Slyš! jaká to hudba probouzí se kobkou?
čí to dech tam rozdmul struny truchlolyry,
že se chví v akordech harfy Aeolovy
jako mrtvé děcko v utěšeném zdání,
máť když o blizounkém pěje mu shledání?
že se chví jak žena pouhaslé víry,
když jí stopené v horečném objímání
náhle peruti se dotknou andělovy,
jež jí otevrou té věčné lásky říše? –
Tak zní lyra má, z počátku temně, tiše,
jakby probuzena líbáním, až zahřmí
jasnou bouřkou v píseň „z mrtvých vstání“,
jež se divým plesem rozutíká hrobkou! –
Rozpraskaly hroby, s mohyly se sřítil
svatý meč – sám vylít’ z vetché pochvy,
by co pravdozvěstný plamen pozasvítil.
Půlnoční zář, jež v tisícerém blesku
své slavné hry provádí po nebesku,
vybuchla z rakve pohřbené milosti.
Jak nové slunce z hrobu svého stoupá
zjev rajský, ideálné velebnosti:
zbožněné toužení a vášní zdmutý duch,
vtělené blouznění a nepojmutý bůh,
jak víla na vlnách rodných se tónů houpá. –
„Ach dítě prachorodé, dítě vítězné,
nepozná tebe ani vlastní otec více! –
ta rájem dchnutá tvář, to kouzlo líbezné,
to nejsou ty tvé bledé, usoužené líce.“ –
To oko blankytné a přec tak věrně temné,
ten pal v něm žhoucí a to snění milojemné,
to není hrobu plod, ač dítě rakve těsné;
jasná to perla dnů, ač dcera noci děsné.
Jak anděl vzkřísení v svém nadpozemském jase
na pěvce zmámeného usmívá se:
„Lem roucha tvého zlíbat!“ – blouzní ve mdlobách
pohroužený. „Jen jeden vzhled! – již umru rád!“
Zjev nemizí! – „Probůh! netop se ve slzách –
jsem prach – a neodolám!“ – Již jí k nohám pad’
v zoufalé blaženosti; klesl bezbranný –
a sní, a sní – co pojmouti nemůže! –
Nadzemským kouzlem porván – znova vyštvaný
do vírů světů, jimž se vymknouti nemůže...
To nebyl sen! tak přespanilý zjev
v snách smrti své již nebyl očekával;
vždyť túžný, blahu neuvyklý zpěv
neznal ty ráje, kterých oplakával.
Jen prasknout umí struny blažeností;
jen puknout umí srdce spanilostí,
jež vyděsí ho! Slza radostná
otráví někdy prsa žalostná!...
On ale žije! a ten božský zjev,
jehož se tknouti jen mu svatý úžas brání –
vznáší se nad ním – dotýká se jeho skrání –
a náruč, náruč svou mu otevírá!...
teď kyne mu; a pěvec – neumírá.
On žije – ona hladí pěvce čelo,
ba líbá – – V jeho duši stoupá krev,
a jeho duch obejímá rozvášněné tělo! –
Co zažil v tom nesmírném okamžení,
to nezjeví ti hudby souzvuk chladný,
to nesnil Indů mythus čarovnadný,
jen Lotos o tom snil, když v jeho lůně
se náhle duše lásky probudila! –
Viz Ganges, jak on proudí, jak on plesá,
tak božské dítě na svých bedrách nesu:
viz duši mou! šetř její luzné snění,
šetř její lásky tajnosnubné chvění,
kdyby ti poklad svůj zanáhle odhalila,
zšílel bys! – Touha tvá, ta bledá – stůně,
vždyť omdlévá od pouhé spásozvěstné vůně,
kterouž blankytný pel té lásky rozesílá,
pel svatý, lotosový, jenž jak strážný stín
v mrak halí svou kolébku, požehnaný klín.