Různé básně (in Sebrané spisy veršem i prózou, svazek 3) (1880)

Josef Václav Frič

Diplomatická verze Ediční verze
JOS. V. FRIČE SEBRANÉ SPISY
VERŠEM I PROSOU.
SVAZEK III.
RŮZNÉ BÁSNĚ. I.
V PRAZE. KNIHTISKÁRNA: J.OTTO. – NÁKLADEM VLASTNÍM. 1880.
[2] RŮZNÉ BÁSNĚ
SLOŽIL
JOS. V. FRIČ.
ODDÍL PRVNÍ:
PO CESTÁCH ŽIVOTA. – KVAS.
V PRAZE. KNIHTISKÁRNA: J.OTTO. – NÁKLADEM VLASTNÍM. 1880.
[3] TÉ, KTERÁ ZAPOMÍNÁ.
[5] PO CESTÁCH ŽIVOTA.
[7]
„O své štěstí osudem jsi zmámen! světem chtě nést písní boží plamen – tenť vždy spálí nositele svoje!“....svoje!“... Nebeský.
[8]
MUZE.
Ty jiskry, co jsi vsila v horoucí útrob mou a jichž jsi porosila panenskou slzou svou, aj vzešly v nitru bolném tvou péčí pěstěné, ve vzrůstu bujně volném, co květy plamenné. Kam se však jejich krása teď mžikem poděla? Vnadnější v nitru svém je duše viděla. Snad svadlysvadly, jak tkla se jich má ruka prokletá, snad chřadnou, že jich z hloubi vysýlám do světa?! – Nermuť se, putovníče, že z krajin posvátných jen svadlou neseš palmu v zemdlených ňadrech svých( tu palmu, v nedostupných co urvána těch rájích, jichž střeží cherubíni od pravěků v prabájích. Na velkých hrobech schřadla, ukaž ji bratrům svým; co škodí, že usvadla dechem ach! mrazivým? co škodí, že jen muka ti pouť tvá připravila, když vítězná tvá ruka si palmy vydobyla? [9] Té palmy, která vábí krásou svou usvadlou smělejší duchy k pouti Saharou vyprahlou; za Saharou tam ještě to zkrvavené moře – však za mořem již Mekka – a tou se končí hoře. A třeba bojováním jsme padli v bezcestí, i bludným putováním se cesta proklestí do ráje zmlazeného! Nuž, zhůruzhůru, boží synu, probuď se ze sna svého a pusť se v Palestínu! 10
STRÁŽNÝM DUCHŮM.
V citů mrak se halí spáč snů temných! ajta, slavné znění vyvolává kouzlem citů jemných náhle k probuzení. „Vzhůru, spáči, ze sna mrákotného, den ti, hle, nastává!“ Geniů tak souzvuk druha svého v život vyvolává. Bludného slyš děcka naříkání: Ne! – Vždyť usmívá se. Kdož tu zkojil jeho bědování, líc že rozhřívá se? Proč teď plesá, komu to jen kyne? Nevidíš tam víly? ani matku, jak ho k srdci vine? Již ho opustily! Ahasver tam sedí v rozvalinách, křísit chtěje rumy! nezlomí ten odpor v zříceninách jeho smělé dumy. Žije vůlí svou a věky čeká! – Hrdá duše jeho zjevu jediného jen se leká: strážna ducha svého!... Aj, co spáči andělů volání, to jste vy mi bylibyli, géniové; vy jste sladké vání v srdci probudili. 11 Ach vy strážné víly mládí mého, proč mne opouštíte? Či mne též jak Ahasvera svého jednou pozdravíte? „Osiřelo dítě“, znáš tu píseň? „Jehličkou hrabalo“... přílišná když sevřela je tíseň, na matku volalo! Siré dítě prý se dokopalo; máť je vzala k sobě! Vás však srdce mé se nedoždalo, vás tam není – v hrobě! Chvěly jste mým srdcem – pominuly – to div neomdlívá! Jen tou lyrou, již jste rozedmuly, ohlas váš zaznívá. Slabý odlesk jen té božské záře duch v svém nitru třímá; jiskru jen! – Dost! vrz ji na oltáře, tvůj kde pokoj dřímá.
SYN PŘÍRODY.
Ty hory tou svou vzdáleností touhy moje probudily; a ty květy v outrpnosti své mi slzy propůjčily. Ta luna ve své unylosti k milosti mne probudila, a ta hvězda na výsosti duši k písním naladila. 12 Ta děva svojí přítulností život v ráj mi proměnila. Ach! proč svou mne bezcitností z něho náhle vypudila? –
MATCE.
„Proč tak smutným jsi a zasmušilým, k radostem že žádným nespěcháš? proč tak sám, všem vyhýbáš se milým? tyť dny mládí svého provzdycháš!“ Tak se ptáš, má drahocenná máti, s okem plným slz a starostí; ach, že s tebou jest mi zavolati: Prchly naždy dnové radosti! Slyšela jsi ptáče jasně pěti, jemuž pobořeno hnízdečko? zřela’s poupátko se rozvíjeti, jemuž pousvadlo srdéčko? Ssála z violy jsi dechy vonné, kteráž prahla sama na poušti? slyšela jsi zpěvy bezúhonné slavíka, když sám vlít do houští? Nikdo nepěl a se neradoval, kdo byl sám a sám a s bolestí; nuž, kdo na mně smích by vyžadoval, jemuž v zápěť kráčí neštěstí. 13 Jako ptenec, zbuzen ve vajíčku, proklobává se, by zalítnul, tak mi láska tloukla ve srdíčku, ptenec udušen však – zaniknul! V útrobách pak city pozaplály, že se lyra pýchou zachvěla; brzy však jí vichry pozavály, a již prasklou strunou dozněla. Od té chvíle počala mnou třásti vzteklá bouře vášní všelikých, jimiž bol a hrůza jaly krásti do ňader se, bojem divokých. Stanul jsem co skála na pomoří vzdoruje všem zhoubným orkánům; tak že vášeň více nepokoří mužnou hruď mou běsným satanům. Bojoval jsem, zvítězil a – padnul vášní novou, lítou, nejtěžší: Slávy ždaje, pro druhy jsem zchladnul – kdož mne bláhovce teď potěší?! Vždyť hned boří se mi, po čem prahnu, tak že zúpí tajný duše nerv: cítě, k nejvyšší když palmě sáhnu, k věčné slávě! že jsem přec jen – červ. Červ, jen červ! s planoucí jiskrou boží, kteréž hrozí náhlé zatmění. Červa cíl: až tělo v prachu složí, jiskry sláva: hvězdy zachvění. 14 Vše to v ňadrech mých když vře a hoří, může-liž se oko lesknouti? Jsi-li s to, když všecko se mi boří, jedinou mi radost vdechnouti?
KDYŽ SRDCE TOUŽILO.
Osamělé srdce moje jak ta žhavá lilje v poušti; hoře své jen sobě kvílí, jak ten slavík v temné houšti. Slavíku tam rozumívá, kdo má srdce touhou vřelé; mým však zvukům nerozumí naše plémě nedomřelé. Příliš trpká se mi píseň z otrávených hlubin lije, příliš smělým snům tam v ústret zběsilé to srdce bije. Nemám komu v náruč padnout, u prsou se vyplakati, nemám, neznám toho druha, jenž by k mým chtěl bohům státi. Mám však tebe, svatá lyro, ty jen rozumíš mi drahá! Tvým jen zvukem ať mi přáno pokořit a stíhat vraha. 15
HYNKOVI P.
Jako štíhlé palmy plod ten nejvzácnější v bodlavých se listů husté stíny halí, lační tvorové by vůkol nepoznali, jaký poklad kryje nad vše spanilejší. Tak i srdce tvého tlukot nejoutlejší před světem se skrývá, ač je v život zvali. Pozor, plachá palmo, jen ať nepodpálí jakýs’ divoch smělý kmen tvůj nejštíhlejší. Do svatyně tvých ať ňader nezasáhne! Z popele si lehko vybere tvé plody, aby jimi vlastní osladil si hody. Palmo! pro tě mře vzdech mnohý, touhorodý: buď se vznes jak foenix, kam tě duch tvůj táhne, aneb povol srdci, jež po tobě prahne!
K. HYNKOVI MÁCHOVI.
Opustil’s ty naše siré kraje, abys v jiných vlastech vyhledával kýžený ti ohlas lásky své; hrdě opustil’s ten kraj, kde láje hrubý hlas tvé snahy zažehnával, nedostupné tónům lásky tvé. Vyhnalo tě od nás luzy proklínání, dalekáť je, mistře, cesta tvá – a marné naše za tebou volání! 16 Odešel’s a světu nevděčnému outrpně jsi z ňader oklamaných almužnu předhodil lásky své; „Máj“ jsi zapěl kraji nešťastnému, a on do svých ňader zažehnaných přijal kypré símě lásky tvé. Jasně zkvétá velebné tvé požehnání, dalekáť je ale cesta tvá – nám nevrátíš se víc, marné volání! Opuštěný kraj však chví se touhou po svém velkodušném buditeli, jenž k nám nevrací víc kroky své... Opět z lásky! aby láskou pouhou kraj zatoužil po svém spasiteli; a tou touhou aby lásky tvé a bolu svého poznal požehnání: „Touha bol tvůj zbudí, bol tě k činům pudí; nuže, trp a bojuj! cesta má je daleká – a marné tvé za mnou volání!“ Variant třetí sloky, předzpěvu to k almanachu „Máj“ r. 1858:
Kouzelná však, májem zkvetlá touha ta v nás požehnané boly budí, jichžto synem bujný, zpěvný čin; a v té touze láska plane pouhá, která nás v ty bájné dálky pudí, kamž ty, muzy nejvěrnější syn, celé sbory vedeš; a nás popohání velebná i dálná cesta tvá – zdaž marné naše za tebou volání?!... 17
NA HUDBU.
Tóny! zvukové vy světů netušených, zakletých jste duchů bědování, padlých nebezpourců žalování, bohovzdorné steny tužeb udušených! Jakých nářků z míru vyrušených, o nichž svět náš dávno nemá zdání – jakých pohrom kruté zažehnání spí a probouzí se v ňadrech vyděšených? Rozrývá se mysl polekaná, jak byste jí schválně zpomínaly na ty původní, ach zašlé světy, Kterých prázdni život vedem kletý; a vy tóny, jako byste znaly kraje ty, z nichž duše povyhnaná.
BERLIOZOVI.
Byrone ty hudby! mistře, vládce tónů, čí to srdce tlukot v zemský prach tě vloudil? což tě zvábilo, žes v naše kraje zbloudil, v domov propadlých nám na věky Siónů? Není tobě bájkou touha Pigmaliónů, žes ji v nadzemské své mluvy hodna soudil? co za nebezpečný cit jsi povyloudil z nás, by k velečinům hnal nás Deukaliónů?! 18 Čis’ nás přišel mučit, bychom ucítili nicotu pohnutek v našem lidu? bychom kajicně se v slabá prsa bili, Že nám Titánův ni pojmout nelze bídu? ZtichniZtichni, slabá lyro, neprobudíš kraje, taký Orfeus kde bez ohlasu hraje!
PŘI ODCHODU Z VLASTI.
Ještě jednu píseň, matko, ti zazpívám, ještě jedno s bohem v luhy tvé zakývám. Ještě jednou slzou svatou půdu zkropím, ještě jednou zrak svůj v krásy tvoje ztopím. Přijmi poslední to syna políbení, a zachvěj se studem při tom rozloučení. Zhyň v tom otroctví svém, bídná matko moje, když své syny nechceš povolat do boje. Oj šílená matka, jež své plody dusí, a které se vzdory vrahokárné hnusí. Nač v svém lůně trpíš prach svých padlých synů? jako ze srdce, tak vyhosť ho též z klínu; Abys vrahovi se lépe zalíbila – a zlíbej tu ruku, která ti je zbila. 19 Smilná matko! uč se lépe s vrahem hráti, chtělas líbáním ho svým jen pouspáti... Usnula jsi sama! zatím krev tvou ssaje, v ztraceného ráje sen tě kolíbaje. Ne tak! – Odpusť, matko, hříšné slovo syna; vždyť jenom ta láska byla tvoje vina. Dost již od krutých jsi vrahů poraněna, nesmíš rouháním i mým být domučena. S bohem buď! ach, běda, že ti nepomohu; slyšet smrtelné však vzdechy tvé – nemohu. Pro tebe syn mnohý život svůj dal v boji, já bych ti dal rád i nesmrtelnost svoji. V kraji dalekém až tesknotou snad zhynu, věz, před boží trůn že mžikem se vyšinu, Abych k otcovským tam nohám jeho padnul, v oběť duši svou tam složil – a pak zchřadnul. Bůh tu oběť sešle andělem svým dolů, a můj kraj se vzkřísí z hrůzy smrtných bolů.
PLAVBA MOŘEM.
I.
Moře pojímá mne v náruč svou, Moře pojímá mne v náruč svou,
 zanáší, zanáší touhu mou; jak mocně dmou se ty hlubiny, jak útrob mých divo-pustiny. 20 Hrajte si mnou vlny žehravé, nezkolíbáte vy srdce to mé! – Ach, přenesmírná ty hladino, bludných ty duchů dědino, poznáváš pěvce raněného, na širom světě samotného? Zdaž písni jeho porozumíš a souzvučně s ním pozašumíš? Již doufám, družné vlny tvoje že pochopí ty dumy moje, že sdělí labským je vlnám a českým, rajským dědinám; – Labe zašeptá je družce svojí, Vltava pak drahé Praze mojí. Jí pak sdělí místo políbení od mé duše vroucí pozdravení. S bohem, děvo, ty rozkoši má, nevěrné moře mne pojímá a nese dále ke končinám, kde budu věčně, ach věčně, tak sám. Nikdo mi tam z nich těchy nedá v mém nitru jen prázdno a vně noc šedá, to prázdno, to zajme jen hluboký žal – a však, vlny, neste jen dál mne a dál!
II.
Jenom hučte, větry búrné, Jenom hučte, větry búrné,
 provějte mi srdce, hlavu, myšlénkám to kolébavka, ale srdce neuspíte, které nosí rány osudné. Vámi ještě oddychuje, raněné přec odetlouká, dodychá však, ano dotluče! – Nuže kolíbejte lodí mou, 21 vlny dychtící vždy po oběti, zdaž-li zkojíte hruď uštvanou pro své zpoury neukrotné, plující teď hněvným oceánem za velkým, však záhadným svým cílem! – Malé, krotké nemluvňátko, s dušičkou neprobudilou, s dřímajícím srdéčkem, mohla snadně zkolíbati malá těsná kolébka, mohla snadno pouspáti jemná píseň matčina. Časem však se probudilo, zatoužilo po milosti, že však nebyla mu přána, vyzvalo to plaché srdce, kteréž vssálo božské touhy, by se k duši přidružilo, by se nadchlo věčnou láskou, a teď spolu družně letí vzduchem, pouští, mořem valným hledat pravdy světlo věčné, dobýt sobě – velikost! Protož třeba jim kolébky veliké jak lodě mořské; protož bouře jim teď písní, protož s blesky sobě hrají, pro zábavu v chvíli nutné jako s hady zkrocenými! – Však ta bouř jich neuspává, rozdme v nich jen prudší touhy – leda by ty, hromem, bleskem vyděšené, hltné vlny porvaly jich ve svůj klín; tu pak ovšem utiší se, když je zmoří věčný sen! 22
JANOVI.
