Již dosti bolů! nač mi tato tíže?
vždyť nesmím dolů, k životu mne víže
posvátný úkol a ta družka věrná,
jíž beze mne jen zkáza hrozí černá.
Aj vzhůru, vzchop se, němý duchu můj,
pronikni mrak a zapěj – prorokuj!
Nadarmo! – hloub a hloub mi srdce postonává,
až v hrob se promění, v němž duch se pochovává.
Což vrchol žalů ještě nedospěl jsem?
což pravou píseň ještě nezapěl jsem?
A když ji vyzpívám všech rájů obětí –
což musí píseň má být písní labutí?