I. Již stoupá pěvec v hrobku snů svých zažehnaných,

I.
Již stoupá pěvec v hrobku snů svých zažehnaných, Již stoupá pěvec v hrobku snů svých zažehnaných,
vždy hloub a hloub – vždy nejistějším krokem, a hvězda spásy, slunce nocí požehnaných tak smutně za ním hledí mdlým svým okem. Rozloučil se a – zmizel, aby se již ztopil do kletby své, v pěvců to požehnání – dřív ale zlíbal a nejtrpčí slzou skropil máť přírodu v šíleném rozžehnání. Jen jednu ještě slzu hvězda pochytila, když naposled k ní v roztoužení vzhlédnul, jak dívčí oko v svůj se odlesk ponořila a lekla své se krásy, a on – zblednul! – Již zmizel, a vždy hloub a hloub se vnořil v živoucí mohylu, v niž složil lyru, jíž kouzlil ráj – tam nesl meč, jímž světy bořil – a konečně i lásku, jedinou svou víru. Divě zasmála se noc a poklopila ukrytou tu hrobku tížným kamenem. Takž se v bludičku jen byla proměnila ta luzná hvězda s rudým plamenem. Oklamaný poutník sklonil hlavu svou, pozdravil své děti v rakvích uložené, zrádnou mocí v kolébkách mu udušené – zulíbal je, žehnal s pýchou otcovskou. 56 Ach, jak byly krásné i v své kletbě žasné, spanilé, jak naděje v poupátku; nad jich hlavinkou tam plálo polojasné světýlko, co žehnalo robátku. Stanul napřed nad bolestí dítkem s rty až křečovitě zaťatými... vyřknuv nad ním tiché : „Zdrávas Marja“, žehnal s ním se slovy tajemnými. Dítě sebou trhlo, zachvělo svým tílkem, a již oči zamklo na vždy před světýlkem. – Na to sáhnul pěvec k ňadrům svým hasnoucím, vyňal růži svadlou pod srdcem tlukoucím; pohroužil se tiše v její mrtvou krásu..., darmo chudinku byl v oběť dal pro spásu bratrů svých – ta růže v smrti ještě vnadná, stkví se slzou pěvce, jenž na ni pozírá okem zoufanlivým, cítě, že umírá! bratrům však, ach bratrům není pomoc žádná! – Vrhnul růži v rakev, a pak sklesl – tiskna k ústům jednu kadeř černou – na mohylu vlhkou Slávy drahé. Hloub než matku ji v svém srdci nesl: chotí byla mu i sestrou věrnou, ve snách pak i vlastní dítě blahé! – Proč jste ho zklamalyzklamaly, zlé osudnice? jak on ji snil, tak nevzbudí se více! Na oltář slávy své – mohylu svou ukládá meč i lyru: tam již připraven mu smrtný pohár hanby! s němotou chopí se ho, by přerval trapný žití sensen, 57 a již ho vede k ústům! – V tom se proměnila ta zrádná kadeř v hádě – vymkla se mu z ruk – a spěje k rakvi, by tam dítě vyděsila. Zděsí se pěvec obnovených muk, vypustí pohár, aby spasil dítě – ach marně, pěvče, hádě urychlí tě – již přejelo mu líce, již mu otočilo hebounká ňádra, již mu v srdce vniklo a zmizelo! „Ach, dítě, což tě nepokrylo úmorné lůno, žes tak děsně zkřiklo? – Ty žiješ, ty se budíš, ano zvedáš – teď otce mlhavým svým očkem hledáš? Neptej se! srdce mé tě naschvál v rakev kladlo, ne abys žilo – ale na vždy, na vždy – zchřadlo! – Co žádáš? Ztichni! – zpátky v rakev svou!“ Však dítě nesmrtelnou rdí se lahodou, až uhranulo pěvce, jenž se s divým křikem potácel teď nad rakve rozprasknutým víkem.