I.
Slavně, jaře, bujně pozachvějte, Slavně, jaře, bujně pozachvějte,
 lyry mé se struny radostné, umlkněteumlkněte, tóny žalostné, bratru k slávě v souzvuk pozapějte. Útroby tlukoucítlukoucí, klid svůj mějte, zvučte světu zvěsty blahostné, brat mi zkojil srdce milostné; duše chladné, s dráhy mé již spějte! Neprosím se vás o almužnu té lásky, nebudu vám kazit plesy vaše lkáním; žebrák nepokazí vábné vám procházky. Nechvěje se více srdcí vašich ledem, chvěje se již blahým lásky pousmáním, povrhuje sladkým útrob vašich jedem.
II.
Drahý bratře! lev ti bude věčně vděčným, Drahý bratře! lev ti bude věčně vděčným,
 žes ty trny vyrval z nitra jeho; že jsi poznal, zkojil ducha mého, a zahojil rány balzámem srdečným. Za to, žes mým tužbám porozuměl věčným, dal bych ti hned půlku srdce svého, dal i druhou – lačný-lis mrtvého – k bolným obětem však – vím to – žes netečným. Vášní pán a rek v jich krocení poznal’s tu mou lásku velkou, svatou odkryl’s jiskru světovládcem zňatou. 23 Nuž měj za to díky bratra, druha svého! – I vám odpouštím již, vrazi srdce mého, jenž jste krví ran mých zbrocení.
A. U.
Když se tvoje oko na mne pousmálo, tu mé srdce z něho blaho lásky ssálo. Zjevila jsi se mi jako anděl krásná, a mé duši vzešla náhle hvězda spasná. Netluč tolik, srdce, nezvyklé radosti, neroň tolik slzí oko v blaženosti. V slunka se proměňte, nebeské hvězdičky, a vy jarní kvítka v milostné hubičky. Vítězné mé písně, vy ji kolíbejte, hvězdičky ozařte, kvítka zulíbejte. Aj kdo mi to vnuknul, drahá děvo moje, že mi pouhou slzou zjevíš srdce svoje? Chtěje zulíbat ji dotknul jsem se líce, a hle samou láskou neznám se již více!
ZAMOTANÉ KLUBÍČKO.
Ani neuvěříš, Aničko zlatinká, jakby mne těšila hubinka jedinká, nevíš, jak by skromná láska má okřála, kdybys, duško zlatá, hubinku mi přála. 24 Vždyť si jí chci v potu srdéčka zasloužit, chci po ní celinké dny a noci toužit; víš, to srdce mé žes milovat učila, když se vyučilo, proč bys ho mučila? Či snad nevěříš, že milovat již umí? Tvé je, celé tvé – však tobě nerozumí. Kdybys je tak ráda měla, jak má tebe, dávno bys mu přála pochoutku tu s nebe. Přála bys mi, přála na sta políbení, abych zkusil již to slastné opojení; zašeptal bych ti pak čarovné slovíčko, že by mé již navždy bylo tvé srdíčko. Ty však v stálé bázni nechceš se mi vzdáti, chceš s tím srdcem mým jak s klubíčkem si hráti, z dáli soukati chceš nitku žití mého, ztropit si pak smíchy z klubíčka prázdného. Viň si jen tu nitku milosti mé k sobě, klubíčko pospíší do náručí tobě! protože se velkou láskou zamotalo, rozvinouti se pak více nenechalo.
NUŽ, VZHŮRU V BOJ!
(Odpověď na lístek na plesu 1848, maskovanou dámou mi vručený.)
Nadarmo’s tváře sličné pozakryla! U velké nadšení jsi duši rozbouřila, Žeroucí v sobě v plesu trpké boly. Zavzněly činolačných ňader doly Hlubokým smutkem, smělou nadějí. Urnou krytou bude nitro moje, 25 Ruka tvá jen smí je odhaliti; Uskuteční se pak velké slovo, Věstící, že k boji vše hotovo, – Blaze mi pak, lze-li podstoupiti Onen boj, co žádá duše tvoje. Já neselhu – a klesnu raději!
VEČER PŘED BITVOU.
Budu-li pak ještě žíti, až zas měsíc pozasvítí? Až poplyne tichou nocí, budu-liž pak plakat moci? Když mne smrtná kule schvátí, nebudu smět zaplakati. Když mi palaš protne hlavu, nebudu víc myslit v stavu. Skoro mi však lépe bude, když mi Morana zahude. Upomínky, jež se derou těžkou hlavou, duši žerou. Když jsem z domova odcházel, někdo mne tam vyprovázel. Děva má mne provázela, hořce při tom zaslzela. 26 Jakoby to předvídala, že mi na vždy s bohem dala. A ty, máti moje milá, cos mne s bolem porodila, S bolem jsi mne odkojila, hle, teď, syna jsi ztratila. „Synu můj, ty drahý synu, opustil jsi domovinu.“ „Kdo tě bude těšívávat, boly tvoje zkolíbávat?“ Nestarej se, matko, více, kolíbek tu na tisíce. Zchvátí-li nás vrahů zloby, mámeť uchystané hroby. A ten vichr, co teď skučí, kolébavku nám zahučí. I mne zhejčká v tvrdé spaní, v němž mi zajde zpomínání. Tiše! – slyšíš? roh zaznívá, již nás do boje vyzývá. Děla smrtonosná, znějte, povinnosti své konejte. Zpomenu-li na svou máti, nedejte mi zaplakati. 27 Zpomenu-li na svou milou, pusťte, bláhovci, mi žilou. Kdybych si měl třeba přáti, i za svou vlast bojovati. Doufal bojovník-li boží, že tam doma kosti složí... V snivou hlavu smrt mu vražte, že je blázen, mu dokažte. – A teď vzhůru! v kruté seče, sedlej koně! Taste meče! – Zpínej se jen, koni drahý, dnes mám chuť na ty vrahy. Padnu – zkoliv jich do syta, jak poslední Orebita.
VZDORNÁ LYRA.
Lyro! kdys tak věrná, družko žití mého, nemáš pro mne více tónu těšivého? Choulíš se, že v ruce tobě zasvěcené octly se i meče bojem zkrvácené? Vzdorně-li mi nechceš útěchy podávat, nehlesneš-li sama písně bojechtivé, strhnu s tebe struny jemné, věčně tklivé, ocelem ti stáhnu tílko choulostivé, mečem jen chci tóny z tebe vyvolávat. 28
CHVÍLE BLAHA.
Uprchly tedy již ty utěšené chvíle, ty nejšťastnější dny mého života; pojala činolačnou duši dřímota, že zapomněla ráda na závratné své cíle. Kdož rád by nezapomněl na hrozivé ty víry, když tužné oko tvoje na něj se pousmívá, v němž zrcadlí se jasně tvá duše libě snivá, jak pěvce tklivá láska ve zvuku jemné lyry. A když v tvých loktech leže, jsem četl v luzném oku tu dávno ždanou lásku, tu dávno oplakanou; zabolelo to duši, tu plachou, světem štvanou, že nebude jí přáno po tvém tu žíti boku. Ach žel! žes první touze umlknout poručila! Nebylbych u zoufalství tím širým bloudil světem; nebylbych doznal cílů tak nebezpečných dětem – má duše by se byla i málem spokojila. Ach, kýž smím zadoufati, že navrátí se časy, v nichž znova odpočinu si v blízku srdce tvého; jak rád bych tu dal výhost sirenám losu svého – bych tvé milosti vroucí jen slouchat mohl hlasy.
V. V. S.
Jako tam ti triumviri na ostrůvku řeky Rhéna blížili se k sobě v bázni, že je zrada naklíčena; 29 tak i já se s tajnou bázníbázní, dumný duchuduchu, k tobě blížím a pln ouzkosti si tvého nitra poklady prohlížím. Vida tajně slabiny tvé tvrdým ocelem pokryty, obávám se, že máš zrádné dýky za ňadry snad skryty. Proto jsem se ti jen usmál, když jsi blouznil o milosti, nevěře bys přístupným byl vznešené tak nadšenosti. Jsi-li schopen slze lásky – nuže, pak jsme se již našli! Odhal mi již směle útrob, kterou taká perla krášlí.
JANU V.
Nepokoj dvé duší vyhnal z tvrda spánku, z temna hrobu, však o sobě netušily, že v tu samou vzlétly dobu. Až je divý duchů tanec vpletl v kola o půlnoci, tu na sebe pokynuly a unikly duchů moci. Nenašly se, ač se z jedné, mrtvé půdy vyprostily, nepoznaly se, ač spolu k jednomu se nesly cíli. Jedna touha loďky dvoje v oceán tam povyhnala, v jednu dobu jakási jich tajná síla v bouř vyštvala. Tam v té bouři na sebe jen okamžikem pokynuly, střetly se a zas unikly; ach, snad na vždy se minuly. 30 Nenašly se, ač se z jedné, smutné vlasti vypravily, nepoznaly se, ač jeden velký cíl si vyznačily. Obě duše což po sobě stejnou touhou nezatouží? Jedna z nich, ta nepokojně v každé mračno se tam hrouží. Možno, že ta jedna bárka sledovat se z dumy nedá – ale druhá její sledy s tlukoucím vždy srdcem hledá.
VÝHOST.
I tobě tedy výhost dáti musím, poslední mé v bouřích útočiště? vyrval’s tedy z duše bratra svého, ubil přítele jsi raněného, zůstaviv ho v středu spáleniště....... I já tě vyrvu! – co však při tom zkusím! – Brouče, koník, cítě že umírá, přilne k travce, aby v objímání vypustil tu outlou dušku svoji....... I já, přilna mocně k duši tvojí, slyše ortel svého umírání, nedbal, že smrtelná rána se otvírá. Travka koníkovi třeba život vrátí; počne-li z ní ssáti med k novému žití, záhy posilněn zas dále skáče! – Ale druh můj nedbá mého pláče, nedbá hasnoucího žilobití....... trpkou smrt mi ale přece neukrátí. 31 V koníkovi vděčná žije upomínka na to vzkřísení ze strachu smrtelného. Já však zrazen, opuštěn a mroucí, musím bránit upomínce vroucí, nemohoucí kletbou stíhat druha svého – však o dávné lásce v mroucím – ani zmínka!
STŮJ SI SÁM!
Stůj si sám! a trap se s prázdným srdcem, sháněje se po ohlase jeho, jejž v tom světě širém víc nenajdeš! To má kletba – tys však jejím tvůrcem. Měj se dobře! – Při tom slově tajný bol mi s tajným smíchem bodá nitro; smích – že jsi mi všechno zdál se býti, bol – že srdce tvoje blaha víc nenajde! – Stůj si sám! a směj se citlivůstce, v niž na chvíli ledy tvé mne vrhly; tobě, tvůrci žalu, lehce bylo snášet! – budoucnost však tvou již za svou nevyměním! Komu zalkáš, když se po ohlase srdce svého v světě tom roztoužíš? Sobě samému snad? – vrahu blaha svého, nepříteli svému nejkrutšímu? – Nesměj se, že tebou zrazeného krok za krokem stíhá osudnice; vyvinu se z objetí jejího přec jen s vítězným a nezkaleným okem! 32
ČIN, JEN ČIN!
Padá ten sníh s nebe, padá k zemi dolů, jakoby měl soucit s hrůzou našich bolů. Sterá, vlažná kapka padá k zemi chladné, než se k ní však zblíží, mráz ji pojme – zchřadne. Marně tam nad námi Serafů sbor pláče! Lichý pláč nezbudí naše mrtvé spáče.
KONEC PÝCHY.
Ztichni, smělý duchu můj, ty rozbouřený! ani tělem svým ti vládnout není dáno, i to tělo tvé je kletbou připoutáno – nač tedy zalétáš v život ozářený? Darmo se již zpouzíš, budeš umořený! Třeba statně bylo tebou bojováno, dosud konečné i zkáze odoláno, čas na tebe jícen má teď rozevřený: Vzdoruj plouživé se chvíli – bez obrany, nahý k sloupu věčné hanby přikovaný!... Aj, kam prchla junácká tvá síla? 33 Kam i pýcha tvá, ten meč a štít tvůj branný? Dítě! mocnější tě bytost unavila – hochu – vždyť i tebe žena porodila!
BÁNOVI.
Kdy na tebe pomním, Jelačiču-báne, krvavá mi slza po mé tváři skane. Perlou zdál ses v žalů našich moři, hvězdou spásy po staletém hoři. Perla nám však byla záhy uchvácena, a ta hvězda z krásné dráhy vyvrácena! Perly uchvatitel krutě se nám rouhá, že bez hvězdy nám teď nastala noc pouhá. Měl jsi nám být spasným, nové slávy světlem, aj, a v Golgatu se proměnil náš Betlem!
LAMARTINOVI.
(po přečtení jeho ódy na Byrona).
Zpět, z posvátných vlastí smělých nebezpourců! Byrona chceš učit, aby se ti kořil před nicoucí parou chorobného mozku? VíšVíš, kdo je ten „pěvec pekla“ Lamartine, a čím ty jsi, mdlobou donucený padat k nohám vetchému idólu vlastní nedomřivé, zchoulostnělé duše? Dbal snad Prometheus na ty marné těchy plachých nymf a pokořil se Jovu? zoufal si, když sebe-zvance blesky s Kavkazu, kde ukován dlel nahý, svrhly v hrůzoucí ho, mor soptící tartar, tartar když zas k hvězdám vyvrhnul ho vzhůru, 34 až pak hvězdy, pyšné nevolnice, ustlaly mu v klíně moře bezedného? Ne! nezoufal velký Prometheus! snášelť hněv i muka, a samého Jova unavila krutá, světoborná trýzeň; znova pak ho spoutal. A třeba mu káně užírala nitro, nezjevil přec Jovu všemocnému prý, vševědoucímu, co jej, trýznitele bezcitného, před pohromou jistou spasit může. Znaltě on, že dohrá pyšný usurpátor, nechlácholil medným slovem osudnice, nobrž, cítě v sobě věčné pravdy zákon, pokáral mrzkého boha soudy. Toť jest Byron! ty pak, plachá dcerka Okeána, doufající v Jova... a přec na potupu sladko-klamné víry, hořkých slz ronící z prázdna srdce svého. Prometheus ale zná, že dým je Joviš; maje v srdci sílu, doplakal již dávno, aniž by se musil opíjeti marným jedem horkých snů, by polo ve snách potácel se v náruč známé hubitelky; potká-li ji, vztáhne po ní ruku s bolným pousmáním, ale bez úžasu příliš svědom vlastní, pravé ceny, než aby sám sebe sváděl, oklamával, odhodlán jak Byron, odhodlán co muž! 35
B * * *
Kdo je pojme, boly Krista hynoucího, oklamán když o svůj ideál, osamělý, v smutku zavolal vypouštěje ducha láskou kypícího: Bože! otče – proč’s mne opustil? Kdo ho pojme, trpký pláč Napoleóna, když tam na skaliskách Heleny zrak svůj maje k vlasti upřený, pozasténal zkácen s bojovného tróna: Genie můj, proč’s mne opustil? Tvůj však osud, muži, byl ten nejkrutější! ty jsi jistou spásu lidstva v sobě choval, než jsi ji však zrodil, krater tě pochoval a za tebou volá lid nejnešťastnější: Spasiteli! proč’s nás opustil?!
