ČI JSEM JÁ TO?
Nadcházívá mi chvíle slabosti,
že bojem umdlený po míru prahnu
a zachvím se, když v rány bolesti
své přežilé za hluboko zasáhnu;
tu cítím, že jsem přece dítě jen,
že i ty vrahy zrodil matky sten –
i ptám se, vidě hra že zoufalá to:
či jsem já to?
A skroušeně když v slzách roztopím se,
když citu slabosti své ulevím,
pln strachu, že nedojdu k cílům svým,
že dlouhou beznadějí usoužím se,
an jistou smrt jen vidím před sebou
a tisíc padlých světů za sebou,
zdá se mi, život hra že šílená to:
či jsem já to?
A překonám-li bol svůj, pouště se
do lůna lehkovážných radovánek,
všech trudů lékem vína sprostě se,
až milosrdný skolíbá mne spánek:
tu zdá se, že se těším z života,
že vítána mi sladká dřímota,
i sbírám ve snách perly, růže, zlato –
či jsem já to?
Z těch snů když probudí mne sladký ret,
jak dítě poskočím a tulím v náruč svou
vždy věrné lásky družku milenou –
jsa blažen! – zdali zas jen na pohled?
85
Ne, nezkalím si chvíli milosti,
žehnám tu dobu plaché radosti
a nedbám, zdali zas mi všecko bude vzato:
či jsem já to?
A vykonám-li smělý, dělný čin,
jenž otvírá i budoucnosti klín,
tu sám nad jeho velebností žasnu
a těším se; však rozdme-li se pýcha,
tu náhle výbuch plamenů těch zhasnu
a žehnám dítě své, však ptám se zticha
s pobožnou nedůvěrou patře na to,
či jsem já to?
Tak v lásce, v žalu, v pýše, v radosti
má duše stále sama sebe hledá;
i poznám na vzdor spěchu ba i slabosti,
osudné kolo že se zvrátit nedá.
Kdo sletí, rozžehnej se! dosavád
se držím – a kdo čeká na můj pád,
ať čeká! –– Život můj mi stojí za to;
vždyť jsem já to!