POUPĚ A VÍLA.

POUPĚ A VÍLA.
Plakalo bludné děťátko, sirotek opuštěný; zeptalo se ho poupátko: co jsi tak zarmoucený? Chci tvoje tužby zkolíbat, skloň se jen k ňadrům mým, chci bledá líčka ti zlíbat, ulevit bolům tvým. Urvi mne, smutné robátko, přižehni k ňadrům svým! – Sirotek urval poupátko, ulevil bolům zlým. Když se naň květ pousmával, dítě se veselilo, a když je květ pouspával, k srdci jej přitulilo. V tom se mu zjevila víla, plachý mu přervala sen; kouzlem se v ňádro mu vryla, v nový je vyzvala den. Půjde on s tebou, má vílo, kam povelíš, paní má – nech mu jen poupě, co krylo ňádra mu rozžalená. 53 Znáš, paní, mé horování, víš, co mi kvítek je můj – mějž tedy s ním slitování, vždyť i s tím kvítkem – je tvůj!