WATERLOO.
Waterloo! ty hrobe smělých velikánů, geniů ty Golgato, ty horo bílá; tebou klesla mužná, vzdorná síla, rovná úsile předsvětových Titánů. Waterloo! – ty hrobe Napoleóna, Heleno, ty jeho obrovského ducha! Triumfuj mrzkosti, pro velikost hluchá – genius tu padnul rukou – Welingtona! 36
BOŽENĚ ST...
I.
Dokud dětinství nám ještě srdce krylo, Dokud dětinství nám ještě srdce krylo,
 bývaly ty schůzky naše srdečnější, bývala ta naše slova upřímnější, nitro tvé se v žádné trny nehalilo. Oj dokud se nám o plaché lásce snilo, byly mi to chvíle ty nejradostnější; dosud pak zpomínkou mi nejbolestnější, že to vše jen dětsky-marné snění bylo. Oj dosud si na tu smutnou myslím dobu, když jsi odřekla mi první políbení! Chlapec tehdy ještě tebe nepochopil. – Přece však tu nelásku tvou slzou zkropil – jaké proniklo však duši jeho chvění s láskou tvou když složil dětství svoje k hrobu.
II.
Chlapec jako bludné dítě Chlapec jako bludné dítě
 z kolébky své vyklopen zapomněl své milé hračky, zapomněl na dětství sen. Temné mračno srdce krylo a než se zas probudilo, byl ti, dívko, odcizen. Rozloučili naše duše, polámali hračky nám, přece dosavad si s tajnou péčí na tě zpomínám. 37 Pozoruji tiše skrytý nitra tvého vzácné city – dovol, ať jim požehnám. Ach, že nelze tobě blíže alespoň ti bratrem být! poznala bys, že nás víže přec jen božský, jeden cit. Poznala bys, družko moje, že od mého srdce tvoje neměli snad odloučit.
III.
Růže, růže! v temném stínu Růže, růže! v temném stínu
 tvoje krása rozkvetá, cizá mateřskému klínu, netroufá si do světa. Dosavad ta láska tvoje dřímá v klidu vnady tvé – až se zbudí, duško moje, nedus, nedus touhy své. Neníť hřích to milování, spíše lidských ctností zdroj – a kdo jeho zvukům brání, marný, zkázný vede boj. Příroda, ta matka milá, učila nás milovat; marná pýcha naučila nás těm zvukům vzdorovat. 38 Kdo byl jejím zvukem zňatý, ten ho lidstvu zvěstoval, a sám Kristus, mistr svatý, Magdalénu – miloval. Chceš se zříci toho blaha, dítky v klíně kolíbat? Nechceš zkájeti je, drahá, a jich očka nelíbat?
IV.
Krásné bude, dívko, tvoje povolání! Krásné bude, dívko, tvoje povolání!
 Nepoznán tě budu žitím doprovázet, nepoznán ti k nohám věnce házet, jimiž druh ať ověnčí tvých skrání. Přijmi od poutníka, bratra vzdáleného, slova, kterých váhu doznal na své pouti: Nedej nikým v snahách svých se hnouti, kromě přírodou a hlasem srdce svého!
MARII.
Genie! má lyra s chvěním se ti blíží. Tebou se mi nitro k lásce probudilo; oko tvé v mém žití jaro vykouzlilo, a to jaro vděčně za tebou pohlíží. Ovšem že jen blesk zpomínky duší kříží, ano se mi jaro v Saharu změnilo....... však to místo, jež ti zasvěceno bylo, ještě poznáš, tvůj-li zrak se k němu sníží. 39 Marie! srdce mé se zpomínek těch bojí! odpusť, že tu stavím pomník lásce tvojí – vždyť jen písní mou co pouhý sen prochvívá. Ač můj smutek pro ni píseň neukojí, přec ji k životu teď naposled vyzývá – v rakvi ňader ana zbožně odpočívá.
ODPORUKA.
Nelkej, dívko, že jsi odloučena navždy od mých ňader láskou žhoucích, nevysýlej vzdechy z prsou dmoucích – vždyťs i bolům mým tím odcizena. Budiž šťastna, jiným oblažena! Láska má, ta sopka citů rvoucích, zřídka byla schopna zvuků vroucích, s nimiž zápolí tak ráda žena. Dosud mi to srdce rve a bolně tíží že jsem neztajil ti mladistvé své paly; cizé by ti byly zůstaly mé žaly. Zhřešil jsem, že zlatou dobu máje tvého připoutal jsem k losu pěvce nešťastného! Odpusť mu již, odpusť, víc ti neublíží!...
BOLUMÍŘE.
Poslední ty shaslých snů mých útočiště, ostatenku milý zbořeného nebe! Vše jsem s chladnou pýchou ztratil – ale tebe?... Bolumíro! chrám tvůj v středu zbořeniště. 40 Ještě žár tam tlí pod rumem spáleniště! – Zatratíš-li ty mne, zatratím pak sebe. Svět když jedem častoval mne, buď mi Hébe! – Doufal jsem, že s pláčem přijdeš na bojiště a mou mrtvolu že slzou svou tam skropíš – Osud nepřál mi však za svobodu zlatou padnout syn co věrný! Zatím snad se topíš v nové lásce! Nedbám! – Nezabuď jen svatou přísahu svou; přej mi krůpěj blaha: nezardi se nikdy, žes mi byla drahá.
JARO ROKU 1850.
Jaro, jaro zelená se v luhu volném přede mnou, zkvétá touhou tajemnou; i mé srdce otvírá se. Mnohý rok jsem je nevítal, protože mne vášeň štvala, aneb činolačnost hnala, když mou vlastí orkán zmítal. Zdálo se, že navždy dřímá v srdci mém to milování; zatím jeho cukrování znova tiché nitro jímá. Když ty stromy opadaly, těšil mne jich soucit se mnou; city pohřbené v noc temnou jeseň svou neoplakaly. 41 Ale teď ty city Vesna k životu zas vyvolává, marně duch jich pouspává – srdce probouzí se ze sna! – Děvo! kýž bych směl jen jednou u prsou tvých spočinouti, k srdci tebe přivinouti dřív, než líce navždy zblednou. S jakým žárem bych tě líbal, že bysi se slitovala, jednu sladkou noc mi přála, v níž bych v ráj tě ukolíbal. Kam zalétášzalétáš, touho moje?, družka tvá, jen bolná píseň, Vesna tvá, jen vazby tíseň, sladká noc tvá, rakev tvoje!
PO DLOUHÉM TRÁPENÍ.
V horoucím objetí mne mroucí anděl třímá, jenž třesoucíma rtoma líbá duši mou; v tom trapném spojení mé srdce teskně dřímá, až strach vyhřímá ze sna plachou duši mou. Ach, proč mne neopouštíš, hasnoucí touhou moje? proč ústy zsinalými ještě se usmíváš? proč novou horoucností to utrpení svoje mroucíma rtoma v duši zemdlenou vylíváš? 42 Probleskne časem chvění zpěvnou útrob mou: to anděla mé lásky poslední je vání, to on, jenž v smrtném boji o milost mou prosí, s nímž zápasím, ač hruď ho v srdci nosí, to on, který mne marně ždá o slitování. Loučíš se? – rci, mé dítě, proč mi neumíráš? proč náručí mne křečovitou svíráš? vždyť nemám pro tě léku; vyrvati tě musím, ač dobře víš, co za muka tím zkusím. Musím si tedy rvát i drahé upomínky ze srdce tlukoucího – jednu za druhou? však zbavím-li je žití, zas mně povykvetou v tajemné noci jedné, jedna za druhou! Opojným dechem příbuzných mi stínů, čarovné květy v temnotách mi zplanou; až zašlehne nad nimi blesk beznadějnosti!... a nebohé mé květy uvadnou, opadnou – ba i ty ratolístky příští těchy zchřadnou a v nitro mé pak slze otrávené zkanou....... až znova šílený zas blouzním o milosti!
PÍSEŇ.
Sladká zpomínka hruď mou zachvívá, svým usmíváním duši rve, lásky sen z dálky ke mně zavívá v půvabný spánek bol můj zve. Zjev mi, či v dáli truchlí má palma, Consuelo de mi alma. 43 Bouře když světa v boj tebe hnala, když tebe oužil války hluk, tu ti tvá palma po boku stála a tebe míjel zhouby pluk. Strážný mi anděl byla má palma, Consuelo de mi alma. Aj, těcho duše mé, ždám, ukolíbej ňader mých paly v klidný sen, z útěch milosti boly vylíbej, změň v radování smutku sten. Pustiny duše zůstaň mi palma Consuelo de mi alma.
RESIGNACE.
(Cyklus písní z vazby na Komárně.)
Nuž, buď mé tělo k hvězdám vyvrženo zhůru, zkáceno zas od nich v černý Tartar, neukojitelným osudů vírem – zavraždit přec mne nemůže!
Aischyla Prometheus.
I.
Krutý osude! ty druhu velkých duchů, Krutý osude! ty druhu velkých duchů,
 hrobe smělých plánů Krista, Napoleóna – buď mi vítán, že mne, tebe nehodného, sleduješ svým zkázným, titánským přec krokem. Nehledím-li na tě takým smělým okem jak ta vzdorná pýcha ducha slovutného, jehož hluchá síla kácí s hrda tróna, snesu přec ty rány světového ruchu. 44 Vzhůru, mutný duchu můj! neboj se zkázy, třeba v hlubiny tě věčné hanby hází – pomni na svůj krásný, velký cíl: tvá to vina není, že jsi marně žil! –
II.
Plujte dále, těchy žití mého, Plujte dále, těchy žití mého,
 peruti mých drahých, sladkých snů, měly jste mi býti zorou jarních dnů, a vy opouštíte bleskem zkáceného! – Plujte dále, i ty naděj v spásy den, plyň za slávou, vírou, sladkou touhou – a ty jistá, žádoucí teď smrtismrti, muč mne vyhlídkou, že ruka tvá mne zdrtí! Já to vím, že jsem tvou hříčkou pouhou, dlím však tiše, na vše připraven.
III.
I vám, i vám buď nyní výhost dán, I vám, i vám buď nyní výhost dán,
 vy milé hříčky plaché milosti; sen lásky musí mnou být pochován! to do zpomínky smutné tichosti. Jen aby mřela, žít smí láska moje, jen rozervat smí tlukot srdce mé; ač mír nenajdou jeho nepokoje, přec váhá zamknout zdroje touhy své. Proč jsem zalítnul v divých bouří kraje, přehlušiv citů vroucích ohlasy? proč zapíral jsem, co mi v ňadrech hraje? Buď zticha, posvátné to byly úžasy! – To tvá mne, matko, bolest v bouř vyhnala, tvých ran to byly stopy, vlasti má; či směl jsem váhat, když jsi zavolala: „Ach synové! kdo z vás mne ještě zná?! –“ 45
IV.
A tebe když jsem slyšel hlasně štkáti A tebe když jsem slyšel hlasně štkáti
 až k nebesům – nám stále vraživým, když vrazi jali se tě v posměch bráti, tu chutě výhost dal jsem plesům svým. Ó matko! ty mne znáš, zřela jsi slzy moje, tvůj žal mne vábil, bouřil, pobádal, a když jsi svěřila mi utrpení svoje, vroucí jsem s tebou prosby k nebi slal. Však hlucho, ticho bylo v nebi zamračeném, vždy více ubíjel tě nevolníků pán, tak mrtvo, teskno bylo v kraji utlačeném, že byl mým prosbám směle výhost dán – an problesklo mou duší cos o nebezpečné pověsti utlačených prarodů, jež dí, že nemůže být bůh té lásky věčné tím chladným zhoubcem jarých národů.
V.
I zbledly pro mne hvězdy na nebesku I zbledly pro mne hvězdy na nebesku
 a když se luna v noci rozvila, čím větší půvab vůkol vylila, tím víc mne strašil hrob v svém děsném lesku. Hvězdy, světům jiným slunce jasná, naší zemi osudnice černé, luna, obraz družky, vdovy věrné – bolelo to duši, že je krásná! Krásná je a musí nad mohylou kvílet; ač mi vítaná vítězném na bojišti, nedodá přec lesku hrobům – popravišti! Protož radší v boj! než rabskou hanbu sdílet. 46
VI.
Tak jsem děl, ve víru nových světů Tak jsem děl, ve víru nových světů
 vůlí svou chtě sil svých zůstat bohem; volalať mne sláva jasným rohem, nač mi tedy berlí dětských kmetů?!... Spěchaje dobývat vlasti z mrtvých vstání, pohrobiv svou lásku, zapřev sebe, mněl jsem, osudů že hvězdy strhnu s nebe, nesešlou-li povinné mi požehnání. Nespasí-li nás tu dobrý bůh, pomoz bujarý nám, vlastní, smělý duch!
VII.
Dohrál jsem! a lačná tužeb káně Dohrál jsem! a lačná tužeb káně
 užírá mi srdce, jež tak vroucně bilo pro to děcko, jež se – nezrodilo... aniž přeje místa nové ráně. Dohrál’s! dychtiv slávyplné hrůzy; doznáváš jen žalost, potupení, piješ nejtrpčí teď kalich pohanění: soucit slabých lidí, posměch divé lůzy! Dohrál jsi! vrah lépe hráti uměl... koho jsi chtěl spasit, aj, ten tě proklíná! Dopij kalich svůj: třeba svět zapomíná, jen když sobě sám jsi povždy porozuměl.
VIII.
Krásná je to smrt umírat na bojišti, Krásná je to smrt umírat na bojišti,
 zhynout s mroucí vlastí, nevěda o zkáze; krásná je to smrt svůj život prodat draze, v středu ustrašených mřít na popravišti! 47 smát se z málomocné zloby katujících, pást své mroucí zraky na jich strachu, krví svou vyžehnat reky z matky prachu – slyšet duchem svým budoucně vítězících!... Ale trpká smrt, umírat s vlastí mroucí, každou ránu cítit – s matkou pochovávat v cizině své krásné sny – je zažehnávat, boly národů ukrývat v srdce žhoucí, v srdce, kteréž pro lid nepřestává tlouci.
IX.
Pokojně bych zasnul v lůně matky siré, Pokojně bych zasnul v lůně matky siré,
 rád bych sklonil tiše hlavu k ňadrům jejím – a zatím co chřadnu, touhou po ní blednu, uložil bych s ní se radší v rakev jednu. Ale matka moje umříti nemůže, trápí se – a vlastní syn jí nepomůže; nepomůže matce, nemůže pomoci! hory, doliny jich dělí – luhy širé... Nicméně přec doufám, že nezapomněla, věrného že ve mně povždy syna měla.
