DOMBROVÁ II

Petr Bezruč

DOMBROVÁ II
Než v Dombrové do roka školu mi vezmou, já biju na zvon: Dombrová, Dombrová. Než o míli na západ pošinou mez mou, rok poslední, co jsi má, rozhoupám zvon: Dombrová, Dombrová. Zástava z cimbuří kácí se. Z dolů motyk a kladiv zní hučivý tón. Kde jste kdo na stráži? Čepice přes uši dolů, budí vás ze spánku prokletý zvon: Dombrová, Dombrová. Cos hořkého skočilo mi v oči obě. Zvon zvoní temně: Dombrová, Dombrová. Až půjdu z Ostravy, vyhnu se tobě, zcizilas se mně, Dombrová, Dombrová. Do půlnoci hučí zvon, neštěstí věstí. Kdo dbá na zvoníka? Svět hluch a slep. Než provaz vymkne se z umdlené pěsti, nechť srdce strhne se, prorazí leb – Dombrová, Dombrová! R, T 1919, D 2 – k Dombrové I. 3 pošinu (!) T; 14 zcizilas se mi T; Dombrová! D 2–; 15 věští T; 18 nech D 2–; leb, D7–.
136 [35]