ŽNĚ
Pod černým borem, kam přilehla víska,
grunt Černých, kde od nepaměti žili
– vždy jeden rod –, do lesa zahýbal se.
Vždy z vesny v zemi rozhodili zrní
a v červenci je svezli do stodoly.
Jich nedaleko horský mlýn svou píseň
vždy stejně sladkou, stejně klidnou šuměl,
a z večera hleděla do potoka
mlynáře Tomka divukrásná dcera,
jak cigánka a ztepilého vzrůstu.
Za hranicí se panské táhlo pole.
Jak povídají, král se špatně vyspal
či těžko kýchl – zaduněly bubny.
V boj táhla mládež, v boj šel Josef Černých.
(Dej císařovi, co je císařovo –
řek Židů prorok – po něm nalévali
to v mladé duše kantoři a kněží.)
Zem horká byla, sklonily se klasy,
syn v poli, málo dělných bylo rukou,
tu ráda přišla mlynářova dcera
na pomoc Černým, vždyť beztoho jednou...
Žal otec s matkou, vázala a kladla
děvčata Černých s mlynářovou dcerou.
Tam za hranicí na tom dlouhém poli
hvízdaly kule, srazily se řady.
[R], T 1903, T 1 1910, B 2 – Mackovy dodatky (viz č. 4).
2–3 žili / vždy D 4–; 14 Černých, (!) D 4–D 13, Černých – E 1–; 16 děl Židů D 7–; prorok) – po E 2–; 17 kněží. / Zem E 2–; 22–23 vázaly a kladly děvuchy
176
Tam na tom poli padl Josef Černých
ten den, kdy doma dokonána práce,
kdy lehly klasy, kdy jej vzpomínali
rodiče, sestry, šátek sešinula
kdy s temných vlasů, dívala se teskně
v dál divukrásná mlynářova dcera
a prsa sladkou vzdýmala se touhou.
D 7–; 24 neoznačen začátek strofy B 2–D 6; 28 naň vzpomínali B 2a–.
177
[60]