáre! * jsem uhodnouti D 7–; 31 vzhůru... D 4–; 45 v létě T, D 4–; 51 kterých osud
219 Hoď do Ostravice pěny nežádaný žití dar: zasmušilý, zamračený hledí dolů k vodě Žar. Šumná řeko, bystrá řeko, beskydská ty krasavice, poneseš mne, vezmeš s sebou, Ostravice, Ostravice? Nes mne, nes, jak neseš píseň, nes mne, nes, jak neseš hoře, píseň mladé ženy v poli, hoře těch, kdož za Olzou jsou. Zavanuly temné vlasy, zablyskly se tmavé oči, zoubky stiskly dolní ret, zasvítily bílé paže, skočily v proud pružné nožky naposled a naposled. Nes ju, nes, jak neseš píseň, nes ju, nes, jak neseš hoře, píseň mladé ženy v poli, hoře těch, kdož za Olzou jsou. Z tmavých vlasů pod vln sněhem, lemujících líc jak šlář, jak kalina nade břehem hledí spící dívčí tvář. * U Bachmače hřmělas hranu vrahům, hřmělas u Zborova, nevyhladí D 4–; 54 dar. T; dar! D 4–; 58 Žár E 2–; 66 zablýskly T; 68 páže (!) T, D 4–D 5; 75 Z černých vlasů D 4–; 76 lemujících ji D 6a–; 78 dívčí spící tvář D 4–; 78a–78d Co tě žere, co tě rmoutí, / co tě v říši stínů žene, / co jsem
220 dnes poslední vydáš ránu, věrná družko goralova. Stál nad břehem, v ruce družku, Žar před okem, řeku vzadu, vyzul bot a nabil pušku, nasadil ji pode bradu. Červený pruh obemyká šíji, jako rubín svítí: křivá šavle bolševika blyskla tu v zrcadle žití. Nes mne, nes, jak neseš píseň, nes mne, nes, jak neseš hoře, píseň mladé ženy v poli, hoře těch, kdož za Olzou jsou. Hleď, jak Ostravice pěna hučí, zvoní, syčí, lká: a na pěně rozprostřena surová tvář goralská. Nes ho, nes, jak neseš píseň, nes ho, nes, jak neseš hoře, píseň mladé ženy v poli, hoře těch, kdož za Olzou jsou. Hraje pěna vlasem ženy, kosmou muže vlny var: nepohnutý, zamračený hledí k Ostravici Žar. * nemoh uhodnouti / ve tvé tváři zamračené? D 4–; 82 goralova! D 4–; 84 Žor D 4–; 88 svítí, T; 90 blýskla T; 95 Slyš, jak D 4–; 96 lká, D 4–; 97 na vlnách D 4–; 103 Hraje voda D 4–; 106 Žár E 3–; 114 budeš nad mým hrobem D 4–; 115 s hvězdou; D 4–.
221 Hřbitove, v mé žiješ víře, kde děvucha leží spící a rek tichý ze Sibiře, hřbitove nad Ostravicí! Kalino, děvucho šumná, hlídáš, co se nenavrátí, kalino, křovino dumná, budeš na mém hrobě státi? Mluvíš s hvězdou, hvězdy plynou, všecko vidí, všecko vědí: mohyly dvě pod kalinou, nedáte mi odpovědi? 222 [84]

