DVĚ MOHYLY

DVĚ MOHYLY
Jaks šuměla do srdce mně, Ostravice ve příboji, dvě postavy z teskné země neuhnete z duše mojí. Mělas hladké, tmavé vlásky, jmeno podle řeky rodné, vysoká jak topol vlašský... Proč jsi zhasla, neuhodne moje píseň nad mohylou. A ty, který ze Sibiře proklestil sis dráhu silou, bodákem do prsu míře těm, kdož chtěli zadržeti tém legií na pochodu, pod mohylou lépe je ti: střemhlav padls v sinou vodu. Proč – má píseň neuhodne, otázku mou neukojí. Dvě figury země rodné, žijte v teskné písni mojí! * Život prostý oba žili, nesetkali, neznali se. Oba dva se postavili na břeh bujné Ostravice. R, T 1925, D 4 – vsuvka (viz č. 73). 7 vlaský: D 6–; 13 všem, kdož D 4–; 15 ti. D 4–; 20 mojí. T; 27, 78c nemohl
218 Co tě hryzlo v žití pouti v klamech starých, v šalbách nových, co jsem nemoh uhodnouti ve tvých očích sametových? Ty, cos přišel od Amuru, vavřínem se neozdobíš, nebudeš se hnáti vzhůru – a kam půjdeš a co zrobíš? Budeš rubat smolné suky, les beskydský chleba dá ti, nikdy nenastavíš ruky, nebudeš se holedbati. Prostý muž – ty nemáš míti na chytráků slávě podíl, nebudeš se v prsa bíti: „Já jsem, jenž vás vysvobodil!“ * Žore, žij v mé duši žárem ve svém dýmu siném, šarém, ve svých lesích, ve svých stráních a s národem prostým na nich. Žore, v letě lučinami, v zimě dýmem voníš jemně, však rok celý ze tvých strání mluví do mne smutek země. Žiješ v duši jako mládí, jak vzpomínky bledé, staré, kterých život nenahradí, nevytiskne, Žore-Žáre! * jsem uhodnouti D 7–; 31 vzhůru... D 4–; 45 v létě T, D 4–; 51 kterých osud
219 Hoď do Ostravice pěny nežádaný žití dar: zasmušilý, zamračený hledí dolů k vodě Žar. Šumná řeko, bystrá řeko, beskydská ty krasavice, poneseš mne, vezmeš s sebou, Ostravice, Ostravice? Nes mne, nes, jak neseš píseň, nes mne, nes, jak neseš hoře, píseň mladé ženy v poli, hoře těch, kdož za Olzou jsou. Zavanuly temné vlasy, zablyskly se tmavé oči, zoubky stiskly dolní ret, zasvítily bílé paže, skočily v proud pružné nožky naposled a naposled. Nes ju, nes, jak neseš píseň, nes ju, nes, jak neseš hoře, píseň mladé ženy v poli, hoře těch, kdož za Olzou jsou. Z tmavých vlasů pod vln sněhem, lemujících líc jak šlář, jak kalina nade břehem hledí spící dívčí tvář. * U Bachmače hřmělas hranu vrahům, hřmělas u Zborova, nevyhladí D 4–; 54 dar. T; dar! D 4–; 58 Žár E 2–; 66 zablýskly T; 68 páže (!) T, D 4–D 5; 75 Z černých vlasů D 4–; 76 lemujících ji D 6a–; 78 dívčí spící tvář D 4–; 78a–78d Co tě žere, co tě rmoutí, / co tě v říši stínů žene, / co jsem
220 dnes poslední vydáš ránu, věrná družko goralova. Stál nad břehem, v ruce družku, Žar před okem, řeku vzadu, vyzul bot a nabil pušku, nasadil ji pode bradu. Červený pruh obemyká šíji, jako rubín svítí: křivá šavle bolševika blyskla tu v zrcadle žití. Nes mne, nes, jak neseš píseň, nes mne, nes, jak neseš hoře, píseň mladé ženy v poli, hoře těch, kdož za Olzou jsou. Hleď, jak Ostravice pěna hučí, zvoní, syčí, lká: a na pěně rozprostřena surová tvář goralská. Nes ho, nes, jak neseš píseň, nes ho, nes, jak neseš hoře, píseň mladé ženy v poli, hoře těch, kdož za Olzou jsou. Hraje pěna vlasem ženy, kosmou muže vlny var: nepohnutý, zamračený hledí k Ostravici Žar. * nemoh uhodnouti / ve tvé tváři zamračené? D 4–; 82 goralova! D 4–; 84 Žor D 4–; 88 svítí, T; 90 blýskla T; 95 Slyš, jak D 4–; 96 lká, D 4–; 97 na vlnách D 4–; 103 Hraje voda D 4–; 106 Žár E 3–; 114 budeš nad mým hrobem D 4–; 115 s hvězdou; D 4–.
221 Hřbitove, v mé žiješ víře, kde děvucha leží spící a rek tichý ze Sibiře, hřbitove nad Ostravicí! Kalino, děvucho šumná, hlídáš, co se nenavrátí, kalino, křovino dumná, budeš na mém hrobě státi? Mluvíš s hvězdou, hvězdy plynou, všecko vidí, všecko vědí: mohyly dvě pod kalinou, nedáte mi odpovědi? 222 [84]