ŽNĚ

ŽNĚ
Pod černým borem, kam přilehla víska, grunt Černých, kde od nepaměti žili – vždy jeden rod –, do lesa zahýbal se. Vždy z vesny v zemi rozhodili zrní a v červenci je svezli do stodoly. Jich nedaleko horský mlýn svou píseň vždy stejně sladkou, stejně klidnou šuměl, a z večera hleděla do potoka mlynáře Tomka divukrásná dcera, jak cigánka a ztepilého vzrůstu. Za hranicí se panské táhlo pole. Jak povídají, král se špatně vyspal či těžko kýchl – zaduněly bubny. V boj táhla mládež, v boj šel Josef Černých. (Dej císařovi, co je císařovo – řek Židů prorok – po něm nalévali to v mladé duše kantoři a kněží.) Zem horká byla, sklonily se klasy, syn v poli, málo dělných bylo rukou, tu ráda přišla mlynářova dcera na pomoc Černým, vždyť beztoho jednou... Žal otec s matkou, vázala a kladla děvčata Černých s mlynářovou dcerou. Tam za hranicí na tom dlouhém poli hvízdaly kule, srazily se řady. [R], T 1903, T 1 1910, B 2 – Mackovy dodatky (viz č. 4). 2–3 žili / vždy D 4–; 14 Černých, (!) D 4–D 13, Černých – E 1–; 16 děl Židů D 7–; prorok) – po E 2–; 17 kněží. / Zem E 2–; 22–23 vázaly a kladly děvuchy
176 Tam na tom poli padl Josef Černých ten den, kdy doma dokonána práce, kdy lehly klasy, kdy jej vzpomínali rodiče, sestry, šátek sešinula kdy s temných vlasů, dívala se teskně v dál divukrásná mlynářova dcera a prsa sladkou vzdýmala se touhou. D 7–; 24 neoznačen začátek strofy B 2–D 6; 28 naň vzpomínali B 2a–.
177 [60]