1864–1904

1864–1904
Šum Labe slyšel, viděl nad Brandýsem červánky mládí svého hořet krajem, Vltava v duši těžkým psala rysem fabuli žití, utkvěl nad Dunajem. Let čtyrycet lid horkou pouští táhne. Kost z kostí jich, však ne krev z bídné krve, květ z jejich luk, však ne, co na ostrve ssečeny padnou, však co kosu zlomí, tož jeden z těch, co od Sinaje hromy k národu mluví, a kam rukou sáhne – moc miluje, moc bije – masku strhne, tam modlu skácí, oštěpem kam vrhne (při každé stezce jsou) – daleko od Dunaje v svůj hledí kmen, jenž postaví se křečkem při plném poháru před děckem, před stařečkem, vždy oddanost zpečetit hotov bojem, vítězstvím u Visu a hrobem před Dobojem, vždy hotov k Sadové a hotov k Solferinu, grunt dědů dát a vylít krev svých synů za úsměv vznešený, rab modré krve, kněží, za panským kočárem až na kraj lesa běží – k těm, o nichž čteš ve foliantu lichém, že předci jich prý stáli pod kalichem, k těm těžkým mluví slovem, řinčícím jak vůz válečný a tuhým jako kovem, že věřil bys, kdo toho věštce slyšel, že jiným jest a čist že z ohně vyšel. Lid neslyší? – Los věštců od staletí. R, T 1904, B 2 – epilog Mackových dodatků. 5 čtyřicet (H) T–; 8 než co (H) T–; 10 sáhne, D 7–; 11 (kdo miluje, ten bije) D 7–; 15 starečkem D 4–; 21 za kraj (!) B 2–D 3; běží, – D 9–D 13; běží, E 1–;
188 Za jinou výzvou davy v řadách letí, jiného hesla dbají, velitele, jenž sladkým jest, však nemá pravdy v čele (lid ženou jest, jen lichotníku věří), v těch těžkých chvílích, kdy se kolem šeří, kdy zoufal bys, kdy básníkova strofa jen hořkým úsměvem je filosofa, – v chaosu kolem sobě sám jen bod, na sever hledí, jak ten svatokrádce, ten řecký exul, rouhač, šašek, zrádce na boj u Kozích Vod. Už tak či tak. Nechť divná sudba zraje, nechť v břehy bije bílý bouře syn, nechť kdo a co chce přes naše jde kraje, jen věštba nechť nám zvoní od Dunaje rtů z nejlepších, jež vzbudil Hospodin... 31 sladký (H) T–; 35 filosofa, D 7–; 40–43 nech B 3–; 44 Hospodin. D 7–. Poznámka za básní: Báseň psána k 40. narozeninám J. S. Machara. B 2–.
189 [65]