U STOP DANTEOVA NÁHROBKU V Sta CROCE.

U STOP DANTEOVA NÁHROBKU
V S^ta CROCE.
Od mnoha dnů to tvou již půdu šlapu, Itálio! jejížto jméno pouhé i pěvcům vzdáleným probouzí v duších ráj. Jsem jist, že bdím, a přece ledva chápu nadsílu tvou, jíž po noci tak dlouhé na troskách mučíren svěží si křísíš máj. „Esto perpetua!“ – buď věčně živa nám! – aj slovo mohutné, jež na koruně tvé tvých věštců oko z hlubin pekel zřelo. Dosáhli, po čem prahli! celý kraj teď chrám, v němž ctí se ono smělé slovo vtělené, pro něž se obrancům všem tvým tak rádo mřelo. Sem spějte vy, co prázdni nadšenosti, neschopni obětí, vším pohrdáte, co mžikem nenosí vám smutně všední plod. Zde přiučte se trudův povinnosti, co mníte za bezcenbezcen, že slávu máte, kteráž vám bezpečna již napřed, z rodu v rod. Zde vizte, základův jak pevných třeba klást – a s jakým klopotem, s jakou nadsílou sil; jak nestačí jen srdcem – aneb lyry smutkem velebit nešťastnou i nevděčnou tu vlast, jež cení jediný, však sebe hodný cíl – k němužto dráha vede věkovým jen skutkem. 89 Já, zpěvák sirotků, jimž otce odpravili, kterých však těší máť, že za hory jen zašel – by nezoufali, když jim laje soused zlý; tak rád bych pro svůj žal, na krátkou třeba chvíli zde v stínu náhrobků pokojný koutek našel, bych ztřásl již, co chod mi obtěžuje mdlý. Můj los tím smutnější, čím v krásnější jsem zemi; vzduch volnější až tísní hruď mou rozžalenou! Altissime! ty znáš tu kletbu vyhnance! – Však nedůstojno lkát. Chci pokořit se němý přijda sem uctit v tobě svých tu na kolenou ne pěvce pekla jen – i vlasti obrance. Ač děsný, velký přec a slavný los tvůj byl, tak že ti závidím! – Ač vzešla hvězda tvá, když ztlely na poli ty Manfredovy kosti; sicilský přece zvon v to náhle udeřil, jenž prochvěl horečkou ti ňádra mladistvá, že pomstou zplanula, snad z přílišné milosti. Byl’s Guelf! – ale ta vlčí láska Rómy na každý verš tvůj kletbu položila – chtíc vydat plamenům to volné srdce tvé, jen proto, vlastními žes vládl hromy, jež slal jsi na skety, jimž zalíbila se domněnka, že hřích to, hubit vrahy zlé. Na čelo svraštěné tím ohněm pekelným – ač krylo v zárodku budoucí spásy zvěst, volil jsi trnovou sám korunu si sázet, než abys lichotil a selhal druhům svým; dychtiv pak žalobu svou proti zrádcům vést, jal jsi jich za živa sám do pekel provázet. 90 A prošel’s živ a zdráv! ač truchliv z vlastních soudů, těch neodvolatelných! – dotknut napřed bolně tím předpeklím, jímž zem tvá musí projíti, než shledá, zotaví svých roztříštěných oudů; než v blahém sjednocení oddechne si volně – i kázal’s mrtvým vstát a živým prozříti. A byl’s jim prorokem! – čímž u nás nelze být, kde hříchem druhy své jen slovem rozehřát – kde zradou, na zradu svůj kámen kletby vrhnout, kde proti vrahům svým ni srdce nelze mít, kde šílencem, kdo svou chce duši bratřím dát, a zpourcem, kdo by chtěl snad sobcům kukli ztrhnout. Ach! u nás musí být i básník mdlý a plachý; jen z vrby píšťalky smí řezat – oklepávat – ne ale pískat na ně! – sic by rušil mír těm pánům laskavým, co zaráčili v šachy hrát s národem, jehož – ač má-li z mrtvých vstávat, v den soudu vzkřísí hrom – ne skřípot per a lyr. Zatím mi péro mé, ni lyra moje sen váš nechce rušiti! Žij blaze, lide můj, k němužto věhlas dí, že zotavíš se v hrobě!... Já, zpěvák zklamaný, co tušil spásy den již blízký – – napřed zřím již osud svůj: Alghieri! v neštěstí že vyrovnám se Tobě! A snad i v milosti pro tu svou rodnou matku, již oběť jediná vykoupit nepostačí! jíž věky minulé rovnají se jen dnům – však trapným, smrtelným! když nejdražších svých statků v nich pozbyla. – Že náš věk ale parou kráčí, nevolno u hrobů nám podati se – snům! 91