VÁCLAVU HANKOVIHANKOVI.
(v 40. výroční den odkrytí rukopisu Kralodvorského).
Nad příkrým břehem sirá děva sedí,
do proudu časů v němém žalu hledí.
Proud plyne z vlasti, z níž vyobcována,
proto jí teskno z večera do rána! –
Bouřný byl den, již o polednách mraky,
v nichž kmitaly se božích hněvů znaky.
Nastala noc, i měsíc v tmách se koupal,
a po vlnách jak mrtvola se houpal.
K ránu ten proud i krví pozarděl se –
tak že hlas děvy v bolu pozachvěl se.
Utichla! – jako hrobky socha bílá,
bezcitný zrak co v prázdnou dálku sílá.
V tom kmitla zář blankytném po nebesku,
že obživnul zrak děvy v novém lesku.
Vítězné slunko tmou tam proskočilo,
i luh i háj i vlnky probudilo.
A po proudu, hle, z vlasti co se vine
k uradované dívce – kytka plyne.
Dojemný znak, že v dálce, co se tají,
na osiřelou dosud zpomínají.
Aj, skočí v proud a k srdci vine květy –
i provanou ji nových písní světy;
než ale novým zpěvem v dál zatouží,
především díky své tam v proud pohrouží:
71
„Ach, kdybych znala písně naše blahé,
které to máti bývaly jste drahé,
nosila bych je vroucně v srdci dětinném.“
„A kdybych věděla, kdo v kytku svázal vás,
dobrým jsa otcem vám, kdo nám odkázal vás,
uzavřela bych jej v svém srdci povděčném.“
„Že znám však pečlivou tu duši bratrskou,
jež oblažila nás tou svatou památkou,
přisámbůh že nosím ji dávno v srdci svém!“