DVĚ MOHYLY
Jaks šuměla do srdce mně,
Ostravice, ve příboji,
dvě postavy z teskné země,
neuhnete z duše mojí.
Mělas hladké, tmavé vlásky,
jméno podle řeky rodné,
vysoká jak topol vlašský...
Proč jsi zhasla, neuhodne
moje píseň nad mohylou.
A ty, který ze Sibiře
proklestil sis dráhu silou,
bodákem do prsu míře
všem, kdož chtěli zadržeti
tém legií na pochodu,
pod mohylou lépe je ti.
Střemhlav padls v sinou vodu.
Proč – má píseň neuhodne,
otázku mou neukojí.
Dvě figury země rodné,
žijte v teskné písni mojí!
*
Život prostý oba žili,
nesetkali, neznali se.
Oba dva se postavili
na břeh bujné Ostravice.
Co tě hryzlo v žití pouti
v klamech starých, v šalbách nových,
co jsem nemoh uhodnouti
ve tvých očích sametových?
139
Ty, cos přišel od Amuru,
vavřínem se neozdobíš,
nebudeš se hnáti vzhůru...
a kam půjdeš a co zrobíš?
Budeš rubat smolné suky,
les beskydský chleba dá ti,
nikdy nenastavíš ruky,
nebudeš se holedbati.
Prostý muž – ty nemáš míti
na chytráků slávě podíl,
nebudeš se v prsa bíti:
„Já jsem, jenž vás vysvobodil!“
*
Žore, žij v mé duši žárem
ve svém dýmu siném, šarém,
ve svých lesích, ve svých stráních
a s národem prostým na nich.
Žore, v létě lučinami,
v zimě dýmem voníš jemně,
však rok celý ze tvých strání
mluví do mne smutek země.
Žiješ v duši jako mládí,
jak vzpomínky bledé, staré,
kterých osud nevyhladí,
nevytiskne, Žore-Žáre!
*
140
Hoď do Ostravice pěny
nežádaný žití dar!
Zasmušilý, zamračený
hledí dolů k vodě Žár.
Šumná řeko, bystrá řeko,
beskydská ty krasavice,
poneseš mne, vezmeš s sebou,
Ostravice, Ostravice?
Nes mne, nes, jak neseš píseň,
nes mne, nes, jak neseš hoře,
píseň mladé ženy v poli,
hoře těch, kdož za Olzou jsou.
Zavanuly temné vlasy,
zablyskly se tmavé oči,
zoubky stiskly dolní ret,
zasvítily bílé páže,
skočily v proud pružné nožky
naposled a naposled.
Nes ju, nes, jak neseš píseň,
nes ju, nes, jak neseš hoře,
píseň mladé ženy v poli,
hoře těch, kdož za Olzou jsou.
Z černých vlasů pod vln sněhem,
lemujících líc jak šlář,
jak kalina nade břehem
hledí dívčí spící tvář.
*
141
Co tě žere, co tě rmoutí,
co tě v říši stínů žene,
co jsem nemoh uhodnouti
ve tvé tváři zamračené?
U Bachmače hřmělas hranu
vrahům, hřmělas u Zborova,
dnes poslední vydáš ránu,
věrná družko goralova!
Stál nad břehem, v ruce družku,
Žor před okem, řeku vzadu,
vyzul bot a nabil pušku,
nasadil ji pode bradu.
Červený pruh obemyká
šíji, jako rubín svítí:
křivá šavle bolševika
blyskla tu v zrcadle žití.
Nes mne, nes, jak neseš píseň,
nes mne, nes, jak neseš hoře,
píseň mladé ženy v poli,
hoře těch, kdož za Olzou jsou.
Slyš, jak Ostravice pěna
hučí, zvoní, syčí, lká,
a na vlnách rozprostřena
surová tvář goralská.
Nes ho, nes, jak neseš píseň,
nes ho, nes, jak neseš hoře,
píseň mladé ženy v poli,
hoře těch, kdož za Olzou jsou.
142
Hraje voda vlasem ženy,
kosmou muže vlny var:
nepohnutý, zamračený
hledí k Ostravici Žár.
*
Hřbitove, v mé žiješ víře,
kde děvucha leží spící
a rek tichý ze Sibiře,
hřbitove nad Ostravicí!
Kalino, děvucho šumná,
hlídáš, co se nenavrátí,
kalino, křovino dumná,
budeš nad mým hrobem státi?
Mluvíš s hvězdou; hvězdy plynou,
všecko vidí, všecko vědí:
mohyly dvě pod kalinou,
nedáte mi odpovědi?
143