HANYS HOREHLEĎ
Chylka s Lyskou do kroku přes zem sypanou skalami, Ostravice do skoku a Smrk s Lysou nad horami: vichře, duj, bystřino, leť, pluto, nepsuj práce jeho: oře Hanys Horehleď, oře od rána sivého. Sotva z prahu vykročí, ostrý vítr ve tvář duje, metelice do očí bije, koně oslepuje; pluta v srpnu s červencem, sníh jde v červnu, sníh jde v září, surová máť slezská zem, na níž Hanys hospodaří. Skoro ráno hore hleď! Dýme Smrk, má čapku Lysá? Stiskne zuby Horehleď, bědná žeň se zakolísá: pluta rve ze svahu zem, skála zbude, kobzol hnije, voda hrčí povalem a Horehleď z hoře pije. Znáš-li formu bystřiny? V létě sotva teče kapkou, že by synek jediný, že by zahradil ji čapkou: však když v mlze zmizí bor, [R], D 4 – vsuvka (viz č. 73).
223 pluta lije dva měsíce, strumeně seskočí s hor, rozlítí se Ostravice. Vzkypí pyšným hřebenem na širokém na prostoře, kde šla cesta, kde stál břem, jedno je hučící moře: kamenná hráz povolí, proud strženým žene plotem, kdo neprchne z údolí, ten se loučí se životem. Břeh tok lítý přeskočí, vyrve stromy při dubině, bere vše, co zaskočí, kozy, krávy, koně, svině, mosty, lávky dřevěné, balvany sepjaté dráty, střechy chalup červené a kolébky s nemluvňaty. Plač, pros, na kolenách lež, Bůh vysoko i daleko – když už vše nám pobereš, aspoň bývání nech, řeko: střecha letí s praskotem, chalupa se do vln svalí, surová máť slezská zem, kruté nebe nad goraly. Jak los chlopa dopadne (před provazem chraň jej, Bože!), když hladina opadne a řeka se vrátí v lože? Sestup, gazdo, v údolí: kde bystřina hřměla blízko, 50 daleko: D 6–; 58 chraň ho D 6–; 70 smrku D 11–; ve (!) D 11; 85 ach,
224 včera pole kobzolí, dnes tůň, grapa, vydralisko. Když se půda zorala, klas chudobný z brázdy pojde, druhdy k hrůze gorala host ježatý z Karpat dojde: klas zelený, skrčený, chvějící se v smrků stíně, mrazem, plutou šetřený sežerou divoké svině. Znáš žeň půdy prokleté? Když ji kroupy nepotlukou, snopy děcko tříleté lehko nese jednou rukou: jsou jak kytky vázané z klasů pod modrými zvonci, jež dá čeleď na Hané gazdovi při žatvy konci. Byl jsi v Hané okolí? Pláň, jíž rovna málokterá, slunko pere do polí od rána až do večera: horskou žeň – ó, běda mi! – co z bezkydské brázdy vzejde, zahražené horami slunko jen v poledne přejde. K dávným časům zrak jsem zved: Šance, zahražené drvy, Ostravice hřměla vpřed barvená goralů krví. Do hor, na provazech skot, utíká dav otrhanců: nepusť, řeko, středem vod běda E 2–; 87, 90 zahrazené D 6–; 89 V dávných časech viděl děd D 7–; 102
225 Kuruce táhnoucí z Šanců! Časem srdce krvácí: proč se v horách těžko dýchá, proč groš vdoví utrácí vládnoucích ministrů pýcha? Půda chlopu věrnému drahá, byl jí dobrým synem: v prostý rozum nejde mu zem vydaná za Těšínem. Když se polských pánů druž na těšínském kraji zhlídla, neřídil směr lodi muž, baby byly u kormidla. Jiný národ, jiný mrav: kdo zem vydal s duší malou, někde v zámku ční nad dav, jinde pod Tarpejskou skalou. Ne k srdci, ne na žol jsou bohorovné politice ti, kdož žijí za Olzou: všichni chtěli k republice! Marně hřmí těšínská stráž podle hesla nepsaného: Země otců nevydáš, aniž bratra pokorného! Když se život nachýlí, po robotě beze slova goral ve stín mohyly tichou, sivou hlavu schová: v zimě hrob zasype sníh sáh vysoký, těžký, bílý, vesnou hučí v peřejích Ostravice do mohyly. * 226 Chylka s Lyskou do kroku přes zem prorvanou skalami, Ostravice do skoku úzkou prorvou pod horami. Od Frydku jde bouře sem, do deště se nebe kalí, surová máť slezská zem, surový Bůh nad goraly. synem; D 7–; 130–132 přes stráně chudobné, hoIé: / zadrž blesk ve vysoku, / Pane, než doorám pole! D 6–.
227 [85]

HRADEC – PODOLÍ
Tak před sto lety svítila louč dymná večer v chatách k práci: moravská žila idyla na Podolí, v chyších na Hradci. Duch cizí země proniká: od Žimrovic jdou kalné vody: grof pruský, z Branky fabrika zdeptali v prach kmen domorodý. Zalil se mořem krve svět: není svobody bez vichřice: moravský chlop se z prachu zved po obou stranách Moravice. Za sto let? – Hlava nebolí vrstevníky té písně více: kvést bude Hradec-Podolí a bude šumět Moravice. [R], T 1930, [R 1], D 6, D 6a, R 3 – mezi básně Hanys Horehleď, Úspěch. 4 chýších D 13–; 5 proniká; D 6–; 7 branská fabrika R 3; 9 Krvavý chamsin světem vál D 7–; 11 chlop z poroby vstal D 7–; 14 současníky té D 6a, D 13–.
228 [86]

