K. HYNKOVI MÁCHOVI.
Opustil’s ty naše siré kraje,
abys v jiných vlastech vyhledával
kýžený ti ohlas lásky své;
hrdě opustil’s ten kraj, kde láje
hrubý hlas tvé snahy zažehnával,
nedostupné tónům lásky tvé.
Vyhnalo tě od nás luzy proklínání,
dalekáť je, mistře, cesta tvá –
a marné naše za tebou volání!
16
Odešel’s a světu nevděčnému
outrpně jsi z ňader oklamaných
almužnu předhodil lásky své;
„Máj“ jsi zapěl kraji nešťastnému,
a on do svých ňader zažehnaných
přijal kypré símě lásky tvé.
Jasně zkvétá velebné tvé požehnání,
dalekáť je ale cesta tvá –
nám nevrátíš se víc, marné volání!
Opuštěný kraj však chví se touhou
po svém velkodušném buditeli,
jenž k nám nevrací víc kroky své...
Opět z lásky! aby láskou pouhou
kraj zatoužil po svém spasiteli;
a tou touhou aby lásky tvé
a bolu svého poznal požehnání:
„Touha bol tvůj zbudí,
bol tě k činům pudí;
nuže, trp a bojuj! cesta má
je daleká – a marné tvé za mnou volání!“
Variant třetí sloky, předzpěvu to k almanachu „Máj“ r. 1858:
Kouzelná však, májem zkvetlá touha
ta v nás požehnané boly budí,
jichžto synem bujný, zpěvný čin;
a v té touze láska plane pouhá,
která nás v ty bájné dálky pudí,
kamž ty, muzy nejvěrnější syn,
celé sbory vedeš; a nás popohání
velebná i dálná cesta tvá –
zdaž marné naše za tebou volání?!...
17