[MOTO K SLEZSKÝM PÍSNÍM]

[MOTO K SLEZSKÝM PÍSNÍM]
Co v srdcích prostých lidí lká při Olze, Odře, Ostravici (všichni byli lepší než já), jsem zkusil chybným veršem říci. Původně Poděkování za pozdravy k šedesátinám (zvl. tisk 1927), jako moto D 4 –. 1 v duších D 9 –; 2–3 čárku jsme přesunuli z konce 2. verše za v. 3.
242 [HERBENOVY ÚVODY K JEDNOTLIVÝM ODDÍLŮM SLEZSKÉHO ČÍSLA]
Básník v cizině
Básník žil v cizině, na družné Moravě i v království. V srdci svém nesl své rány z domova – pohrdnutou lásku a utrpení slezského lidu. Poznával, jak rodí se v Čechách nový směr, na Moravě žil mezi bohatými Hanáky i ohnivými Slováky; ale sám, ač mlád, neúčastnil se radovánek nikdy.
Návrat do vlasti
Touha hnala jej zpět do Slezska. Vystoupil na temeno Lysé Hory a zíral na Frýdlant, Místek, Frýdek, Těšín a viděl v kouř zahalenou Ostravu, Vítkovice, Fryštát. Zjevil se mu duch Ondrášův, duch onoho studovaného muže, jenž 1712 vzbouřil sedláky bezkydské proti panstvu, aby pomstil pohaněného otce i zneuctěnou sestru. Sestupuje do vesnic prožíval hrozné dojmy zpustošení národního i mravního. Potkal i pána, jehož smrtelně nenávidí.
Putování Těšínskem
Tu hřmí básníkova struna národní – proti Němcům a Polákům. Školu a chrám popolšťuje učitel s knězem; svobodného sedláka panstvo cizí zotročuje. Měšťáctvo Frýdecké nejrychleji se odnárodňuje. A tak strážné ohně slezských Moravců posunují se k západu, ku břehům Ostravice, jež proudí na hranicích moravskoslezských.
Mezi kovkopy
Struna sociální. Z ohromujících veršů básníkových bouří hoře, vztek i pomsta. Sestoupil do dolů sám horník s kladivem v ruce a tím krvavěji vrývalo se mu do srdce, co viděl bídy svých pokrevenců a co poznával nelítostné panstvo jak na dolech, tak v hutích.
243 Na Opavsku
Poutnická Hrabyň na okamžik vybavila básníkovi vzpomínku z dětství. Tu na opavské straně Slezska nebyl by život národa tak děsivý, kdyby hranice Pruské nebyly tak blízké. Postrach jde z Modré, z té krajiny totiž, jejíž barva úřední je modrá. Odtud přechází válečná posila úkladníkům v rodné zemi. A co za hranicemi v Modré moravského lidu, to už je hřbitov národní.
Básník
Jako škaredý zjev chce budit svědomí Čechů a jako šílený, strašlivý bard svého vlastního lidu po[d] Beskydem chce chránit poslední píd’ země slezské svým tělem. „Jak pozdvihli do výše Římané Spartaka vůdce? Tak budu já stát – dávno můj zahyne národ – sto roků stát budu čelem ku obloze vzpřímen, ubitou šíjí se azuru dotknu, já Petr Bezruč, Ahasver svědomí Čechů, škaredý fantóm a zašlého národa bard.“ –
Aa, A Na Opavsku, 4. ř. jde k Modré [!] Aa, A.