Již stoupá pěvec v hrobku snů svých zažehnaných,
vždy hloub a hloub – vždy nejistějším krokem,
a hvězda spásy, slunce nocí požehnaných
tak smutně za ním hledí mdlým svým okem.
Rozloučil se a – zmizel, aby se již ztopil
do kletby své, v pěvců to požehnání –
dřív ale zlíbal a nejtrpčí slzou skropil
máť přírodu v šíleném rozžehnání.
Jen jednu ještě slzu hvězda pochytila,
když naposled k ní v roztoužení vzhlédnul,
jak dívčí oko v svůj se odlesk ponořila
a lekla své se krásy, a on – zblednul! –
Již zmizel, a vždy hloub a hloub se vnořil
v živoucí mohylu, v niž složil lyru,
jíž kouzlil ráj – tam nesl meč, jímž světy bořil –
a konečně i lásku, jedinou svou víru.
Divě zasmála se noc a poklopila
ukrytou tu hrobku tížným kamenem.
Takž se v bludičku jen byla proměnila
ta luzná hvězda s rudým plamenem.
Oklamaný poutník sklonil hlavu svou,
pozdravil své děti v rakvích uložené,
zrádnou mocí v kolébkách mu udušené –
zulíbal je, žehnal s pýchou otcovskou.
Ach, jak byly krásné i v své kletbě žasné,
spanilé, jak naděje v poupátku;
nad jich hlavinkou tam plálo polojasné
světýlko, co žehnalo robátku.
Stanul napřed nad bolestí dítkem
s rty až křečovitě zaťatými...
vyřknuv nad ním tiché : „Zdrávas Marja“,
žehnal s ním se slovy tajemnými.
Dítě sebou trhlo, zachvělo svým tílkem,
a již oči zamklo na vždy před světýlkem. –
Na to sáhnul pěvec k ňadrům svým hasnoucím,
vyňal růži svadlou pod srdcem tlukoucím;
pohroužil se tiše v její mrtvou krásu...,
darmo chudinku byl v oběť dal pro spásu
bratrů svých – ta růže v smrti ještě vnadná,
stkví se slzou pěvce, jenž na ni pozírá
okem zoufanlivým, cítě, že umírá!
bratrům však, ach bratrům není pomoc žádná! –
Vrhnul růži v rakev, a pak sklesl –
tiskna k ústům jednu kadeř černou –
na mohylu vlhkou Slávy drahé.
Hloub než matku ji v svém srdci nesl:
chotí byla mu i sestrou věrnou,
ve snách pak i vlastní dítě blahé! –
Proč jste ho zklamaly, zlé osudnice?
jak on ji snil, tak nevzbudí se více!
Na oltář slávy své – mohylu svou
ukládá meč i lyru: tam již připraven
mu smrtný pohár hanby! s němotou
chopí se ho, by přerval trapný žití sen,
a již ho vede k ústům! – V tom se proměnila
ta zrádná kadeř v hádě – vymkla se mu z ruk –
a spěje k rakvi, by tam dítě vyděsila.
Zděsí se pěvec obnovených muk,
vypustí pohár, aby spasil dítě –
ach marně, pěvče, hádě urychlí tě –
již přejelo mu líce, již mu otočilo
hebounká ňádra, již mu v srdce vniklo
a zmizelo!
„Ach, dítě, což tě nepokrylo
úmorné lůno, žes tak děsně zkřiklo? –
Ty žiješ, ty se budíš, ano zvedáš –
teď otce mlhavým svým očkem hledáš?
Neptej se! srdce mé tě naschvál v rakev kladlo,
ne abys žilo – ale na vždy, na vždy – zchřadlo! –
Co žádáš? Ztichni! – zpátky v rakev svou!“
Však dítě nesmrtelnou rdí se lahodou,
až uhranulo pěvce, jenž se s divým křikem
potácel teď nad rakve rozprasknutým víkem.