1864–1904
Šum Labe slyšel, viděl nad Brandýsem
červánky mládí svého hořet krajem,
Vltava v duši těžkým psala rysem
fabuli žití, utkvěl nad Dunajem.
Let čtyrycet lid horkou pouští táhne.
Kost z kostí jich, však ne krev z bídné krve,
květ z jejich luk, však ne, co na ostrve
ssečeny padnou, však co kosu zlomí,
tož jeden z těch, co od Sinaje hromy
k národu mluví, a kam rukou sáhne –
moc miluje, moc bije – masku strhne,
tam modlu skácí, oštěpem kam vrhne
(při každé stezce jsou) –
daleko od Dunaje
v svůj hledí kmen, jenž postaví se křečkem
při plném poháru před děckem, před stařečkem,
vždy oddanost zpečetit hotov bojem,
vítězstvím u Visu a hrobem před Dobojem,
vždy hotov k Sadové a hotov k Solferinu,
grunt dědů dát a vylít krev svých synů
za úsměv vznešený, rab modré krve, kněží,
za panským kočárem až na kraj lesa běží –
k těm, o nichž čteš ve foliantu lichém,
že předci jich prý stáli pod kalichem,
k těm těžkým mluví slovem,
řinčícím jak vůz válečný a tuhým jako kovem,
že věřil bys, kdo toho věštce slyšel,
že jiným jest a čist že z ohně vyšel.
Lid neslyší? – Los věštců od staletí.
R, T 1904, B 2 – epilog Mackových dodatků.
5 čtyřicet (H) T–; 8 než co (H) T–; 10 sáhne, D 7–; 11 (kdo miluje, ten bije) D 7–; 15 starečkem D 4–; 21 za kraj (!) B 2–D 3; běží, – D 9–D 13; běží, E 1–;
188
Za jinou výzvou davy v řadách letí,
jiného hesla dbají, velitele,
jenž sladkým jest, však nemá pravdy v čele
(lid ženou jest, jen lichotníku věří),
v těch těžkých chvílích, kdy se kolem šeří,
kdy zoufal bys, kdy básníkova strofa
jen hořkým úsměvem je filosofa, –
v chaosu kolem sobě sám jen bod,
na sever hledí, jak ten svatokrádce,
ten řecký exul, rouhač, šašek, zrádce
na boj u Kozích Vod.
Už tak či tak. Nechť divná sudba zraje,
nechť v břehy bije bílý bouře syn,
nechť kdo a co chce přes naše jde kraje,
jen věštba nechť nám zvoní od Dunaje
rtů z nejlepších, jež vzbudil Hospodin...
31 sladký (H) T–; 35 filosofa, D 7–; 40–43 nech B 3–; 44 Hospodin. D 7–.
Poznámka za básní: Báseň psána k 40. narozeninám J. S. Machara. B 2–.
189
[65]