NOČNÍ ZOUFALOST.
V noc poštván,
v bídných, tmavých ulicích se ztrácím
zoufalostí hnaný,
duchům zlým vydaný,
s palicí svou tvrdou v blátě se potácím:
ďáblem štván.
Prší, padá sníh a vítr fouká,
v zadu na mne fiakr si houká,
v pravo noční sova na mne kouká:
fouká, houká, kouká –
všecko v hlavě mé se divě točí,
div že mozek z lebky nevyskočí.
Do uličky v levo noha má vybočí,
žádný pedant mi tam cestu nezakročí.
Aj, jaký to nález!
jaký odlesk praosudu mého
z bláta na mne outrpně se dívá,
pozdravuje druha rovněž nešťastného?
Slzí proud mi náhle s oka zplývá! –
Před rokem snad ještě pyšně jsi pokrýval
nejoutlejší nožku nejkásnější děvy!
na niž celý svět se vůkol pousmívalpousmíval.
Všecka krása, sláva
polní tráva –
všecky naše myšlénky a plány, pouhé plevy!
Křampe! olim outlý pantoflíčku,
druhu nyní k ničemu podobný,
jak mne při tvém pádu bolí v mém srdíčku!
I já jsem kdysi velké plány míval,
i já jsem o marnosti světa sníval...
97
lidé rozumní mne ale přesvědčili,
bláznu všecky hrady rozbořili!
A já – nechtě věřit, hloupé děcko,
že je samá sláma – všecko, všecko!?
musím z domu utíkati! –
Mám snad plakat? mám se smáti?
Oblažitel lidstva sem a tam se kácí,
s palicí svou tvrdou v blátě se potácí.