PO DLOUHÉM TRÁPENÍ.
V horoucím objetí mne mroucí anděl třímá,
jenž třesoucíma rtoma líbá duši mou;
v tom trapném spojení mé srdce teskně dřímá,
až strach vyhřímá ze sna plachou duši mou.
Ach, proč mne neopouštíš, hasnoucí touhou moje?
proč ústy zsinalými ještě se usmíváš?
proč novou horoucností to utrpení svoje
mroucíma rtoma v duši zemdlenou vylíváš?
42
Probleskne časem chvění zpěvnou útrob mou:
to anděla mé lásky poslední je vání,
to on, jenž v smrtném boji o milost mou prosí,
s nímž zápasím, ač hruď ho v srdci nosí,
to on, který mne marně ždá o slitování.
Loučíš se? – rci, mé dítě, proč mi neumíráš?
proč náručí mne křečovitou svíráš?
vždyť nemám pro tě léku; vyrvati tě musím,
ač dobře víš, co za muka tím zkusím.
Musím si tedy rvát i drahé upomínky
ze srdce tlukoucího – jednu za druhou?
však zbavím-li je žití, zas mně povykvetou
v tajemné noci jedné, jedna za druhou!
Opojným dechem příbuzných mi stínů,
čarovné květy v temnotách mi zplanou;
až zašlehne nad nimi blesk beznadějnosti!...
a nebohé mé květy uvadnou, opadnou –
ba i ty ratolístky příští těchy zchřadnou
a v nitro mé pak slze otrávené zkanou.......
až znova šílený zas blouzním o milosti!