V Dnes je mi těžko, pláče duše moje,

Tereza Dubrovská

V
Dnes je mi těžko, pláče duše moje,
Dnes je mi těžko, pláče duše moje,
jak ve snu hledí v obzor zašedlý, a srdce buší plné nepokoje, mé něžné květy přes noc pobledly.
Tak jakby žití jejich vyschly zdroje, mé srdce smutky mhou mi opředly – kde jsi, můj milý, kde zní písně Tvoje, kam cesty Tvé Tě dálkou zavedly? Zda srdce Tvoje v cizí zemi tuší, zda ví to snivá, hrdá duše Tvá, že pramenem je čistým mojí duši? Že z večera, když slunce mizí v moři, a severnice svítí zářivá, mé oko na ni hledí ve svém hoři? [13]