X.
Matko! koho teď si zvolíš ku pomoci? Matko! koho teď si zvolíš ku pomoci?
 bude mu snad štěstí lépe přát? zdaž tě vyrve z temna bolných nocí, zdaž-li v lůně tvém smí umírat? – Požehnání tvého syna nešťastného, to ho po všech cestách sprovázej; poznej srdce tvé v něm reka svého, čistá láska má v něm zplápolej. 48 S vítězným kýž křikem klesne v náruč tvou! Jako já tvou slzu, kýž tvou radost vidí, ruka osudu ať milostně ho řídí, aby poznal v tobě šťastnou matku svou!
XI.
Zdlouhavě se kradeš, zákeřnická smrti, Zdlouhavě se kradeš, zákeřnická smrti,
 doby poslední mi otravovat žádáš – šípy samoty mne polehounku drtí. Chceš snad, bych ten oltář ideálů strhnul, chceš, bych pokořen se tobě k nohám vrhnul, abych zapřel v sobě i tu Sto-u svatou, abych před modlou své vlastní mdloby padnul, s berlou znova vzatou poznenáhla chřadnul, bys nad vykropenou rakví mojí stála, vítězně pak všem se snahám lidstva smála? – Ne tak! – do svatyně ňader mých nevnikneš, chrámy věčné pravdy nepronikneš! – Dotkneš-li se bran, zahučí její zvony, které na poplach svět celý vyvolají: Jak se pak tvůj klam a moc tvá ztroskotají!
XII.
Aj smrti, až mne bude chtít vraždit ocel tvůj, Aj smrti, až mne bude chtít vraždit ocel tvůj,
 jak chladně jej pocítím! duch mých krásných snů, truchlící – však pokojný – zoře blahých dnů ti požehnají mírem poslední tlukot můj. Nuž přijď a zboř ten chrám tajemných světů mých, i v zříceninách tebe duch můj strašit bude, a ten, kdo jeho blahou paměť nezabude, ten zbuduje mu kapli díků v ňadrech svých! Jako rusálka sídla posvátného, i když ho zničí necitelná moc, v památce lidu nám co věrný strážce žije, 49 ač v smutek samoty vždy hloub a hloub se kryje... tak bude žít duch ideálu mého, až v den se promění ta dlouhá noc.
XIII.
Ač jsem doznal bol, ach nejkrutější – Ač jsem doznal bol, ach nejkrutější –
 národa bol, na vždy upadlého, neleží přec na mně kletba lidu mého: kletba svatozrády nejsmutnější! Ač umírám s touhou nejsvětější, nezkojenou, lidstva bloudivého, které marně hledá cíle svého – v ňadrech svých přec chovám pravdy nejtajnější! – – – – – – – – – Dlouho by pokojně bylo svítívalo světlo malé, jasné, v kapli tužeb mých; vynesli ho v bouř – aj zachvělo se – zhaslo! Ptejte se světýlka, proč nad bouří žaslo?....... Bouří zhaslo, blesk ho znova vznítil, proměnil ho v požár, jenž i z hrobu mého časem vyšlehne, ač teď se v chmury halí. Ptejte se požáru, čím se zdme – proč pálí! –
VELIKÁNI.
Potkali jsme se dva velikáni, jedna touha nás tím světem štvala, jedna myšlénka nás bouří, vírem hnala, jedno v ňadrech žhavých potýkání. Oba jsme tak bledí, udychaní byli, oba touhou, slávou nezkojeni, oba hrobem, smrtí ustrašeni, byli bychom rádi věčně žili. 50 Jedno oko divé, jedny tahy nočním dlouhým bděním povysmáhlé, jedny vášně nezkrotné a náhlé, jedny titánské a nedobytné snahy. Jako Kain když potká Ahasvera, tak jsme do temných si šlehli zraků šera. „Kdo se to odvážil,“ šeptali jsme oba, „sledovat mých kroků v liduprázdnou říši? hledáš-li ty u mne, čím se srdce ztiší – místo lásky, má tě zchvátí zloba!“ Zděšeni jsme zřeli s pýchou, pohrdáním v oku svém cíl jeden, jednu touhu! Vzájemný blesk nás potkal z očí šera, i rozběhli jsme se od sebe s proklínáním, jako ten pyšný Kain uniká Ahasvera.
JOSEFOVI M.
Pepíku! když jsme se spolu procházeli po mohyle otců, po té hoře bílé, těšíce tam písní duchy nám tak milé, když jsme na tu zpoustu smutně pohlíželi – Tu jsme malý pomník z rumu naházeli; na srdce mi tam jsi padnul roztoužilé, o spojené pak se umluvivše síle v utěšenější jsme kraj se provázeli. Jak ta kamenitá. půda v sobě chová nejvzácnější krev a slzy nejvřelejší, tak i to tvé srdce na pohled nevábné – 51 Nehalí se v purpur a kmenty hedvábné, aniž hledáš sladká uhlazená slova, a přece jsi zůstal brat mi nejvěrnější!
SILVII.
Luzným leskem jezera tichého, plachá dívko, svábiti nedej se! jsi-li krásy chtivá, pak i zvášněného jezera při bouři nelekej se. Jeho-li tě však jen vábí hladiny, tedy prchni, dokud hlubiny nebezpečný duch nezakochá se v tobě! Prchni! – on-li rozhoupá se, veta po tvém míru – v hloubku svou tě stáhne, a když nenajde na tobě, po čem práhne, nebude-li tebe vábit hlubin krása, najde-li v tvé mysli pouhou pozemčanku, kde byl hledal smělou, hrdou nebešťanku, pak jen v hrozné smrti bude tvoje spása. Jsi-li ale schopna tajemným srozumět velkolepým krásám hlubin nebezpečných, pochopíš-li bouři, budeš-li pak umět kolíbat se s ním na vlnách tužeb věčných, pak se ponoř v lůno jeho nepoznané, kletbou svatých bolů požehnané, on tě svůj co idól duchem svým obejme, kalné roucho prachu s tebe sejme, vděčnou slzou srdce šlechetné ti skropí a pak v tajemné se s tebou světy ztopí. 52
POUPĚ A VÍLA.
Plakalo bludné děťátko, sirotek opuštěný; zeptalo se ho poupátko: co jsi tak zarmoucený? Chci tvoje tužby zkolíbat, skloň se jen k ňadrům mým, chci bledá líčka ti zlíbat, ulevit bolům tvým. Urvi mne, smutné robátko, přižehni k ňadrům svým! – Sirotek urval poupátko, ulevil bolům zlým. Když se naň květ pousmával, dítě se veselilo, a když je květ pouspával, k srdci jej přitulilo. V tom se mu zjevila víla, plachý mu přervala sen; kouzlem se v ňádro mu vryla, v nový je vyzvala den. Půjde on s tebou, má vílo, kam povelíš, paní má – nech mu jen poupě, co krylo ňádra mu rozžalená. 53 Znáš, paní, mé horování, víš, co mi kvítek je můj – mějž tedy s ním slitování, vždyť i s tím kvítkem – je tvůj!
ORODOVÁNÍ.
Děvo! není kámen srdce moje, aniž kryjou ledy ňádra má; šetř, ó čarodějko, blesky svoje, pěvec ať svou růži nezklamá. Tak jsem prosil, a tys umlkla mi – darmo hledám zápal v zraku tvém; luzná bouře náhle utichla mi, nezřím více blesky v ráji svém. Teskno je mi! hřímej, božská vílo, vždyť ji snesu, bouř tvé milosti; poupě své pak, by se nezděsilo, potopím do ňader skrytosti. Napotom již pozřím bez lekání – s jásotem, v tu výheň vášní tvých; podám s obdivem se tvému plápolání....... Pěvče, růže pláče! – čas je, by jsi ztich’.
HERODIAS.
Viděl jsem tě tonout v bouře zkázném lůně... hrdá duše má ti spěla ku pomoci – odtrhla’s mou ruku, vrhla se’s do tůně – a já tvou památku pohřbil v srdce noci. 54 Zjevila jsi se mi, boží znak na čele, snů mých zlaté dítě – dcera srdce mého; svaté hněvy v duši, vášeň v luzném těle – život, ráj a peklo pěvce blouznivého. Sbor mých zmdlených duchů vzkřísení zajásal – ohlas provolal tu spásu po vší vlasti....... chodil jsem se modlit, kde se div ten hlásal, pohlížeje s vírou srdce do propasti. Již jsem se tam vrhal do věčnosti brány, bych zalítnul s tebou vzletem nesmrtelným; již jsem před sebou zřel světy ztroskotány mečem tobě svatým, k jiným – necitelným. V tom se mne tkla ruka, jako smrti chladná; stín to vyžehnaný v srdci pohrobené: Ty s to, dítě moje? – led a přec tak vnadná! Jsou to tahy tvé, ač smutkem rozladěné! Herodio moje! dovol mi, ať sdílím osud tvůj; chci rád za tebou v nocích bloudit – uštknut pohledem tvým třeba pozakvílím – přece z ledů tvých i blesky budu loudit. Blesky, že se den těm nocím kořit bude, v nichž posvátné ran tvých stopy budu líbat – a ten svět že tvé se kráse dvořit bude, již pak v nadšeném chci srdci svém kolíbat. 55
Z MRTVÝCH VSTÁNÍ.
I.
Již stoupá pěvec v hrobku snů svých zažehnaných, Již stoupá pěvec v hrobku snů svých zažehnaných,
 vždy hloub a hloub – vždy nejistějším krokem, a hvězda spásy, slunce nocí požehnaných tak smutně za ním hledí mdlým svým okem. Rozloučil se a – zmizel, aby se již ztopil do kletby své, v pěvců to požehnání – dřív ale zlíbal a nejtrpčí slzou skropil máť přírodu v šíleném rozžehnání. Jen jednu ještě slzu hvězda pochytila, když naposled k ní v roztoužení vzhlédnul, jak dívčí oko v svůj se odlesk ponořila a lekla své se krásy, a on – zblednul! – Již zmizel, a vždy hloub a hloub se vnořil v živoucí mohylu, v niž složil lyru, jíž kouzlil ráj – tam nesl meč, jímž světy bořil – a konečně i lásku, jedinou svou víru. Divě zasmála se noc a poklopila ukrytou tu hrobku tížným kamenem. Takž se v bludičku jen byla proměnila ta luzná hvězda s rudým plamenem. Oklamaný poutník sklonil hlavu svou, pozdravil své děti v rakvích uložené, zrádnou mocí v kolébkách mu udušené – zulíbal je, žehnal s pýchou otcovskou. 56 Ach, jak byly krásné i v své kletbě žasné, spanilé, jak naděje v poupátku; nad jich hlavinkou tam plálo polojasné světýlko, co žehnalo robátku. Stanul napřed nad bolestí dítkem s rty až křečovitě zaťatými... vyřknuv nad ním tiché : „Zdrávas Marja“, žehnal s ním se slovy tajemnými. Dítě sebou trhlo, zachvělo svým tílkem, a již oči zamklo na vždy před světýlkem. – Na to sáhnul pěvec k ňadrům svým hasnoucím, vyňal růži svadlou pod srdcem tlukoucím; pohroužil se tiše v její mrtvou krásu..., darmo chudinku byl v oběť dal pro spásu bratrů svých – ta růže v smrti ještě vnadná, stkví se slzou pěvce, jenž na ni pozírá okem zoufanlivým, cítě, že umírá! bratrům však, ach bratrům není pomoc žádná! – Vrhnul růži v rakev, a pak sklesl – tiskna k ústům jednu kadeř černou – na mohylu vlhkou Slávy drahé. Hloub než matku ji v svém srdci nesl: chotí byla mu i sestrou věrnou, ve snách pak i vlastní dítě blahé! – Proč jste ho zklamalyzklamaly, zlé osudnice? jak on ji snil, tak nevzbudí se více! Na oltář slávy své – mohylu svou ukládá meč i lyru: tam již připraven mu smrtný pohár hanby! s němotou chopí se ho, by přerval trapný žití sensen, 57 a již ho vede k ústům! – V tom se proměnila ta zrádná kadeř v hádě – vymkla se mu z ruk – a spěje k rakvi, by tam dítě vyděsila. Zděsí se pěvec obnovených muk, vypustí pohár, aby spasil dítě – ach marně, pěvče, hádě urychlí tě – již přejelo mu líce, již mu otočilo hebounká ňádra, již mu v srdce vniklo a zmizelo! „Ach, dítě, což tě nepokrylo úmorné lůno, žes tak děsně zkřiklo? – Ty žiješ, ty se budíš, ano zvedáš – teď otce mlhavým svým očkem hledáš? Neptej se! srdce mé tě naschvál v rakev kladlo, ne abys žilo – ale na vždy, na vždy – zchřadlo! – Co žádáš? Ztichni! – zpátky v rakev svou!“ Však dítě nesmrtelnou rdí se lahodou, až uhranulo pěvce, jenž se s divým křikem potácel teď nad rakve rozprasknutým víkem.
II.
Slyš! jaká to hudba probouzí se kobkou? Slyš! jaká to hudba probouzí se kobkou?
 čí to dech tam rozdmul struny truchlolyry, že se chví v akordech harfy Aeolovy jako mrtvé děcko v utěšeném zdání, máť když o blizounkém pěje mu shledání? že se chví jak žena pouhaslé víry, když jí stopené v horečném objímání náhle peruti se dotknou andělovy, jež jí otevrou té věčné lásky říše? – Tak zní lyra má, z počátku temně, tiše, 58 jakby probuzena líbáním, až zahřmí jasnou bouřkou v píseň „z mrtvých vstání“, jež se divým plesem rozutíká hrobkou! – Rozpraskaly hroby, s mohyly se sřítil svatý meč – sám vylít’ z vetché pochvy, by co pravdozvěstný plamen pozasvítil. *** Půlnoční zář, jež v tisícerém blesku své slavné hry provádí po nebesku, vybuchla z rakve pohřbené milosti. Jak nové slunce z hrobu svého stoupá zjev rajský, ideálné velebnosti: zbožněné toužení a vášní zdmutý duch, vtělené blouznění a nepojmutý bůh, jak víla na vlnách rodných se tónů houpá. – „Ach dítě prachorodé, dítě vítězné, nepozná tebe ani vlastní otec více! – ta rájem dchnutá tvář, to kouzlo líbezné, to nejsou ty tvé bledé, usoužené líce.“ – To oko blankytné a přec tak věrně temné, ten pal v něm žhoucí a to snění milojemné, to není hrobu plod, ač dítě rakve těsné; jasná to perla dnů, ač dcera noci děsné. Jak anděl vzkřísení v svém nadpozemském jase na pěvce zmámeného usmívá se: „Lem roucha tvého zlíbat!“ – blouzní ve mdlobách pohroužený. „Jen jeden vzhled! – již umru rád!“ Zjev nemizí! – „Probůh! netop se ve slzách – jsem prach – a neodolám!“ – Již jí k nohám pad’ v zoufalé blaženosti; klesl bezbranný – a sní, a sní – co pojmouti nemůže! – Nadzemským kouzlem porván – znova vyštvaný do vírů světů, jimž se vymknouti nemůže... *** 59 To nebyl sen! tak přespanilý zjev v snách smrti své již nebyl očekával; vždyť túžný, blahu neuvyklý zpěv neznal ty ráje, kterých oplakával. Jen prasknout umí struny blažeností; jen puknout umí srdce spanilostí, jež vyděsí ho! Slza radostná otráví někdy prsa žalostná!... On ale žije! a ten božský zjev, jehož se tknouti jen mu svatý úžas brání – vznáší se nad ním – dotýká se jeho skrání – a náruč, náruč svou mu otevírá!... teď kyne mu; a pěvec – neumírá. On žije – ona hladí pěvce čeločelo, ba líbá – – V jeho duši stoupá krev, a jeho duch obejímá rozvášněné tělo! – ............. Co zažil v tom nesmírném okamžení, to nezjeví ti hudby souzvuk chladný, to nesnil Indů mythus čarovnadný, jen Lotos o tom snil, když v jeho lůně se náhle duše lásky probudila! – Viz Ganges, jak on proudí, jak on plesá, tak božské dítě na svých bedrách nesu: viz duši mou! šetř její luzné snění, šetř její lásky tajnosnubné chvění, kdyby ti poklad svůj zanáhle odhalilaodhalila, zšílel bys! – Touha tvá, ta bledá – stůně, vždyť omdlévá od pouhé spásozvěstné vůně, kterouž blankytný pel té lásky rozesílá, pel svatý, lotosový, jenž jak strážný stín v mrak halí svou kolébku, požehnaný klín. 60
III.
