II.
Jenom hučte, větry búrné,
Jenom hučte, větry búrné,
provějte mi srdce, hlavu,
myšlénkám to kolébavka,
ale srdce neuspíte,
které nosí rány osudné.
Vámi ještě oddychuje,
raněné přec odetlouká,
dodychá však, ano dotluče! –
Nuže kolíbejte lodí mou,
21
vlny dychtící vždy po oběti,
zdaž-li zkojíte hruď uštvanou
pro své zpoury neukrotné,
plující teď hněvným oceánem
za velkým, však záhadným svým cílem! –
Malé, krotké nemluvňátko,
s dušičkou neprobudilou,
s dřímajícím srdéčkem,
mohla snadně zkolíbati
malá těsná kolébka,
mohla snadno pouspáti
jemná píseň matčina.
Časem však se probudilo,
zatoužilo po milosti,
že však nebyla mu přána,
vyzvalo to plaché srdce,
kteréž vssálo božské touhy,
by se k duši přidružilo,
by se nadchlo věčnou láskou,
a teď spolu družně letí
vzduchem, pouští, mořem valným
hledat pravdy světlo věčné,
dobýt sobě – velikost!
Protož třeba jim kolébky
veliké jak lodě mořské;
protož bouře jim teď písní,
protož s blesky sobě hrají,
pro zábavu v chvíli nutné
jako s hady zkrocenými! –
Však ta bouř jich neuspává,
rozdme v nich jen prudší touhy –
leda by ty, hromem, bleskem
vyděšené, hltné vlny
porvaly jich ve svůj klín;
tu pak ovšem utiší se,
když je zmoří věčný sen!
22