KDYŽ SRDCE TOUŽILO.

Josef Václav Frič

KDYŽ SRDCE TOUŽILO.
Osamělé srdce moje jak ta žhavá lilje v poušti; hoře své jen sobě kvílí, jak ten slavík v temné houšti. Slavíku tam rozumívá, kdo má srdce touhou vřelé; mým však zvukům nerozumí naše plémě nedomřelé. Příliš trpká se mi píseň z otrávených hlubin lije, příliš smělým snům tam v ústret zběsilé to srdce bije. Nemám komu v náruč padnout, u prsou se vyplakati, nemám, neznám toho druha, jenž by k mým chtěl bohům státi. Mám však tebe, svatá lyro, ty jen rozumíš mi drahá! Tvým jen zvukem ať mi přáno pokořit a stíhat vraha. 15

Kniha Různé básně (in Sebrané spisy veršem i prózou, svazek 3) (1880)
Autor Josef Václav Frič