Vášnivá ty vílo! vznášej se nade mnou, Vášnivá ty vílo! vznášej se nade mnou,
 dovol mi svou hlavu v klín tvůj svatý složit, chci tam ducha svého skrytý poklad vložit, vypěstíš je tam tou dobrotou svou jemnou. Duchem žhoucí ženo! lásko vtělená – duch můj prahne po tvém obejmutí; vášeň má, tvým kouzlem šílená, čeká na tvé božské pokynutí. Dlouho mrtva – teď však v život vyvolána – vítá vděčnou slzou velitele svého; usmívá se vroucně, mile pěstována rukou někdejšího krotitele svého. Duch ji k srdci vine, horoucně zulíbá – a ty souzvučné to vítáš horování; blankyt oka tvého šle nám požehnání – a tvůj klín již blížence kolíbá!
SKŘIVÁNEK.
Nad mou hlavou skloněnou pozapěl skřivánek, žalostně mi zvěstoval, že má drahá nyje. Nauč se, můj skřivánče, toužebné mé písni, zaleť s ní tam v milý kraj k věrně zarmoucené. Rci jí, že se blíží čas, kde mi za slzičku 61 každou pro ni zroněnou, sladkou dá hubičku; rci jí, že se blíží den, kdy za své zpomínky věneček si vyžádám z milostné hlavinky.
POSTAVY.
Hrozíval se’s již před pouhým zpomínáním a rval jsi z duše své i sebe slabší chvění, pln strachu, pro tvůj žal že vůbec léku není, odhodlán již lichým zhrdnout bědováním. Třeba útrob tvá vždy starým tónem zněla, všem zlým těm zpomínkám přec mohyly jsi stavil, s nimiž jak s mrtvými jen ve snách jsi se bavil, ana záhrobní tvá píseň zvolna mřela. Z pouti daleké teď domů se’s navrátil a hle, před zrakem tvým se znova objevily ty luzné postavy, jichž ňádra pohrobily – aj a pohled jich pro tebe kouzlo ztratil. Trpce usmály se tvoje bledé líce, kdy s divnou chladností jsi najednou pocítil, že popelem ten žár, jenž jimi se byl vznítil, že jsi bázně prost – že nemiluješ více.
HENRIETTĚ Z R...
Tisíce jisker v duši mé horoucích navrátilo se polekaných zpět neznal se k nim ten hluchoněmý svět a duše má ta mřela bez ohlasů vroucích. 62 Můj bože! je to sen? tisíce žhoucích již souzvuků teď slyším náhle znět; tisíce jisker požehnaný svět probouzí spitou duši v ňadrech mroucích. Vy geniové snů mých ztroskotaných, vy ohlasy mých písní oplakaných, vy ženy, jež jsem druhdy milovával – Ne darmo duch mne matky odchovával! Syn její promění své plaché milování v posvátně vděčné za vás – bojování.
JOSEFOVI ST.
Když tobě po letech jsem opět v oko zřel, spatřil jsem, světější že ti tam jiskra zplála; ač blahá duše má „Heuréka“ zavolala, hlas můj se přec jen tajně při tom pozachvěl. Mladistvý ruměnec na tváři tvojí dlel – on zhasne! – již se v tobě touha zňala, k činům smělejším by tebe vyvolala; nebudeš dřímat víc – ozbroj se, abys bděl! – Na čele tvém to pyšné ducha znamení jsem odkryl; věz, že z tlumu nízkého jsi vybrán, abys hřímal bleskem nadšení. Nechvěj se! poznej slasti žití pravého; nechť blázni na tě sypou bláto, kamení, nezapři bojovníka ducha svatého! – 63
LADA NIÓLA.*)
Tam v říš těch nezrozených, zažehnaných světů s třesoucí nohou, s plachým srdcem stoupám; na půvabu těch nedostihlých květů s šílenou rozkoší dětinnou duši houpám. Teď snivou labutí v tužných se slzách koupám, teď vzletím smělým orlem k světla pramenům a zkouším v nedozornost pronikavých letů. Však že mi brání vzlítnout k věčným plamenůmplamenům, hned vracím se a zalkám – ale ach, jen hluchým kamenům! Však viz, jak významně ty divné rysy skal teď mění podoby, jak snové zkameněni. Toť bohové, jichž jímal věkodlouhý žal, by zpěvem vnuků svých teď byli probuzeni. Jaká to hudba! jaké mocné chvění! tu praská mohyla, z níž stoupá bůh a rek, tam rusalečky ples, tu víly jasné pění, zde nebešťanky pláč, tam padlých bohyň vděk – a v samém lůně hrobu – ha, již klesám, již jsem v prach svůj klek’. Nezjařte se nám, dávno odcizení bozi, že vnikám v poslední to vaše útočiště; vámť plane srdce mé, ač se vás duch můj hrozí. Však co to zřím, tam v středu zbořeniště? Ustaňte! – z ňader mých nečiňte spáleniště – nepojme prachu syn tu krásu nehalenou, již v pustém popeli ukrývá žaroviště; nepojme to svou písní snivě rozžalenou čím rozbouřil ten zjev, tu jeho mysl nezkalenou. ——— *) Dle Hanuše tolik co slovanská „Venus Urania“, vtělené vzkříšení dávné poezie.
64 Posvátně drahé čaropůvabu ty dítě! ach, odvrať ode mne své pronikavé zraky; bez mroucích tlukotů všech tužeb nevidí tě mé oko ponořenou v zlověstné ty mraky. Jak divě spanilá jsi! třebať běsné draky na vůkol tebe dští svůj otrávený dech. Všebožství v líci tvé pozůstavilo znaky své dávné velebnosti, a Morany vzdech tisíce perel vdech’ v tvé hrobky svatotajný mech. Zavítej k nám, božská ty Lado-Niólo, ty písni vtělená, ty dcerko luzných snů; zachvěj nám zpěv svých nocí, půvabná ty viólo, jich odlesk bude nám teď slunkem jasných dnů. Jedinká slza jen ať skropí zpěv ten můj, jiskerka jen ať skane k ňader snivých dnu, požárem zpěvů pak dokáže ctitel tvůj, žes úsměvem všech mroucích bohů zlíbaná, žes v rumech našich světů šťastně vykolíbaná! –
DELIRIUM.
Zhlížela se v milé, věrné zraky, jenž dnes neuvyklým ohněm plály; zděšena tou vášní, halila se v mraky, ale tajný žár co z oka číhal, divným odporem ty mraky stíhal, svědče, že ty ústa v hněvu lhaly. Luzný purpur, hřích to, že přec marně, nad tím klamem roztopil jí líce, a ta ňádra zdmula se tak čarně, zjevujíc mu srdce svatyni – že jsem nezřel v ní jen pannu více, ale sladké vášně čirou bohyni. 65 Jaký div, že opojen jsem zlíbalzlíbal, co mi vstříc tak půvabně se zdmulo! – Byl to míru vrah, jenž nás teď ukolíbal? Z očí tvých mne náhlý stihl blesk, z prsou tvých se vyrval temný stesk, a co vřelo, v páry rozplynulo. Ale tys tu slzu, co mi zkanula, proniknouc ku zřídlu, odkud zplanula, provázela zřejmým vděkem lítosti; vzájemné pak lásky přesvědčení v nejblažší nás vrhlo rozčilení, jímž nám pravý svátek vzešel milosti. V dávno ždanou proměněna milku, již bez bázně jsi se přitulila, řkouc: ach, odpust mi tu vzdoru chvilku; byla poslední, však nyní budu tvou; zlíbej, co ti draho, zkoj tu touhu svou, láska tvá si dávno vděk ten zasloužila. Zulíbána, jen ses usmívala, nevýslovně sladkou hrdostí. an z tvých vděků duše rozkoš ssála, tak že zpita zdrojem blahosti hlava má ve víru kolovala, až jsem ti kles’ k nohám – zmámen vděčností.
NEHYŇ MI.
Nechřadni mi, jasná hvězdo moje! kdybys na azúru nebe mého zhasla, musil bych se v náruč bolesti své vrhnout, oltář nejčirejších tužeb ztrhnout, 66 a má bytost, která blahem žasla, dokud na nivách se půvabů tvých pásla, zklamána by zchřadla též, jak světlo tvoje. Jist, že budeš poutí života mne vodit, nemohl bych sám pak temnou pouští chodit. Nevadni mi, kvítku můj truchlící! – kdyby vnady tvé mi náhle svadly, musel bych se ztopit v náruč té bolesti, že tak něžná krása musila odkvésti, a mých písní zvuky za tebou by chřadly; a bludičky snů mých, v tvůj by hrob zapadly, bez potěchy světu odumírající. Zpamatujž se tedy, kvítku milý, bledý, oželel bych příliš potěšné tvé hledy.
JARO ROKU 1857.
Jaro, jaro zelená se v luzích rajských přede mnou, zkvétá touhou tajemnou – ach, v jak smutné pro mne kráse! Na to jaro jsme se oba dětinsky až natěšili, nenadáli jsme se oba, že bychom se rozloučili. Pod srdcem to děcko svoje doufala jsi odkojiti, kdož se nadál, že je budeš smít jen jednou políbiti. 67 Zpomenu-li na tu chvíli, v níž jsem ti je v náruč vložil, jakobych to znova prožil, zjeví se mi stín tvůj milý. Okamžik ses pousmála, matky plesem povznešena – ale v tom ses rozplakala tušením zlým vyděšena. Loučila jsi se tu se mnou pohledem tak vroucně bídným, že můj los byl očividným, jak mne strhl v stezku temnou. „Škoda našeho tu nebe!“ to tvá smutná slova byla, jimiž jsi se rozloučila – a já zalkal místo tebe! Škoda, škoda, že to naše neštěstí bylo tak dlouhé, a že krásné blaho naše trvalo jen léto pouhé. Škoda tebe též, mé dítě, otec víc že neuzří tě, a že matička tvá milá ani tebe nezkojila. „Škoda!“ jediné to slovo v samé bouři se mnou trhne, v zoufalý mne nářek vrhne: Ach, že není vše hotovo! – 68 Ni za tebou, ni za matkou nesmím ještě v hrob se vložit, ač bych vítal sudbu sladkou, kdybych směl již hlavu složit. Odsouzen však beze síly, stará pekla v sobě nosit, smím jen v řídké, svaté chvíli pro vás tichou slzu zrosit. Jaro, jaro zelená se v dávné kráse přede mnou, věstí báj mi tajemnou a mé srdce zavírá se.
SEN A PROBUZENÍ.
Tesknoto moje! dítě pochované, sotva do kolébky, do hrobu již dané, proč mi shaslo milé očko tvé? Dívko ty moje! ženo, matko drahá, nemohla tě láska naše velká, blahá upoutati silou řídké těchy své? Jak ti možno dlíti samotné v tom hrobě? ovšem po boku že dlí ti naše robě – což vám ale nikdo, nikdo neschází? Jste vy světem sobě? nic vás nesouží? což ni choť, ni děcko netouží po nikom, když svým se rájem prochází?!... Jsem tak daleký vám, že se neohlíží smutný zrak váš zpět, zdaž k vám se nepřiblíží ten, jemuž za žití bývaly jste vším? 69 Neslyším tleskání ručinky malinké? nevolá tam „tata“ dítě mé zlatinké? a své ženy sladký hlas – či neslyším? – Poeto! kde bloudíš? – V básni, ve svém ráji! Vidíš ručinky, jak vstříc mi třepotají? vidíš choť, jak letí v náruč mou?! – – Dětinské ty dítě! – škoda, že to snění; škoda, básníka že čeká probuzení – a že zná tu sladce krutou kletbu svou!
SLOVENSKÁ ELEGIE.
S čiernýma očima keď sa sojdú sivé, takové malženstva bývajú sčastlivé. A já mal ženušku s čiernyma očima, pozeral som na ňu svojima sivyma. A keď ma to čierne očko jej’ postrjetlo, tu mňa na okolo všetko rázom zkvetlo. Zkvetlo, prekvetalo, radosťou sa triaslo – než tu znáhla, bože! – všetko mi zahaslo. Skoro mi zahasla má čierná hvezdička, a mé sivé zraky ztopila slzička, Aa za tou slzičkou jako včelok roje, na sta ich zkapalo pre hvězdičky moje. Škoda prekrásného v máju milovánia že na jeho kráse nenie požehnánia. 70 Jeden máj mi zchystal sňatok preveselý, a než druhý nastal – bol som osirelý. – Eště tuto sločku za moje dieťátko, aby neplakalo, len si zdriemlo sladko.
VÁCLAVU HANKOVIHANKOVI.
(v 40. výroční den odkrytí rukopisu Kralodvorského).
