DELIRIUM.

DELIRIUM.
Zhlížela se v milé, věrné zraky, jenž dnes neuvyklým ohněm plály; zděšena tou vášní, halila se v mraky, ale tajný žár co z oka číhal, divným odporem ty mraky stíhal, svědče, že ty ústa v hněvu lhaly. Luzný purpur, hřích to, že přec marně, nad tím klamem roztopil jí líce, a ta ňádra zdmula se tak čarně, zjevujíc mu srdce svatyni – že jsem nezřel v ní jen pannu více, ale sladké vášně čirou bohyni. 65 Jaký div, že opojen jsem zlíbalzlíbal, co mi vstříc tak půvabně se zdmulo! – Byl to míru vrah, jenž nás teď ukolíbal? Z očí tvých mne náhlý stihl blesk, z prsou tvých se vyrval temný stesk, a co vřelo, v páry rozplynulo. Ale tys tu slzu, co mi zkanula, proniknouc ku zřídlu, odkud zplanula, provázela zřejmým vděkem lítosti; vzájemné pak lásky přesvědčení v nejblažší nás vrhlo rozčilení, jímž nám pravý svátek vzešel milosti. V dávno ždanou proměněna milku, již bez bázně jsi se přitulila, řkouc: ach, odpust mi tu vzdoru chvilku; byla poslední, však nyní budu tvou; zlíbej, co ti draho, zkoj tu touhu svou, láska tvá si dávno vděk ten zasloužila. Zulíbána, jen ses usmívala, nevýslovně sladkou hrdostí. an z tvých vděků duše rozkoš ssála, tak že zpita zdrojem blahosti hlava má ve víru kolovala, až jsem ti kles’ k nohám – zmámen vděčností.