KDYŽ SRDCE TOUŽILO.

Josef Václav Frič

Osamělé srdce moje jak ta žhavá lilje v poušti; hoře své jen sobě kvílí, jak ten slavík v temné houšti. Slavíku tam rozumívá, kdo má srdce touhou vřelé; mým však zvukům nerozumí naše plémě nedomřelé. Příliš trpká se mi píseň z otrávených hlubin lije, příliš smělým snům tam v ústret zběsilé to srdce bije. Nemám komu v náruč padnout, u prsou se vyplakati, nemám, neznám toho druha, jenž by k mým chtěl bohům státi. Mám však tebe, svatá lyro, ty jen rozumíš mi drahá! Tvým jen zvukem ať mi přáno pokořit a stíhat vraha.

Patří do shluku

háj, slavíček, kvítko, kvítek, potůček, slavík, vlnka, pomněnka, větřík, ptáček

299. báseň z celkových 875

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. KOLÉBKA. (Václav Bolemír Nebeský)
  2. V PODJESENI. (Václav Šolc)
  3. Akkordy. (Vincenc Furch)
  4. Smutné dumy... (Rudolf Richard Hofmeister)
  5. Když melancholie (Vincenc Furch)
  6. Dívce nevěrné. (Josef Burgerstein)
  7. III. Smutno jest v mém srdci, (Jan Vlk)
  8. XIII. Jak truchlivo – jak tesklivo! (Boleslav Jablonský)
  9. Tvé. (Růžena Jesenská)
  10. POMNĚNKA Z ČESKÉHO LESA. (Miloš Červinka)