PŘI ODCHODU Z VLASTI.
Ještě jednu píseň, matko, ti zazpívám,
ještě jedno s bohem v luhy tvé zakývám.
Ještě jednou slzou svatou půdu zkropím,
ještě jednou zrak svůj v krásy tvoje ztopím.
Přijmi poslední to syna políbení,
a zachvěj se studem při tom rozloučení.
Zhyň v tom otroctví svém, bídná matko moje,
když své syny nechceš povolat do boje.
Oj šílená matka, jež své plody dusí,
a které se vzdory vrahokárné hnusí.
Nač v svém lůně trpíš prach svých padlých synů?
jako ze srdce, tak vyhosť ho též z klínu;
Abys vrahovi se lépe zalíbila –
a zlíbej tu ruku, která ti je zbila.
19
Smilná matko! uč se lépe s vrahem hráti,
chtělas líbáním ho svým jen pouspáti...
Usnula jsi sama! zatím krev tvou ssaje,
v ztraceného ráje sen tě kolíbaje.
Ne tak! – Odpusť, matko, hříšné slovo syna;
vždyť jenom ta láska byla tvoje vina.
Dost již od krutých jsi vrahů poraněna,
nesmíš rouháním i mým být domučena.
S bohem buď! ach, běda, že ti nepomohu;
slyšet smrtelné však vzdechy tvé – nemohu.
Pro tebe syn mnohý život svůj dal v boji,
já bych ti dal rád i nesmrtelnost svoji.
V kraji dalekém až tesknotou snad zhynu,
věz, před boží trůn že mžikem se vyšinu,
Abych k otcovským tam nohám jeho padnul,
v oběť duši svou tam složil – a pak zchřadnul.
Bůh tu oběť sešle andělem svým dolů,
a můj kraj se vzkřísí z hrůzy smrtných bolů.