BEZE MNE A SE MNOU
Beze mne, beze mne květ národa, beze mne nadšení a svoboda, bez mne děvuchy jasných lící, beze mne veselí šumějící. Jen se mnou, jen se mnou drobné pole, černý chléb chudobném vždy při stole, děvucha hoferská v dešti venku, stareček tištěný na výměnku. Beze mne cymbálek, huslí struny, beze mne pomníky a tribuny, beze mne věnčené, chytré hlavy, beze mne letopis i oslavy. Jen se mnou, jen se mnou žal národa a mladost uběhlá jako voda, pěsnička tesklivá v prostých slovech a předků mohyly na hřbitovech. [R], T 1929, D 7 – mezi Kalinu (Nad vodou stojíš) a epilog. 3 švarných lící D 7–; 6 chorý chléb D 9–; 14 mladost uprchlá D 7–; 16 a dědů D 7–.
229 [87]

DĚRNÉ (K otevření nové školy 9. VI. 1935)
Rád jsem v srpnu v léta žárná (dokud nebyl schýlen věkem) běžel tebou, vsi má švarná, na výšině nad Fulnekem. Starou mapu rozestýlá ruka – bylo dobře s námi: moravská dědina byla a na gruntech Sokol samý. Tak to zprávy dávné praví, spolehlivé, pravdě věrné. Podmyl břeh náš příval dravý, odcizilo se nám Děrné. Jak to možno? – Povím, malý, mladý, za ruku Tě ujav: synci z Děrného si brali bohaté děvuchy z Kujav. Ty držely mluvu svoji v poli i při krbě černém; děti při mamulce stojí: pohasla řeč naše v Děrném. V Děrném každá hlava bílá v našem vychována slově; mládež se nám poněmčila, tak jak v Melči, jak v Radkově. [R], T 1935, D 7 mezi Hradec – Podolí a Úspěch. 2 bez závorek T; 6 námi; D 10–; 21–28 strofy šestá a sedmá přehozeny
230 Mluví kolem jen mohyly, kde zněl předků jazyk drahý: vidíš, že moravské byly Čermná, Klokočov, Požahy. Nové stavby vidím rysy; je to škola blahodárná: bude, Děrné, z tebe kdysi zase ves moravská švarná? D 7–; 29–32 Nové školy vidím rysy; / ta má úkol dobrý, slavný: / vrátit tebe, Děrné, kdysi / pod moravský prapor dávný. D 7–.
231 [88]

MELČ (K otevření nové školy 1936)
Zíráš na mne, cizí larvo, z rysů čistých, v známém líci, kam jsi šla, moravská barvo, před sto lety Melč krášlící? Melč byl centrem moravských vsí, všecky hudly naši notu: držely se ve sousedství jako kury při kokotu. Byl tu raz náš kmen v bezpečí a horala jeho svíce: mluvil Radkov naší řečí, Lublice i Moravice. Směj se na mne, zem opavská, ač můj věk už nepobízí: vystup ven, barvo moravská, z nanesené malty cizí. Vrať se zas jak píseň plesná, když ju při veselu hrajú, vrať se, jak se vrací vesna s vlaštovkami cizích krajů. Vsi, nech dnes zcizená všecka, melecká’s pro naši třídu: nikdy melčská – choť německá – jak dí korektoři lidu! [R], T 1936, D 8 – vsuvka (viz č. 35) mezi Děrné a Úspěch. 6 notu; D 8–; 21 zcizena T; 28 jmény T, D 11–.
232 Dí mláď z Melče: Lege dar, wo mährisch Blut hier – vielleicht geh ich... Promluv k nim, moravská barvo, rodovými jmény jejich! Zaseto je dobré sémě, zapuštěn pluh v úhor holý, vstala ven z urvané země pyšná tvrz moravské školy. Nech vše hučí starou řečí, rzání koní, zvonek kravský: bude země slezská větší, bohatší o Melč moravský! 233 [89]

SOUPUTNICE
Přejelas duši železem, ne, Sudbo, rukou jemnou: však jak široká byla zem, šla Píseň vždy přede mnou. Pouť života zle skřípala, a nebe bylo temné: tma ze všech stran se sypala, v ní Píseň šla vedle mne. Pouť v suché poušti plné hrůz skončila stopou klamnou: když koně táhli černý vůz, šla Píseň sama za mnou. [R], T 1938, E 1 – mezi Beze mne a se mnou a epilog. Název v T je Poutník, tamtéž údaj, že v rukopise titul zněl Ein fahrender Gesell. 6 temné; T.
234 [90]

PYŠNÝ JANEK
Pyšný Janku na okenku, pyšný v poli, pyšný v šenku, kaj ty sobě najdeš ženku? Děvuchy do kola chodí, za ruky se spolu vodí, ani jedna neuškodí. Bo ty, pyšný, švarný Janku, nechceš žádné za galanku, ynum koňa, ynum šklanku. [R], T 1942, D 9 – mezi Kaštany a Dvě mohyly.
235