KRÁSNÉ POLE

KRÁSNÉ POLE
Přes Krásné Pole táhly stíny s kopců, pluh hrčel zemí, z koňů kouřilo se, za nimi Hlubkův syn. U plotu Bystrońova (ne toho z rynku – toho pod vrbami! – jsou cizí si, nechť stejné jmeno mají) kdos vyhlížel. A byl bys musil mít ostré oko, z Hanysovy tváře vždy nehnuté, jak koruna jest sosny, bys vyčet cos... Má šumnou dceru Bystroń? A každý večer – tam či tam buď cesta – jde Hlubkův hoch kol Bystrońova gruntu, jde plavit koně – tam nejbližší chodník – jde časem v krčmu – stezka ušlapaná – jde do lesa... Má šumnou dceru Bystroń? Tak zpívá skřivan, osika tak šeptá, rež šumí tak, když vítr běží klasem. Kůň robí chybu, na co myslíš synku? Zní hudba v krčmě, Bystrońova dcera jak slična v kole, vlnka na potoce tak neletí, syn Hlubkův po ní hledí; sám netančí, děvuchy se mu smějí. Tři leta prchly, kdy se z vojny vrátil Brystrońa z rynku hoch výmluvný, švarný. A když zní hudba, spolu jenom tančí muž ztepilý s Baruškou Bystrońovou. A vyřiď Hlubkovi, nechť nechodí k nám více, R, T 1903, B 1 – vsuvka (viz č. 60) mezi Hučín a Já. V R, T kolísá psaní jména Bystron, Bystroń, Bystroň; 3 syn! B 1–; 4–5 v závorce pouze v. 5 D 6–; 5, 26 nech B 1–; 6 tvář vyhlíží D 7–; 7 v Hanysově tváři D 7–; 8 jako koruna (!) D 4–; je sosny F 2; 9 bys našel cit D 7–; 11 Hlubkův syn D 4–; 15 zpíve D 11–; 22 prchla (H) T–; 26 A pověz B 1–; 28 odmlouvati
181 že slovo dala jsem a otec požehnal nám. „Můj vyplať díl!“ Chtěl namítnout cos starý, pozorně hleděl do synovy tváře, ta mlčelivá jak líc mrtvého jest: jak motýl-lišák rubem tmavých křídel kdy na pni sedí, od pně nerozeznáš, tak nadarmo bys v smědé tvrdé líci žal hledal, bolest... Možno bez citu jest. Za Krásným Polem sedm hodin cesty je v horách ves. Tam koupil chatu Hlubek a deset jochů kamenité půdy. Mha rolí jde, cigánka v rohu boru. A žádá dlaně, dlouho pátrá v líci. „Kdo v cestě tobě, svíce jeho žití za osm zhasne let, a co je jeho, tvým bude potom.“ – Skalní stezkou jdeš-li, jen sivá skála všude na tě zírá, dav smolniček vráz usměje se z prorvy, a siný útes zardí se jak děvče: tak blyskla zoře oráčovou tváří. Hleď, kvete vesna, dýmavé žhne leto, jde strmá jeseň, v poli žije Hlubek, své češe koně, v zimě hrčí soustruh (bednářem učen jest) a večer sedne v krčmu. Dým spěje z dýmky, sivá hoří v sklence, jde teskný život... čas už zapomenout minulých let – či těžko zapomenout? Let přešlo deset tichých, mlčelivých, kdy parobkovi Hlubkovu se zdálo, že slamou topí hospodář. Líc smědá pobledla jaksi, postava se hrubá starý D 7–; 29 do synova líce D 7–; 30 to mlčelivé jako tvář D 7–; 33 v snědém tvrdém líci D 7–; 35 pět mil dobré cesty (H) T–; 38 rohem boru B 1–; 42 potom.“ Skalní T–; 46 zora D 4–; 55 kde (!) T; Hlubkovi (!) B 1, B 2; 56 Tvář snědá D 7–; 57–58 jaksi, a postava hrubá / se nachýlila D 7–; 59 jest. D 7–; od-
182 jaks nachýlila, začal pozdě vstávat, vyhasla dýmka, sivá odporna jest... (Nedočkal jsi se, čehos čekal v žití!) A jasno mu, že jeho den se schýlil, a zdvihá se, pět mil je v Krásné Pole. Jde těžkým krokem jak vůl zapřažený, když táhne brázdu po rozmoklé půdě, kdy pod kopytem prohýbá se země a praská, jak když čísi srdce puká pod dívčí nožkou... (Řek jsem dobře, Hlubku?) Ves temnem prosvítá. Jak Enoch Arden pod okno staví se a hledí v izbu: grunt kvete dětmi, Bystroń se svou ženou za stolem sedí – Hlubku, vrať se domů! Je ticho v izbě, hledí na hodiny: je třeba ovsa nasypat už koňům... A na hodinách zůstal trčet okem. Šels, viděls, poznals hrob Hanysa Hlubka? Drn jak on tich, tak jako skryté hoře, a zanedbán, jen bídná travka klíčí kdes skulinou. Tak asi nedbal, kdo pod ním leží, o nikoho v žití. A pověz, Hlubku, pověz, co je lehčí: Ten prchlý život či ta těžká země? Jdeš Krásným Polem, horkým prachem smývá ti slunce rty, před širokými vraty krok stavíš mdlý. Muž vlídný se tě přeptá po cíli cesty, donese ti mléka porná D 9–; 61 Je jasno D 12–; 62 je Krásné T–; i zdvíhá F 2; 66 teskné srdce D 6a; tiché srdce D 7–; 67 Děl jsem D 7–; 71a–71g Je ticho v izbě; duší zvolna táhne / ten obraz, jenž šel celým žitím jeho, / přesličná dívčí hlava temné pleti, / dvě tmavé oči žhnou, jasně žhnou do tmy, / a nad mužem se veliká noc sklání, / noc tichá, svatá, bez hvězd, milosrdná, / noc zapomnění – budiž požehnána! B 1–; 71b jeho: D 2–; 73 dodány uvozovky B 1–; 75 hrob Hanyse (H) T; 77 tam skulinou D 7–; 80 ten prostý život (!) T–D 3; ten zašlý D 4–; černá
183 děvucha boků vysokých, jiskrných zraků. Burmistr Bystroń jest, Berušky Bystrońovy jest lepá dcera – vzpomeneš jí v žití. země B 1–; 86 děvucha švarná, vysoká D 6a, E 1–; 88 je lepá (H) T–.
184 [63]