MATCE.
„Proč tak smutným jsi a zasmušilým,
k radostem že žádným nespěcháš?
proč tak sám, všem vyhýbáš se milým?
tyť dny mládí svého provzdycháš!“
Tak se ptáš, má drahocenná máti,
s okem plným slz a starostí;
ach, že s tebou jest mi zavolati:
Prchly naždy dnové radosti!
Slyšela jsi ptáče jasně pěti,
jemuž pobořeno hnízdečko?
zřela’s poupátko se rozvíjeti,
jemuž pousvadlo srdéčko?
Ssála z violy jsi dechy vonné,
kteráž prahla sama na poušti?
slyšela jsi zpěvy bezúhonné
slavíka, když sám vlít do houští?
Nikdo nepěl a se neradoval,
kdo byl sám a sám a s bolestí;
nuž, kdo na mně smích by vyžadoval,
jemuž v zápěť kráčí neštěstí.
13
Jako ptenec, zbuzen ve vajíčku,
proklobává se, by zalítnul,
tak mi láska tloukla ve srdíčku,
ptenec udušen však – zaniknul!
V útrobách pak city pozaplály,
že se lyra pýchou zachvěla;
brzy však jí vichry pozavály,
a již prasklou strunou dozněla.
Od té chvíle počala mnou třásti
vzteklá bouře vášní všelikých,
jimiž bol a hrůza jaly krásti
do ňader se, bojem divokých.
Stanul jsem co skála na pomoří
vzdoruje všem zhoubným orkánům;
tak že vášeň více nepokoří
mužnou hruď mou běsným satanům.
Bojoval jsem, zvítězil a – padnul
vášní novou, lítou, nejtěžší:
Slávy ždaje, pro druhy jsem zchladnul –
kdož mne bláhovce teď potěší?!
Vždyť hned boří se mi, po čem prahnu,
tak že zúpí tajný duše nerv:
cítě, k nejvyšší když palmě sáhnu,
k věčné slávě! že jsem přec jen – červ.
Červ, jen červ! s planoucí jiskrou boží,
kteréž hrozí náhlé zatmění.
Červa cíl: až tělo v prachu složí,
jiskry sláva: hvězdy zachvění.
14
Vše to v ňadrech mých když vře a hoří,
může-liž se oko lesknouti?
Jsi-li s to, když všecko se mi boří,
jedinou mi radost vdechnouti?