Nad příkrým břehem sirá děva sedí, do proudu časů v němém žalu hledí. Proud plyne z vlasti, z níž vyobcována, proto jí teskno z večera do rána! – Bouřný byl den, již o polednách mraky, v nichž kmitaly se božích hněvů znaky. Nastala noc, i měsíc v tmách se koupal, a po vlnách jak mrtvola se houpal. K ránu ten proud i krví pozarděl se – tak že hlas děvy v bolu pozachvěl se. Utichla! – jako hrobky socha bílá, bezcitný zrak co v prázdnou dálku sílá. V tom kmitla zář blankytném po nebesku, že obživnul zrak děvy v novém lesku. Vítězné slunko tmou tam proskočilo, i luh i háj i vlnky probudilo. A po proudu, hle, z vlasti co se vine k uradované dívce – kytka plyne. Dojemný znak, že v dálce, co se tají, na osiřelou dosud zpomínají. Aj, skočí v proud a k srdci vine květy – i provanou ji nových písní světy; než ale novým zpěvem v dál zatouží, především díky své tam v proud pohrouží: 71 „Ach, kdybych znala písně naše blahé, které to máti bývaly jste drahé, nosila bych je vroucně v srdci dětinném.“ „A kdybych věděla, kdo v kytku svázal vás, dobrým jsa otcem vám, kdo nám odkázal vás, uzavřela bych jej v svém srdci povděčném.“ „Že znám však pečlivou tu duši bratrskou, jež oblažila nás tou svatou památkou, přisámbůh že nosím ji dávno v srdci svém!“
KONSERVATORIUM.
Starý dudák, bílá vrána, zabloudil až k Praze; když tu spustil kozla svého, nebylo mu blaze. Kluci, jako sršně za ním, píšťalce se smáli, a zkušení muzikanti na tu hudbu láli. Dopálil se starý dudák, ještě jednou písknul – dupnuv nohou, zaťal zuby a své dudy stisknul. Hoj, vy páni! víte, kdyby dudáka nebylo, zdaliby to hejno písní mezi vámi žilo? Aj, ty písně! což pak nejsou setbou české země? což pak nám z nich nevyrostlo muzikantů plémě? Slavíte-li půlstaleté hudby z mrtvých vstání, zpomeňte i na staršího dudáka, vy páni! Tak jest, hoši! nechte všeho posměchu a hněvu, bez dudáka nebylo by dávno v Čechách zpěvu. 72
PSÍ DNI.
Tak dusno! – vyprahnul i písní zdroj a duše má, zlým proudem zchvácena, teď vírem sama sobě ztracena – již dávno s myšlénkou nevešla v boj. I psům již není volno! pot a znoj svírá mi ňádra utrmácená – klesáť již noha rozkrvácená – a z rukou vypadává meč i zbroj. Únavný boj to, zápasit jak v snách, nemoci přispět matce mučené, a při tom o své druhy milené, ne o sebe mít utajený strach. Prokletý los to, v rakvi stěsněné probuzen žít a rozpadat se v prach.
NÁPISY.
Na hrob Josefa U...
Jen chvíli v pravdě žít mi bylo přáno, když v mládí mém i vlasti vzešlo ráno; žel bůh! jen pošmurný nám nastal den, tak že jsem žil – ach, mrtvý život jen! Jak sladce v mateřské teď půdě budu spáti, vlast má když přestane živých se hrobem zváti.
Matce Podlipských.
I já své oko jednou potápěla v pozemský ráj, v to sladké tužeb údolí; i mému sluchu jednou česká píseň zněla, jež srdce kolíbá, když v lásce zabolí. 73 I můj prs dítek zdárných vlasti odkojil, i můj ret synu děl, by v boj se dostavil, i má se láska v dceři dětem zachovala. Takž prožila jsem lidských losů ples i žal – však teď mne již i choť i bůh můj povolal, a já jich v tichý kraj oddána sledovala.
KLETBA DO DÁLKY.
Nastoupil čas nahnilou duši střelit! tak zvolal Svantovít a chopil ruku mou. I skočím s lože, boha poslušen, povznesu šíp a napnu jistý luk i dám se v krok – – – – – Ač sen to byl, však hoden upomínky. Berem se skalami a příkrou dolinou, až v říši Morany, nad jezerem, co šlehá pekelnými vlnami, v ohnivé mlze, nohu zastavíme. Jak divná smrtelníka povaha, jak rychle s lože spěl jsem za bohem a přec jak děsná úzkost na mne padla, když náhle sám, jen duchy doprovázen ucítil jsem, že pevnou půdu svou, kde bratr mezi bratry jsem si hrával – že domácí svůj kraj jsem nechal za sebou. Bůh pokynul – a chvějící se rukou pozvedám luk. – Jak honba divoká tu náhle stádo duchů šílených ohnivé chmury mžikem proletí. 74 Bezhlavých psů a divných mrzáků, houf srdcí prázdných a nestoudných žen, diblíků podnapilých, podlých šumařů a řady nadutých, vysmáhlých učenců se hemží přede mnou! – – – – Ta rota uštvaná, co dávno minula svůj cíl, prosí o rychlé slitování a houká: Dej nám smrt! – Zamířím. – „Šetři šípu,“ zvolal bůh, „vzácnější lov dnes tobě uchystán! – Až spatříš babu v muže zakletou, co v planý verš ukrývá nahotu, rva poslední si z bídné hlavy vlas, pak střel a pronikni to srdce nevěrné.“ I spatřím, jak za houfem zklamaným těkavým krokem ubírá se stín, jenž zdá se, že sám před sebou utíká. „Vy písně nezrozené, vroucí hlavo má, myšlénky slávy chtivé, kdo vám výhost dá, ty srdce rozmazlené, kdo tě zkolíbá, vy vášně nedomřivé, kdo vám jedu dá?!“ Zasmál se bůh, já tajně zaplakal – však šíp můj letěl již a nevrátil se víc. Bezduchý trup svalil se přede mnou. Nelituj ničemníka, poslyš minulost; konečná smrt i jemu úlevou, pomlče, že tím svět i nebe získá. Ten plachý pláč, ty křeče neplodné, ta mysl roztěkaná, vůle prázdná, lidstvu i bohům se již zhnusily. Popatř mu do očí, znáš ztrhaný ten zrak, tu vpadlou tvář a zsinalý ten ret? 75 „To on!“ vykřiknu poděšen, „to on!“ strach dávno minulý a rána zajizvená mne znova zabolely; odskočím, zakryju tvář a klesnu v dumu svou. Bůh sám ať naši pověst dopoví: V rodině osiřelé, četné, ubohé, nejstarší bratr vládu nastoupil; nevládnul ani prutem železným, jen k svorné píli čeleď svou pobízel a mířil sváry, trestů neznaje, i miloval tak vroucně, nikdy nikomu že víc neb méně lásky neukázal; a to byl jeho pád! – – – Vyštval ho bratrů nerozumný sbor, a když jim ruku dával na rozloučenou, když okem zpytavým jich řadu probíhal, jen jeden spatřil uslzený zrak, jen jedna ruka, ovšem třesoucí se vstříc mu vroucí „s bohem“ kynula – i popadnul tu ruku! – ach, jak zabloudil, oklamán slabostí – a nepustil jí víc. Za stanem uplakaná matka seděla a vrhla se mu v náruč; s pláčem žehnajíc tu jedinou svou zdatnou podporu. Že ale mezi bratry zbouřenými též její miláček se nalézal, nemohla zlatohlávka opustit, a zůstala! – – – – Upřímně přiznala se k slabosti, syn porozuměl – ruku políbil a děl jen zticha: „Matko milená, i v dálce budu bdíti nad tebou!“ 76 Když k moři došel s druhem jediným, na nějž se jak na skálu opíral, najmuli lod – a pluli nešťastně. Koráb se ztroskotal – a nahá těla jen dvou bratří vyvržena na břehy. Jen péčí statné děvy rybářské zas přišli k životu! – – I našli domov, bratr nejstarší tu děvu zamiloval, po stu nesnázích jsa vděčen za ten milý přítulek; však mladší ve dne v noci neznal pokoje, vždy těkavý se honil za zvěří, ba celé týdny trávil mimo dům, tak že se bratru zvolna odcizil. Nadešla zima – těžká choroba upadla na rybářku nebohou – nezavřel zraky bodrý milenec a vracel všecku péči zažitou trénásob dívce sličné, šlechetné. Tu přišla zvěst, že bratři zbouření i matku opustili! – ano, žebrotou že po světě se plouží, syna hledajíc. Dva dny se soužil věrný syn, vždy sám, vždy bratra čekaje, až tento náhodou jen hladem dohnán, stanul před prahem. Buď vítán! bratře, hochu, příteli, s jak těžkým srdcem jsem tě pohřešil! – Viz děvu mou, se smrtí zápasí, a matka naše bloudí, shání nás bůh sám ví kde, žalostně bědujíc: Ach, kde jstejste, moji věrní synové?! – Neodvracuj se, nekrč rameny, vždyť nevelkou jen oběť požaduji. 77 Sám půjdu do světa, opustě děvu svou – jeť mladá, naše máť však bez síly. Děva mne nepohřeší, nevíť o sobě, však matka stará každou chvilku čítá, která co okamžik jí krátí sešlý věk. – Co den jen krůpěj vody přej těm ústům, jichž svírá horečná, prahnoucí choroba – na věky vděčným tobě zůstanu. I dojalo to lovce, ano zasednul u lože dívky, kteréž děkoval, sám život svůj – však vzdychl z hluboka. Syn věrný spokojen nastoupil dráhu svou. Po dlouhém hledání ho lásky strážný duch dovedl k místu, kde se cesty dělily. Nastoupil pravou, vedla podlesím a bujnou pastvinou, až k samé patě hor. Nad příkrou srází tam svým zrakem sokolím v tu chvíli vypátral svou matku schýlenou: odpočívala, zdá se, upírajíc hled do dálky, po cestě snad pátrajíc. Neskočil, neletěl, pružností myšlénky stál před matičkou. – Ta však starostí snad příliš unavená neznamená nic; ani se nepohne, ni hlavou nekyne, ni oko nezvedá – pořád jen tiše sedí a bez vědomí již, jak mrtvá, v dálku hledí! – Sestoupil s hor dvojnásob obtížen; to lehčí břímě: matky křehké tělo, to těžší břímě: jak hrob němý bol. Jen chvilku dříve a ta stará žena byla by radostí se vzkřísila! 78 Vrací se k moři, mrtvou matku nesa a pátrá po svém novém domovu; plaví se hladinou, pak na břeh vystoupí – známý to břeh; – však místo chaloupky najde jen zbořeniště s tělem – spáleným! Jen krůpěj vody! ach, jen chvilku dřív!... A zatím lovec bloudil po horách, až zabloudil – a nevrátil se víc. Smiluj se, Svantovíte! nevypravuj dál! tys kázal a já střelil – a přec miloval jsem bratra těkavého; ruka má teď smutnou bratrovraždou zbrocená propadla kletbě po sám soudný den!... V tom probudím se – byl to strašný sen.
TUŠENÍ.
Již dosti bolů! nač mi tato tíže? vždyť nesmím dolů, k životu mne víže posvátný úkol a ta družka věrná, jíž beze mne jen zkáza hrozí černá. Aj vzhůru, vzchop se, němý duchu můj, pronikni mrak a zapěj – prorokuj! Nadarmo! – hloub a hloub mi srdce postonává, až v hrob se promění, v němž duch se pochovává. Což vrchol žalů ještě nedospěl jsem? což pravou píseň ještě nezapěl jsem? A když ji vyzpívám všech rájů obětí – což musí píseň má být písní labutí? 79
HONBA ŽIVOTEM.
Ta šelma hltavá, ten osud mstivý, tak dychtiv zdávit mne, že jsem byl živý, štval dnem i nocí plachou duši mou – a nedoštval! – jen oulisnými skoky hnal zděšené a nejisté mé kroky na příkrou pustou stráň, kde sudbou zlou, vší živou mocí nemohl jsem dolů. Dýchaje tam jen jizvami svých bolů, zticha již budoval jsem hrobku svou. Však tys tu hrobku v kapli proměnila, světýlkem v ní tvá tichá láska byla, poutníkem v ní má pýcha klečící. Hudbou mi bylo to tvé slovo drahé, a zvonkem bylo to mé srdce blahé, kropenkou to tvé oko slzící. Smiluj se! můj obrázku divotvorný, za lásku svou tu klečím přepokorný... ach, staň se jedinou jí světicí! – Neznaje nás, vlk štítil se k nám vrazit, ba volil raději svou hlavu srazit, než navrátit se bez nás v pelech svůj. Zmizela kaple, ztichly zbožné zpěvy a já se bral po boku statné děvy bez bázně – provázelť mne anděl tvůj. Důvěrně vždy již nachýleni k sobě, zašeptali jsme rázem v sladké době: Po celý život má jsi – a tys můj. Však aj! co mi to náhle srdce ouží? cítíš luňáka, co nad námi krouží; kdež tebe, kde svou lásku pochovám? 80 Vždy spolu jak ty věrné, plaché srny, již v osudů svých zapadli jsme trny – ký div! to trní bylo spásou nám. Tam změněna v půvabnou, sličnou růži tvá láska v nedostupném zkvitla lůži – a luňák zdiven, zmámen – ulít’ sám. Ký drak či ďábel nás to znova honí, když srdce nám již k odpočinku zvoní, když touha jasně dí, že lásky čas? Co lkám? ty bdíš, a tvojí pod ochranou mé písně klidným jezerem se stanou, nad nímž co labuť tvůj se vznáší hlas. Ach, spusť se dolů v písně ukojené; již blaze nám – rány jsou zahojené, zpomínka neplaší – ba snoubí nás!
PŘÍRODĚ POZDRAVENÍ.
