DVĚ MOHYLY
Jaks šuměla do srdce mně,
Ostravice ve příboji,
dvě postavy z teskné země
neuhnete z duše mojí.
Mělas hladké, tmavé vlásky,
jmeno podle řeky rodné,
vysoká jak topol vlašský...
Proč jsi zhasla, neuhodne
moje píseň nad mohylou.
A ty, který ze Sibiře
proklestil sis dráhu silou,
bodákem do prsu míře
těm, kdož chtěli zadržeti
tém legií na pochodu,
pod mohylou lépe je ti:
střemhlav padls v sinou vodu.
Proč – má píseň neuhodne,
otázku mou neukojí.
Dvě figury země rodné,
žijte v teskné písni mojí!
*
Život prostý oba žili,
nesetkali, neznali se.
Oba dva se postavili
na břeh bujné Ostravice.
R, T 1925, D 4 – vsuvka (viz č. 73).
7 vlaský: D 6–; 13 všem, kdož D 4–; 15 ti. D 4–; 20 mojí. T; 27, 78c nemohl
218
Co tě hryzlo v žití pouti
v klamech starých, v šalbách nových,
co jsem nemoh uhodnouti
ve tvých očích sametových?
Ty, cos přišel od Amuru,
vavřínem se neozdobíš,
nebudeš se hnáti vzhůru –
a kam půjdeš a co zrobíš?
Budeš rubat smolné suky,
les beskydský chleba dá ti,
nikdy nenastavíš ruky,
nebudeš se holedbati.
Prostý muž – ty nemáš míti
na chytráků slávě podíl,
nebudeš se v prsa bíti:
„Já jsem, jenž vás vysvobodil!“
*
Žore, žij v mé duši žárem
ve svém dýmu siném, šarém,
ve svých lesích, ve svých stráních
a s národem prostým na nich.
Žore, v letě lučinami,
v zimě dýmem voníš jemně,
však rok celý ze tvých strání
mluví do mne smutek země.
Žiješ v duši jako mládí,
jak vzpomínky bledé, staré,
kterých život nenahradí,
nevytiskne, Žore-Žáre!
*
jsem uhodnouti D 7–; 31 vzhůru... D 4–; 45 v létě T, D 4–; 51 kterých osud
219
Hoď do Ostravice pěny
nežádaný žití dar:
zasmušilý, zamračený
hledí dolů k vodě Žar.
Šumná řeko, bystrá řeko,
beskydská ty krasavice,
poneseš mne, vezmeš s sebou,
Ostravice, Ostravice?
Nes mne, nes, jak neseš píseň,
nes mne, nes, jak neseš hoře,
píseň mladé ženy v poli,
hoře těch, kdož za Olzou jsou.
Zavanuly temné vlasy,
zablyskly se tmavé oči,
zoubky stiskly dolní ret,
zasvítily bílé paže,
skočily v proud pružné nožky
naposled a naposled.
Nes ju, nes, jak neseš píseň,
nes ju, nes, jak neseš hoře,
píseň mladé ženy v poli,
hoře těch, kdož za Olzou jsou.
Z tmavých vlasů pod vln sněhem,
lemujících líc jak šlář,
jak kalina nade břehem
hledí spící dívčí tvář.
*
U Bachmače hřmělas hranu
vrahům, hřmělas u Zborova,
nevyhladí D 4–; 54 dar. T; dar! D 4–; 58 Žár E 2–; 66 zablýskly T; 68 páže (!) T, D 4–D 5; 75 Z černých vlasů D 4–; 76 lemujících ji D 6a–; 78 dívčí spící tvář D 4–; 78a–78d Co tě žere, co tě rmoutí, / co tě v říši stínů žene, / co jsem
220
dnes poslední vydáš ránu,
věrná družko goralova.
Stál nad břehem, v ruce družku,
Žar před okem, řeku vzadu,
vyzul bot a nabil pušku,
nasadil ji pode bradu.
Červený pruh obemyká
šíji, jako rubín svítí:
křivá šavle bolševika
blyskla tu v zrcadle žití.
Nes mne, nes, jak neseš píseň,
nes mne, nes, jak neseš hoře,
píseň mladé ženy v poli,
hoře těch, kdož za Olzou jsou.
Hleď, jak Ostravice pěna
hučí, zvoní, syčí, lká:
a na pěně rozprostřena
surová tvář goralská.
Nes ho, nes, jak neseš píseň,
nes ho, nes, jak neseš hoře,
píseň mladé ženy v poli,
hoře těch, kdož za Olzou jsou.
Hraje pěna vlasem ženy,
kosmou muže vlny var:
nepohnutý, zamračený
hledí k Ostravici Žar.
*
nemoh uhodnouti / ve tvé tváři zamračené? D 4–; 82 goralova! D 4–; 84 Žor D 4–; 88 svítí, T; 90 blýskla T; 95 Slyš, jak D 4–; 96 lká, D 4–; 97 na vlnách D 4–; 103 Hraje voda D 4–; 106 Žár E 3–; 114 budeš nad mým hrobem D 4–; 115 s hvězdou; D 4–.
221
Hřbitove, v mé žiješ víře,
kde děvucha leží spící
a rek tichý ze Sibiře,
hřbitove nad Ostravicí!
Kalino, děvucho šumná,
hlídáš, co se nenavrátí,
kalino, křovino dumná,
budeš na mém hrobě státi?
Mluvíš s hvězdou, hvězdy plynou,
všecko vidí, všecko vědí:
mohyly dvě pod kalinou,
nedáte mi odpovědi?
222
[84]