ZAMOTANÉ KLUBÍČKO.
Ani neuvěříš, Aničko zlatinká,
jakby mne těšila hubinka jedinká,
nevíš, jak by skromná láska má okřála,
kdybys, duško zlatá, hubinku mi přála.
24
Vždyť si jí chci v potu srdéčka zasloužit,
chci po ní celinké dny a noci toužit;
víš, to srdce mé žes milovat učila,
když se vyučilo, proč bys ho mučila?
Či snad nevěříš, že milovat již umí?
Tvé je, celé tvé – však tobě nerozumí.
Kdybys je tak ráda měla, jak má tebe,
dávno bys mu přála pochoutku tu s nebe.
Přála bys mi, přála na sta políbení,
abych zkusil již to slastné opojení;
zašeptal bych ti pak čarovné slovíčko,
že by mé již navždy bylo tvé srdíčko.
Ty však v stálé bázni nechceš se mi vzdáti,
chceš s tím srdcem mým jak s klubíčkem si hráti,
z dáli soukati chceš nitku žití mého,
ztropit si pak smíchy z klubíčka prázdného.
Viň si jen tu nitku milosti mé k sobě,
klubíčko pospíší do náručí tobě!
protože se velkou láskou zamotalo,
rozvinouti se pak více nenechalo.