Snoubím se s tebou zase, v tvé zelené a převelebné kráse, matičko, věčně věrná přírodo! Můj vroucí dík však především buď tobě, že zpívat ještě znám v té požehnané době, rozmarně zlá i dobrá příhodo! Rozhoupaly se vlny ducha mého jak hejna labutí, když spějí k moři – ač nevědomy cíle konečného, přec v růžová i temná oblaka se noří. 81 Tak příbuzný mi kraj, tak blízké mi to nebe; ten háj, ty stráně a ten potok šumný poznávám zas, ten vzduch, co hltám v sebe, i on můj starý známý; vítaje mne, ptá se: Ach kde jsi se nám toulal, hochu nerozumný!? – Neptej se! a buď rád, že máš mne zase; tak odpovídám – a již hravým skokem se deru po skalách, za kůzlaty se honě – i orla v letu stihna aspoň okem, teď sběhnu v dol, jak bludný stín se kloně k té vrbě truchlící nad klidným jezerem. Ta chudák stará, ještě se tam sklání, a ještě se po chlapci, co tam skočil, shání! Je tomu dávno! jednou, tichým večerem tu víla z vln se po ní vyšinula, by tesknota ji chvilku pominula – Nu ovšem, po vlnách že sobě luna hrála a víla sladkou písní že se rozplakala. Na břehu v rákosí tam pletlo sítě čiperné, skotačivé, lehkovážné dítě a postrašilo vílu slovem: miluji tě! – Však víla žblunk, již byla pod vodou a chlapec mžikem za ní – skoro náhodou. Ach, kdo popíše vrby leknutí, když výkřik zaslechla, pak temné vzdechnutí, když na to náhle všecko ticho bylo; když i to jezero se zvolna uhladilo. Vytáhla od břehu se i s kořeny svými nachýlíc korunu svou s listy zelenými do vody za hochem, jenž jí tak milým byl, co někdy vůkol ní a na ní skotačil; i zůstala půl živa, půl již vymořena v hledání, v smutku na vždy ponořena... 82 Zdaž hlásit se k ní mohu? poznala by ve mně dávné, bezstarostné klouče? a kdybych obejmul tu starou, věrnou duši, jistě by výčitkou mne vítala. Raději tiše zajdu, pokradmu se louče – vždyť jí ten smutek líp než radost sluší. A víla? – věčná škoda, že jsem zpomněl o ní – oko mi svítilo, teď náhle slzu roní. Na výsluní či vidíš toho tatrmana? vždy sebe pamětliv, a řádně usedlý v své tůni vedl život ctný a mdlý; ten na ni pás’ – a proti zvykům hastrmana ku břehům vyhoupnul mne ještě živého. Já, vztekem podoben mladému hromotluku deru se strání na vrch – ztropím hluku – že zděsím všecky duchy kraje klidného a počnu házet v dol ty kusy skal, co dosavad tu roztroušeny leží, jak by sám Perun byl si tady v drápky hrál. Však víla? – ovšem že má chotě chromého a zlého – ale ach, či o to mi tu běží? – *** Zdá se mi, že jsem tehdy lítat uměl a celé přírodě jak soudruh porozuměl; dosud mi ptačí zpěv a hmyzu cvrlikání projíždí sluch jak zašlé mluvy zpomínání. Zdá se mi, že jsem doma byl v té výši, kde s orlem, s hadinou jsme měli skrýši; kde vůkol nás laviny rachotily. – Vyhlídku měli jsme tam v samé lůno hor, pod námi vodopád – nad námi žádný tvor: jen hvězdy náhodou nás někdy navštívily – přejasny slítly k nám, však námi polapeny těm červům níž – jen temny byly zůstaveny. 83 Sám červem teď po jasných hvězdách toužím – a že mi vzdáleny, tak že jich nedosáhnu, bývá mi teskno, klopotím se, soužím – však sebe vědom cíle, po němž prahnu, nezoufám, světla že se více nedosloužím. Zatím jen v snách, jen v okamžiku lichém svých křídel ztajených v smělejší let rozpřáhnu, bývám však zaražen tím klidným vůkol tichem, i vracím k mateřské se půdě, k vlhké zemi, cítě, že vychladlá ta hvězda, třeba temná, nejdražší, nejpříbuznější mi mezi všemi! – I zlomím křídla svá. V tom smrti náruč jemná (snad příliš ochotná) v stín chorovodů svých půvabným klidem krásy své mne loudí; víť dobře, matky klín že sirotku co bloudí vždy cílem jediným! – Jen skok – a budu tich! – však vím, že s matkou svou bezpečně odpočívám, ať spím či bdím, ať hrám si nebo zpívám. Ne živá – mrazivá i lstná to touha byla, proto se noha má již v skoku zarazila. Noc má svou lunu a své víly na vodách – tak plachý ples a rej však sluší stínům jen. Kdo živ a zdráv, buď rád, že stojí na nohách a děkuj osudu, že není snem ten den – ten krásný den, co sám v smutnější noc se mění, kdož ví, zdaž poslední on radostí mou není? – Přátelé! v lůně hor až pěvce pochováte, dbejte, ať přílišnou mu na hrob tíž nedáte; kdyby tam zbytečnou měl cítit dlouhou chvíli, světýlko, třeba bludné, ať zas vidět může – a kdyby kolem něj se šustly plaché víly, na místě kopřiv ať jim dáti může – růže! 84
ČI JSEM JÁ TO?
Nadcházívá mi chvíle slabosti, že bojem umdlený po míru prahnu a zachvím se, když v rány bolesti své přežilé za hluboko zasáhnu; tu cítím, že jsem přece dítě jen, že i ty vrahy zrodil matky sten – i ptám se, vidě hra že zoufalá to: či jsem já to? A skroušeně když v slzách roztopím se, když citu slabosti své ulevím, pln strachu, že nedojdu k cílům svým, že dlouhou beznadějí usoužím se, an jistou smrt jen vidím před sebou a tisíc padlých světů za sebou, zdá se mi, život hra že šílená to: či jsem já to? A překonám-li bol svůj, pouště se do lůna lehkovážných radovánek, všech trudů lékem vína sprostě se, až milosrdný skolíbá mne spánek: tu zdá se, že se těším z života, že vítána mi sladká dřímota, i sbírám ve snách perly, růže, zlato – či jsem já to? Z těch snů když probudí mne sladký ret, jak dítě poskočím a tulím v náruč svou vždy věrné lásky družku milenou – jsa blažen! – zdali zas jen na pohled? 85 Ne, nezkalím si chvíli milosti, žehnám tu dobu plaché radosti a nedbám, zdali zas mi všecko bude vzato: či jsem já to? A vykonám-li smělý, dělný čin, jenž otvírá i budoucnosti klín, tu sám nad jeho velebností žasnu a těším se; však rozdme-li se pýcha, tu náhle výbuch plamenů těch zhasnu a žehnám dítě své, však ptám se zticha s pobožnou nedůvěrou patře na to, či jsem já to? Tak v lásce, v žalu, v pýše, v radosti má duše stále sama sebe hledá; i poznám na vzdor spěchu ba i slabosti, osudné kolo že se zvrátit nedá. Kdo sletí, rozžehnej se! dosavád se držím – a kdo čeká na můj pád, ať čeká! –– Život můj mi stojí za to; vždyť jsem já to!
DO PAMÁTNÍKŮ.
Sestře českomoravské.
Kletbu mým nad mírem vyřkla moje máti. Přijal jsem ji s pýchou, svatou kletbu její, když mi svoje velké rány odhalila... Srdci tvému však nechtěla pozalkáti, nad tebou se vznáší požehnání její – tušíš teď, proč naše srdce spřátelila? – 86
Soudruhu.
I kdyby ti ten svět byl pouhou komedií, hraj dobrý úkol! co ti na tom sejde, zdaž intrikána hráš, neb kopeš tragedii; buď rekem rač a trp – a miluj, co se do tě vejde!
Míně M...
Máme písně, bůh nám přál, Ej buďte ta pilná včelka, Donášejte nám ten med, Aby naše naděje, Láskou zňata, neležela ladem!
Mařence K...
Kdosi mi děl: Škoda té Mařenky, že sobě nepospíší, by třeba o kramflíček byla vyšší; i s drobty sebrala by dvanáct košů slávy! A na to já: Právě by nám, svým drahým, byla bližší, zůstává schválně o poznání nižší. Ví to, že k bohyni jen půl jí schází hlavy: drobeček lásky však jí milejší než sláva – a co se košů týče, sama jich rozdává.
Slečně Augustě K...
„Ideále! duše drahá!! genie můj tichý!!“ aj, tak pěvec-blázen volá k mnohé milence. Jakýž ohlas nalézá však v srdéčku své psychy? „Chtějí-li mne, řeknou o mne radši mamince.“....... 87 Nuže, jaký div, že máme pěvců pravých málo, a že jenom v snách o muze mnohému se zdálo? Nuže, jaký div, že ledva pojmouti to může, vtělená když muza pojí s psychou vnadův bůže?!
Květu spásy.
Zkveť nám, růže, směle nad Siónem, neboj se těch zrádných hadů vůkol; pomni na svůj krásný, velký úkol, rozžehná se podlost se svým trónem. Zkvitni! krása tvá ji v temno skryje – zkvitni, třeba tě mé poupě dusí; kyprost tvá ji v hanbu zaklet musí, a ona se schoulí jako zmije.
NOVÁ POUŤ.
Jako ta velbloudice kupcem lakotným přílišným břemenem obtížena – ač těhotna – zvedám se s novým bolem svým na pouť, kteráž mi víc nekýžena. K nebesům nezřím víc – jen v strachu o svůj plod a v bázni, že to břímě nesnesu, zřím bič, co do mne a v můj celý rod zas pere! Zdaž ty rány setřesu? Zvedám se – klekám, prose: pramen živoucí mi v tesknou hruď a duši vlejte dřív!... Ni kapky! Nuž – tedy se nohou třesoucí již vzepnu – zvedám – stanu; hoj, ký div, jsem živ! 88 Neprasklo nic – jen hrklo ve mně drobátko při myšlénce na nedozorný cíl... Ach, přejte za druha mi aspoň oslátko, ať ouško mu nakousnu, k ukrácení chvil.
U STOP DANTEOVA NÁHROBKU
V Sta CROCE.
Od mnoha dnů to tvou již půdu šlapu, Itálio! jejížto jméno pouhé i pěvcům vzdáleným probouzí v duších ráj. Jsem jist, že bdím, a přece ledva chápu nadsílu tvou, jíž po noci tak dlouhé na troskách mučíren svěží si křísíš máj. „Esto perpetua!“ – buď věčně živa nám! – aj slovo mohutné, jež na koruně tvé tvých věštců oko z hlubin pekel zřelo. Dosáhli, po čem prahli! celý kraj teď chrám, v němž ctí se ono smělé slovo vtělené, pro něž se obrancům všem tvým tak rádo mřelo. Sem spějte vy, co prázdni nadšenosti, neschopni obětí, vším pohrdáte, co mžikem nenosí vám smutně všední plod. Zde přiučte se trudův povinnosti, co mníte za bezcenbezcen, že slávu máte, kteráž vám bezpečna již napřed, z rodu v rod. Zde vizte, základův jak pevných třeba klást – a s jakým klopotem, s jakou nadsílou sil; jak nestačí jen srdcem – aneb lyry smutkem velebit nešťastnou i nevděčnou tu vlast, jež cení jediný, však sebe hodný cíl – k němužto dráha vede věkovým jen skutkem. 89 Já, zpěvák sirotků, jimž otce odpravili, kterých však těší máť, že za hory jen zašel – by nezoufali, když jim laje soused zlý; tak rád bych pro svůj žal, na krátkou třeba chvíli zde v stínu náhrobků pokojný koutek našel, bych ztřásl již, co chod mi obtěžuje mdlý. Můj los tím smutnější, čím v krásnější jsem zemi; vzduch volnější až tísní hruď mou rozžalenou! Altissime! ty znáš tu kletbu vyhnance! – Však nedůstojno lkát. Chci pokořit se němý přijda sem uctit v tobě svých tu na kolenou ne pěvce pekla jen – i vlasti obrance. Ač děsný, velký přec a slavný los tvůj byl, tak že ti závidím! – Ač vzešla hvězda tvá, když ztlely na poli ty Manfredovy kosti; sicilský přece zvon v to náhle udeřil, jenž prochvěl horečkou ti ňádra mladistvá, že pomstou zplanula, snad z přílišné milosti. Byl’s Guelf! – ale ta vlčí láska Rómy na každý verš tvůj kletbu položila – chtíc vydat plamenům to volné srdce tvé, jen proto, vlastními žes vládl hromy, jež slal jsi na skety, jimž zalíbila se domněnka, že hřích to, hubit vrahy zlé. Na čelo svraštěné tím ohněm pekelným – ač krylo v zárodku budoucí spásy zvěst, volil jsi trnovou sám korunu si sázet, než abys lichotil a selhal druhům svým; dychtiv pak žalobu svou proti zrádcům vést, jal jsi jich za živa sám do pekel provázet. 90 A prošel’s živ a zdráv! ač truchliv z vlastních soudů, těch neodvolatelných! – dotknut napřed bolně tím předpeklím, jímž zem tvá musí projíti, než shledá, zotaví svých roztříštěných oudů; než v blahém sjednocení oddechne si volně – i kázal’s mrtvým vstát a živým prozříti. A byl’s jim prorokem! – čímž u nás nelze být, kde hříchem druhy své jen slovem rozehřát – kde zradou, na zradu svůj kámen kletby vrhnout, kde proti vrahům svým ni srdce nelze mít, kde šílencem, kdo svou chce duši bratřím dát, a zpourcem, kdo by chtěl snad sobcům kukli ztrhnout. Ach! u nás musí být i básník mdlý a plachý; jen z vrby píšťalky smí řezat – oklepávat – ne ale pískat na ně! – sic by rušil mír těm pánům laskavým, co zaráčili v šachy hrát s národem, jehož – ač má-li z mrtvých vstávat, v den soudu vzkřísí hrom – ne skřípot per a lyr. Zatím mi péro mé, ni lyra moje sen váš nechce rušiti! Žij blaze, lide můj, k němužto věhlas dí, že zotavíš se v hrobě!... Já, zpěvák zklamaný, co tušil spásy den již blízký – – napřed zřím již osud svůj: Alghieri! v neštěstí že vyrovnám se Tobě! A snad i v milosti pro tu svou rodnou matku, již oběť jediná vykoupit nepostačí! jíž věky minulé rovnají se jen dnům – však trapným, smrtelným! když nejdražších svých statků v nich pozbyla. – Že náš věk ale parou kráčí, nevolno u hrobů nám podati se – snům! 91
DOŽIJ – DOPIJ!
Dožij ten život měnivý, a třeba plný hrůzy byl; dopij ten pohár pěnivý a třeba jed i zhoubu kryl. Jen jednou žiješ v světě tom a chceš-li nesmrtelným být, nesmíš se bát, když zuří hrom, a nesmíš bát se – jedy pít. Dožij – dopij! Trpký to kalich: umírat, a ještě trpčí, muset žít! – Strašná to kletba, s blesky hrát, a strašnější – je muset krýt! Jen kde jich skryješ? – V srdci svém! tam ti však lásku vypálí... Vidíš titána? – klesá v zem a svět již hanbu kutálí... Dožij – dopij!
SOUPĚVCŮM.
Všecko mi odumřelo! – bůžky ohlasů poslední píseň mou co mrtvolu outrpně v tuhou rakev uložili; i nastala mi noc těch němých zápasů, a jen ty vzdechy, cizí úkolu, po ztraceném se máji roztoužily. Mám zažehnat je dávným nadšením, když ztajená v nich beznadějnost zplála? Ne! – vždyť tam zdáli zřím tak libě-vábný stín, 92 že loď má s touhou míří k břehům svým, by ji tam spoluplavců uvítal družný klín: Dbejte, by v přístav šťastně doplavala! Vy znáte mnohou píseň v bouři složenou, a víte, že se blížím s veslem – zlomeným; kdo ale ohněm ploul a mořem ledovým, je rád, třeba se vracel s plachtou strženou. A mnohá píseň pěvci přece milá, třeba si v citů výhni křídla popálila!
93 KVAS.
[95] „Freunde! da ich Wein gepresst, blieb mir dieser herbe Rest. – Könnt’ es überschlagen!“
Feuchtersleben.
[96]
NOČNÍ ZOUFALOST.
