VÁCLAVU HANKOVI.

VÁCLAVU HANKOVIHANKOVI.
(v 40. výroční den odkrytí rukopisu Kralodvorského).
Nad příkrým břehem sirá děva sedí, do proudu časů v němém žalu hledí. Proud plyne z vlasti, z níž vyobcována, proto jí teskno z večera do rána! – Bouřný byl den, již o polednách mraky, v nichž kmitaly se božích hněvů znaky. Nastala noc, i měsíc v tmách se koupal, a po vlnách jak mrtvola se houpal. K ránu ten proud i krví pozarděl se – tak že hlas děvy v bolu pozachvěl se. Utichla! – jako hrobky socha bílá, bezcitný zrak co v prázdnou dálku sílá. V tom kmitla zář blankytném po nebesku, že obživnul zrak děvy v novém lesku. Vítězné slunko tmou tam proskočilo, i luh i háj i vlnky probudilo. A po proudu, hle, z vlasti co se vine k uradované dívce – kytka plyne. Dojemný znak, že v dálce, co se tají, na osiřelou dosud zpomínají. Aj, skočí v proud a k srdci vine květy – i provanou ji nových písní světy; než ale novým zpěvem v dál zatouží, především díky své tam v proud pohrouží: 71 „Ach, kdybych znala písně naše blahé, které to máti bývaly jste drahé, nosila bych je vroucně v srdci dětinném.“ „A kdybych věděla, kdo v kytku svázal vás, dobrým jsa otcem vám, kdo nám odkázal vás, uzavřela bych jej v svém srdci povděčném.“ „Že znám však pečlivou tu duši bratrskou, jež oblažila nás tou svatou památkou, přisámbůh že nosím ji dávno v srdci svém!“