LADA NIÓLA.*)
Tam v říš těch nezrozených, zažehnaných světů
s třesoucí nohou, s plachým srdcem stoupám;
na půvabu těch nedostihlých květů
s šílenou rozkoší dětinnou duši houpám.
Teď snivou labutí v tužných se slzách koupám,
teď vzletím smělým orlem k světla pramenům
a zkouším v nedozornost pronikavých letů.
Však že mi brání vzlítnout k věčným plamenůmplamenům,
hned vracím se a zalkám – ale ach, jen hluchým kamenům!
Však viz, jak významně ty divné rysy skal
teď mění podoby, jak snové zkameněni.
Toť bohové, jichž jímal věkodlouhý žal,
by zpěvem vnuků svých teď byli probuzeni.
Jaká to hudba! jaké mocné chvění!
tu praská mohyla, z níž stoupá bůh a rek,
tam rusalečky ples, tu víly jasné pění,
zde nebešťanky pláč, tam padlých bohyň vděk –
a v samém lůně hrobu – ha, již klesám, již jsem v prach svůj klek’.
Nezjařte se nám, dávno odcizení bozi,
že vnikám v poslední to vaše útočiště;
vámť plane srdce mé, ač se vás duch můj hrozí.
Však co to zřím, tam v středu zbořeniště?
Ustaňte! – z ňader mých nečiňte spáleniště –
nepojme prachu syn tu krásu nehalenou,
již v pustém popeli ukrývá žaroviště;
nepojme to svou písní snivě rozžalenou
čím rozbouřil ten zjev, tu jeho mysl nezkalenou.
———
*) Dle Hanuše tolik co slovanská „Venus Urania“, vtělené vzkříšení dávné poezie.
64
Posvátně drahé čaropůvabu ty dítě!
ach, odvrať ode mne své pronikavé zraky;
bez mroucích tlukotů všech tužeb nevidí tě
mé oko ponořenou v zlověstné ty mraky.
Jak divě spanilá jsi! třebať běsné draky
na vůkol tebe dští svůj otrávený dech.
Všebožství v líci tvé pozůstavilo znaky
své dávné velebnosti, a Morany vzdech
tisíce perel vdech’ v tvé hrobky svatotajný mech.
Zavítej k nám, božská ty Lado-Niólo,
ty písni vtělená, ty dcerko luzných snů;
zachvěj nám zpěv svých nocí, půvabná ty viólo,
jich odlesk bude nám teď slunkem jasných dnů.
Jedinká slza jen ať skropí zpěv ten můj,
jiskerka jen ať skane k ňader snivých dnu,
požárem zpěvů pak dokáže ctitel tvůj,
žes úsměvem všech mroucích bohů zlíbaná,
žes v rumech našich světů šťastně vykolíbaná! –