ONDRÁŠ

ONDRÁŠ
Hasly hvězdy, bylo k ránu, do mraků se Lysá zdvihla, v dáli věže Ratiboru, Tatry obzor zastínily, kosi zdvihli píseň v sosnách, já šel dolů do Frydlantu. Cestou velký stín se mihl. Znám ty oči, co se svítí jak železo rozpuštěné, znám ty pocuchané vlasy jak četyna přes kmen břemů, znám ty hrubé, těžké ruce, co se o kyj podpírají – Ondráš z Lysé – bratře Ondro! Velikán se zaškaredil, hned se Lysá pomračila, kosi v sosnách dozpívali, mraky srazily se k bokům. Co tu skoro zrána robíš? Též tys jeden z cizích chlopů, co zelené šaty mají, co děvuchy vyhánějí, a co cizí řečí řondźum, – čert sám v mé je nasel bory? Bratře Ondro, z tvé jsem krve, R, Aa – oddíl Návrat do vlasti (viz č. 5). Na konci splynuly některé oddíly původně samostatné; ztratil se šev mezi verši 63/64 Aa–D 12; mezi 71/72 B 3–. 2 Lysa D 3; 3 Ratiboře B 2a–; 6 šel jsem dolů D 6a–; 9 rozpuštěné; Aa–; 11 břemů; Aa–; 13 podpírají: D 7–; 23 rondźum – Aa–D 6; 23, 33 řondźum, D 7–; 34
147 z tvé ojčizny, od Těšína, já písničky tiché zpívám... A co národ nezpívá už? Vyhynuly naše písně, děvuše se zalkne v hrdle, zlým když okem ti ji změří, co zelené šaty mají a co cizí řečí řondźum – čert sám v tvé je nasel bory. Jediná nám zbyla píseň, a tož: žol, žol, žol mi bedźe... Pobrali nám naše školy, pobrali nám naše hory, salaše nám pohubili... Po zákonu tak se dálo? Po zákonu, bratře Ondro. A kdo dává cizí školy? Ten kdo bohat, kdo má hutě. Po našemu po dědinách potichu gorali řondźum, ale v hutích cizí mluva, a pro ty se školy staví... Po zákonu tak se děje? Po zákonu, bratře Ondro. Po našemu slovo boží ještě slýchat na Borové, ještě zazní v Janovicích, ale péro paterkovo nesmí písat po našemu... bory! Aa–; 41, 49, 58, 63 Ondro! Aa–; 52 zavzní Aa–D 6; 54 psáti po Ac–; po
148 Víš, kdo pánem je ve Frydku, a kdo pánem ve Vraclavi... Po zákonu tak se děje? Po zákonu, bratře Ondro. Ve Frydku nás podávili, kdekdo zapřel svoji mluvu, jako jednou zradil Juráš... Po svědomí tak se dálo? Po svědomí, bratře Ondro. A juž nevím, jak to bylo. Smích se trhl knírem Ondry, divný smích a nekonečný, smích té matky v řecké báji, když jí padlo sedm synů, když jí sedm dcerek padlo – smích jak by to od sta racků paskovskými nad rybníky. A já jsem se zasmál také. Myslím, též se cosi trhlo tichým smíchem v boku Lysé, věčně tiché, mlčelivé, co se dívá přes sto roků na ten útisk při Beskydu: jak se směje horská matka, když chlop kdesi v dolech zhasl, když chce živit sedm ptáčat, a kobzole dávno došly, dětem dávnou poví báji místo kobzol o Ondráši... našemu: D 7–; 56 Vraclavi? Aa–; 61 jak tě jednou Aa (v Ab opraveno); 62 tak se děje? Aa, 66 a, b (hora hoře vracela jej, / hora s hory chytala jej) Ak–; 68, 69 ji (!) R; 69 padlo, D 7–; 73 Myslím, že se B 1–; 76 a, b zkamenělé slzy oné / národa porobeného Ac–; 79 chlop v tmavých dolech D 7–; 81 došly; Aa –
149 A ty, co čteš moje písně, nesmál by ses do mých veršů? D 12; došly: D 13–; 83 za kobzole o D 7–; 84–85 verše škrtnuty Herbenem Aa–. Uvozovky dodány Aa–.
150 [43]