V noc poštván, v bídných, tmavých ulicích se ztrácím zoufalostí hnaný, duchům zlým vydaný, s palicí svou tvrdou v blátě se potácím: ďáblem štván. Prší, padá sníh a vítr fouká, v zadu na mne fiakr si houká, v pravo noční sova na mne kouká: fouká, houká, kouká – všecko v hlavě mé se divě točí, div že mozek z lebky nevyskočí. Do uličky v levo noha má vybočí, žádný pedant mi tam cestu nezakročí. Aj, jaký to nález! jaký odlesk praosudu mého z bláta na mne outrpně se dívá, pozdravuje druha rovněž nešťastného? Slzí proud mi náhle s oka zplývá! – Před rokem snad ještě pyšně jsi pokrýval nejoutlejší nožku nejkásnější děvy! na niž celý svět se vůkol pousmívalpousmíval. Všecka krása, sláva polní tráva – všecky naše myšlénky a plány, pouhé plevy! Křampe! olim outlý pantoflíčku, druhu nyní k ničemu podobný, jak mne při tvém pádu bolí v mém srdíčku! I já jsem kdysi velké plány míval, i já jsem o marnosti světa sníval... 97 lidé rozumní mne ale přesvědčili, bláznu všecky hrady rozbořili! A já – nechtě věřit, hloupé děcko, že je samá sláma – všecko, všecko!? musím z domu utíkati! – Mám snad plakat? mám se smáti? Oblažitel lidstva sem a tam se kácí, s palicí svou tvrdou v blátě se potácí.
MUZA.
Vášnivá když muza tebe objímala, netušil’s, že ve snách zlých se topíš, blaho své že slzou zkrvácenou kropíš, ústa tvá že z prsu jed jí povyssála. Tenkráte tvá zrádná bytost nepoznala, k štěstí svému že i Don-Juanizm tropíš, že jsi filozofem, že se sto-y chopíš, kdykoli jen chceš. A přec triumfovala ošemetná muza, navzdor stoicizmu zchvátila tě blázna, navzdor Don-Juanizmu: co ti bylo svato, hodil’s psům! Chtěl jsi svoje srdce vlasti, lidstvu dáti, chtěl jsi stát ve výši, – můžeš se houpati, dát to srdce svoje v obět – krkavcům! 98
KVINDE.
Dívko moje, běda, musím dále, zapomeň to, žes mi všecko dala, že jsi mně zoufalci trochu přála, že jsi tancovala s divochem na bále. Ó ty písní mojich or’ginále, zapomeň to, žes mne milovala, že jsem plakal, když jsi se mi smála, já se, holka, zbláznil nenadále. Ty bysi mne lehko prozradila, že mi tak zle není, jak se stavím, když verš pláče, že se v próze bavím; někdy pak, že noha vybočila do uličky v levo – bych tam k chvále vlasti někdy klopejt’ – a tak dále!
VALE.
Už jdeš, starý, dobrý kamaráde? zvedáš se a kloníš těžkou hlavu – a on: Chlapi, já jdu hledat slávu pod zemí! – a hle, již ven se krade. Ty jsi pedant, ty proklatý hlade, člověk prát se s tebou není v stavu; a když nezvykne si žvýkat trávu, samou křehkostí se pod ní klade. Hladem klesá líná materie, ale duch! – (ach bratří, nepískejte) vznáší se do výše, trouby znějte, 99 samou slávou bubny popraskejte: Já jdu spat a lidská mizerie zdá se mi být přec jen božská mysterie!
STARÁ NOTA.
Tak jsem krásnou všecko barvou, nadějnou si vymaloval, že jsem nad tou skutečností věru oči vyvaloval. Nadál jsem se, srdce moje, že svou láskou zkolíbají, že jak opičku ho krotkou pohladí a zulíbají. Celé nahé, v bídné klícce zatím vězet ho nechali, a holátkovi i pírka jeho vlastní vyškubali. Doufal jsem, že přijdou ke mně, by se lásce naučili, zatím sami mne ty šelmy v poslušnosti vycvičili. Když jsem zalezl do koutka, tu mne z něho povyštvali, by jak děti s malým vlčkem svévolně si pohrávali. A čím více jsem jim bručel, a čím déle jsem se motal, 100 tím se hlasitěji smáli – by mi, když jsem málo hučel, znova rázný štulec dali. Až se ale jednou nejvíc chatry k svévoli té shlukne, přetrhnu jim jejich smíchy, když mi rázem srdce pukne! – * To jim dáš! ty vzdorný hochu – nemáš srdce k pomstě schopné; nejvýš zaklejou si trochu. a někdo tě stranou kopne!
KDE VÁS POCHOVÁM?
Hromorázně jste se probořily, smělé zámky snů mých nezkojených, kotrmelcem jste se ponořily do jezera slz mých nezroněných. Přijde-li mi časem chuť do pláče, kamž jich stavitele pochovám, bych nad hrobem zakletého spáče zaplakal si tiše, sám a sám? Slyšíš kvil těch dítek nezrozených? Vy byste mne děti umořily! V hlavě mé hle tanec žalů skáče – v mozku svém vám slavné hroby dám. Lásko! babo! rozmazlené dítě! Blesk ti dávno zdrtil outlý zvonec, přetrh’ krvavé ty srdce nitě – s cukrováním tvým je na vždy konec! 101 Přijde-li mi ale chuť do pláče, staré tóny, kde vás pochovám? Kvílíváte jako noční ptáče – připravím, ach, záhy pokoj vám! Aj, ten bujný, smělý slávy honec, zapomněl na vlastní svoje sítě – v srdci mu těch šípů strašák skáče – Jděte spat! já vám tam slámu dám.
SAMOLIBOST.
Milá lásko! tvoje všecky boly nepatrnou se mi hříčkou zdály, přátelství a pýcha když mi prály, že jsem rozmarů tvých blázen holý. Zrado přítele, se svými boly, i tys mi jen hříčkou být se zdála, dokud pýcha má mi šepotala, že jsem choutek tvých byl blázen holý. Dokavad jsem kráčel tímto světem, zkojen chlácholivou lidstva touhou, zdál se mi sám život hříčkou pouhou – smál jsem se všem rozplakaným dětem. Když pak ráj můj zmizel jak fata morgana, když jsem osiřev, svou sudbu oplakával, tu mne genius můj k činům vyvolával, dětské touze pak nebyla váha dána. 102 Stál jsem sám, však vědom vlastní síly, zápas veda s osudem – to s chutí – oceána s těchou zřel jsem hnutí, rád když přívaly mne zachvátily. Třeba duch byl k tělu připoutaný, bavil se přec hříčkou toho světa; nezasteskla princezna si kletá – sledovala krok můj, světem štvaný. V tom si osud smyslil: Počkej, hochu! zadáme ti ránu nejsmrtnější, tu, kterou jsi měl za nejkrutější – po ní, doufáme, že zkrotneš trochu! Vyřknul – přikovav hned soka svého – tak, že duch se pozachvěl tou ranou počna se již kmotřiti s Moranou, by se zprostil těla spoutaného. Tu mu svatá Sto-a, kterouž choval v nitru srdce, sílu propůjčila, jež ho resignací ozbrojila, tak že mra, přec nekapituloval. A teď, připoutaný duch můj koketuje, v zrcadle své vlastní minulosti nedbá nebes kruté nemilosti, ani hanby, jež mu slávu zaškrcuje... Přec jen zří, že kouskem byl Titána, maje špetku srdnatosti v sobě! – Přejte mu tu radost; až se octne v hrobě, kdož ví, komu z nás pak víra bude dána. 103
EPIGRAMY.
Mikulášencům.
Jen se mučte, buďte hezky pilní a zůstaňte v té víře vlastenecké silní, že za dveřmi je blízký Mikuláš! Blaze největším pak punčochám, blaze punčochářům! – Běda – nám! Slyšíte řetězy? to on – a za ním – satanáš –
Stromek vánoční.
Podivné to lidské plémě, pláč a smích se ledva tají ve mně. Sám si koupil v trhu stromeček, ořechy a slivky pro pochoutku, sám též naložil si do kornoutku, jakoby byl malý chlapeček. Nešetře ni svíček ani pozlátka, vlastní rukou dárky zavěšoval, venkoncem pak sebe k víře donucoval, že je dostal – od jezulátka!...
MaticiMatici.
Matice, matka, – noc je jí sladká, vyspí se do hladka... 104
Amor – Róma.
Chtě zvalit Řím, na bídném kříži zdech’, když lásku provolal mroucíma rtoma; A mor byl ohlas, záhubný ten dech, kterým se ozvala ta sedmiprsá Róma.
Budoucím věkům.
V John-Brown-a, v svatou páru uvěříte a nových Kristů znova – umučíte!
Připomínka.
Neptá se paměť nejzazších potomků, jak trpký byl tvůj los, jen jaks ho nesl, a zdalis hoden byl Titánův pohromy.
Dle cizího motivu.
A život člověka, to pracné dílo, neskončené, junákem světoborným v mládí rozvržené, mužem pak, (vytrvá-li) z půli provedené, a kmetem zklamaným (favente Jove) – rozdrcené!
105 Připomenutí.
Přikročuje tímto svazkem k vydání všech svých básní, pokud k doplnění věrného obrazu, jak vyvinovala se básnická snaha má, posloužit mohou, byl jsem od upřímných, ale jak bohdá čas ukáže, příliš úzkostlivých přátel svých varován, bych pro nedokonalost formy a rýmu v poměru, kdy povstaly a k jaké dokonalosti vyšinula se zatím, jakž uznati musím, mladší básnická generace, nepočínal právě s pokusy větším dílem nejstaršími a tedy přirozeně slabšími. Myslím však, že co má vnitřní cenu, přežije dobu i měnivého vkusu obecenstva i okamžitou náladu poety. V letech, kdy lyrické mé pokusy povstávaly, nebylo možné je uveřejnit; překážely tomu veškeré dané poměry – a nyní, když jim po dlouhé uzavřenosti volno vylítnout a k srdcím promluvit, měl bych z nich setřít původnost, měl bych (ovšem že snad jen původci) dojemné jich nedostatky a křehkosti pozakrýt bohatšími obrazy, zvučnějším rýmem a kypřejší snad i květnatější mluvou moderní?! Zdálo by se mi to pokrytstvím, vychloubáním se snad cizím peřím – a k tomu odhodlat jsem se nemohl! Zde platí v plné míře: Sunt ut sint, aut non sunt! A kdo by mne tu chtěl chytit za slovo, ptaje se mne, či bylo [107] vůbec nevyhnutelno jim zvůli přáti, toho prosím, by sebe přísnějším měřítkem svým poshověl, až i druhou i třetí část mých kratších básní bude míti před sebou. Podávám tímto s úmyslem a rozmyslem především výlevy subjektivní, písně z většího dílu příležitostné, v pořádku s malou výjimkou chronologickém. Kdo by mne chtěl kontrolovat, nechť nahlédne do obsahu, kde při každém čísle udán přesně rok jeho původu. Potřebný sem tam komentár vyskytne se časem v zápiskách mých, jež také již k tisku připravuji. Nevtíraje se nikomu, prosím tímto po letech o povšimnutí!
V Praze koncem ledna 1880.
J. V. F.
[108] OBSAH. Po cestách života. MUZE (1852)9 STRÁŽNÝM DUCHŮM (1852)11 SYN PŘÍRODY (1848)12 MATCE (1846)13 KDYŽ SRDCE TOUŽILO (1846)15 HYNKOVI P. (1850)16 K. HYNKOVI MÁCHOVI (1852)16 NA HUDBU (1849)18 BERLIOZOVI (1846)18 PŘI ODCHODU Z VLASTI (1846)19 PLAVBA MOŘEM. I. II. (1846)20 JANOVI. I. II. (1846)23 A. U. (1847)24 ZAMOTANÉ KLUBÍČKO (1847)24 NUŽ, VZHŮRU V BOJ! (1848)25 VEČER PŘED BITVOU (1848)26 VZDORNÁ LYRA (1848)28 CHVÍLE BLAHA (1849)29 V. V. S. (1850)29 JANU V. (1850)30 VÝHOST (1847)31 STŮJ SI SÁM! (1850)32 ČIN, JEN ČIN! (1849)33 [109] KONEC PÝCHY (1850)33 BÁNOVI (1849)34 LAMARTINOVI (1850)34 B * * * (1852)36 WATERLOO (1849)36 BOŽENĚ ST., I. II. III. IV. (1850)37 MARII (1850)39 ODPORUKA (1850)40 BOLUMÍŘE (1850)40 JARO ROKU 185041 PO DLOUHÉM TRÁPENÍ (1851)42 PÍSEŇ CONSUELE (1850)43 RESIGNACE (1850 – 52): I . Krutý osude44 II. Plujte dále45 III. I vám buď nyní výhost dán45 IV. A tebe když jsem slyšel46 V. I zbledly pro mne hvězdy46 VI. Tak jsem děl47 VII. Dohrál jsem!47 VIII. Krásná je to smrt47 IX. Pokojně bych zasnul48 X. Matko! koho zvolíš48 XI. Zdlouhavě se kradeš49 XII. Aj smrti49 XIII. Ač jsem doznal50 VELIKÁNI (1848)50 JOSEFOVI M. (1850)51 SILVII (1852)52 POUPĚ A VÍLA (1852)53 ORODOVÁNÍ (1852)54 HERODIAS (1852)54 Z MRTVÝCH VSTÁNÍ (1853): I. Již vstoupástoupá pěvec56 II. Slyš! jaká to hudba58 III. Vášnivá ty vílo!61 [110] SKŘIVÁNEK (1852)61 POSTAVY (1848)62 HENRIETTĚ Z R. (1854)62 JOSEFOVI ST. (1855)63 LADA NIÓLA (1854)64 DELIRIUM (1855)65 NEHYŇ MI (1852)66 JARO ROKU 185767 SEN A PROBUZENÍ (1857)69 SLOVENSKÁ ELEGIE (1857)70 VÁCLAVU HANKOVI (1857)71 KONSERVATORIUM (1858)72 PSÍ DNI (1858)73 NÁPISY: Na hrob Jos. U. (1861)73 Matce Podlipských (1854)73 KLETBA DO DÁLKY (1859)74 TUŠENÍ (1859)79 HONBA ŽIVOTEM (1859)80 PŘÍRODĚ POZDRAVENÍ (1861)81 ČI JSEM JÁ TO? (1859)85 DO PAMÁTNÍKŮ: Sestře českomoravské (1851)86 Soudruhu (1856)87 Míně Medalové (1859)87 Mařence K. (1860)87 Sl. Augustě K. (1862)87 Květu spásy (1850)88 NOVÁ POUŤ (1874)88 U STOP DANTEOVA NÁHROBKU (1864)89 DOŽIJ – DOPIJ! (1858)92 SOUPĚVCŮM (1859)92 KVAS. NOČNÍ ZOUFALOST (1847)97 MUZA (1848)98 [111] KVINDE (1849)99 VALE (1849)99 STARÁ NOTA (1847)100 KDE VÁS POCHOVÁM? (1850)101 SAMOLIBOST (1850)103 EPIGRAMY: Mikulášencům (1858)104 Stromek vánoční (1857)104 Matici (1856)104 Amor-Róma (1859)105 Budoucím věkům (1865)105 Připomínka (1867)105 Dle cizího motivu (1868)105 Připomenutí107
E: lk + lp; 2002 [112]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Otto, Jan; Frič, Josef Václav
(Knihtiskárna: J. Otto. - Nákladem vlastním.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 112

Věnování: (Té, která zapomíná.)

Autor motta: Nebeský, Václav Bolemír
(Nebeský.)

Motto: Nebeský, Václav Bolemír
(Nebeský.)