TOŠONOVICE
Z Frydku šel jsem do Těšína.
V srpnu bylo, horko bylo,
na silnici nadešel jsem
hezké děvče z Tošonovic.
S panem Bog', dźevuška švarna.
„S Panem Bog', dźeń dobrý, pane.“
Zkuń, kaj idźeś? „Do fabriky
do Ćeszyna z Tošonovic.“
Do pěruna, jaks-je švarna,
jaké oči, jaké renčky!
„Po falešnu pán mi řondźi.“
Yn po pravu. A čís-je ty?
„Bystrońova z Tošonovic.“
Tys-je Polka? „Ni, Moravka.“
Vyhrnulo bílé zoubky,
zle se na mne podívalo
hezké děvče z Tošonovic.
„To jen u nás rektor Polák,
ten nám dává polské knížky,
ale my jen po moravsky
řondźimy, co z Tošonovic.“
Folvarkem řeč naše zněla,
Harasovských, Tošonovských.
Dávno tomu. Cizí řečí
mluví dnes Tluk z Tošonovic.
47
Až se zase ve vlast vrátím,
půjdu z Frydku do Těšína,
přejdu Dobrou, Vojkovice,
půjdu kolem Tošonovic.
Půjdu kolem polské školy,
polské po dědině půjdu:
vzpomenu, jak hněvalo se,
když jsem se ptal, je-li Polka,
švarné děvče z Tošonovic.
48