Černí a modří ptáci (1928)

Tereza Dubrovská

Diplomatická verze Ediční verze
Teréza Dubrovská Černí a modří ptáci
[1]
I
To bylo jarní, bílé odpoledne, To bylo jarní, bílé odpoledne,
 loď v přístavu tak tiše čekala, až lodník z vody kotvu její zvedne, na vlnách se jak škeble houpala. Ó, jitřenko má, zlatý svit Tvůj bledne před září zraku, jež mne objala, když duše má se v této chvíli jedné s Tvou duší v žití prvně setkala. To láska byla, jež se přiblížila v Tvém kroku ke mně, vroucně hledíc tak, já poznala: ne nadarmo jsem žila. Když jedinou Jsi vyvolil mne, milý, zved’ Jsi mne vzhůru k sobě nad oblak, dal odvahu mi, k žití nové síly! [5]
II
Ty můj pěvče hrdý, pluješ kol těch strání Ty můj pěvče hrdý, pluješ kol těch strání
 na své pyšné lodi v rozbouřeném moři šedou, mlžnou dálkou, tam kde úsvit ranní jako zlatý maják v temných mracích hoří. Mrtvým šerem ticha, jež se v kraje sklání, pochodeň se žhavá na východě noří, světélkuje moře, září za svítání, oslavuje písní čarokrásnou zoři. Kde noc tmavá byla, svítá den již bílý, zlaté slunce vstává zářivé a skvoucí, žluť a zeleň, azur, v jeden tón se slily. A Tvá píseň hrdá zvučí jasem jitra od Adrie k Baltu vítězná a vroucí – vyzní v hymně slavné snad již dnes neb zítra! [7]
III
Ty věříš ve mne, víra Tvá mne sílí Ty věříš ve mne, víra Tvá mne sílí
 a k životu mne probudila zas, noc tichá mizí, den se šeří bílý, a skvělé Zory vzchází skvoucí jas. Můj příteli, Ty drahý tak a milý, co všude kol mne vykouzlil Jsi krás! Jak kouzlem zkvetlo jaro v jedné chvíli, a sladké písně zvučí kolem nás! Což je to možná, králi zpěvných ptáků, že nasloucháš mé písni v sadě tom, kde jasné hvězdy zasvítily z mraků,mraků. Stín šerý vznes’ se vzhůru do oblaků, můj pustý život rozkvetl jak strom v Tvém úsměvu a záři Tvojích zraků. [9]
IV
Na moře hledím, jeho dálky siné, Na moře hledím, jeho dálky siné,
 jak v zlatém slunci klidně odpočívá, loď tiše pluje, bílý pruh se vine, a slavík v cedru vonném vroucně zpívá. A vrchy čnějí, břehy svítí stinné, a z oleandrů vánek vůně svívá... Kam oko pohlédne, se světlo line a zlato slunce s modrem nebe splývá. Do dálky hledím – a má duše ptá se: zda toužíš v kraj ten navrátit se zpátky, když slunce vstává v majestátní kráse? Zrak obracíš k těm nebetyčným stráním, zpěv slavíka tam zvučí něhou sladký – zda vzpomínáš v tom zlatém jitru ranním? [11]
V
Dnes je mi těžko, pláče duše moje, Dnes je mi těžko, pláče duše moje,
 jak ve snu hledí v obzor zašedlý, a srdce buší plné nepokoje, mé něžné květy přes noc pobledly. Tak jakby žití jejich vyschly zdroje, mé srdce smutky mhou mi opředly – kde jsi, můj milý, kde zní písně Tvoje, kam cesty Tvé Tě dálkou zavedly? Zda srdce Tvoje v cizí zemi tuší, zda ví to snivá, hrdá duše Tvá, že pramenem je čistým mojí duši? Že z večera, když slunce mizí v moři, a severnice svítí zářivá, mé oko na ni hledí ve svém hoři? [13]
VI
Sním o štěstí, jež jako leknín bledý Sním o štěstí, jež jako leknín bledý
 tam v noci hvězdné leží nad vodou, kde mlha stkala třpytný závoj šedý nad prozářenou sluncem úrodou. Jak v pohádce, v níž tají z jara ledy, mé louky svítí bájnou pohodou – kdy vesnu tu jsem zřela naposledy? Dnes vešla jsem v ni čirou náhodou. Zda nejisté mé kroky vedl osud, má duše ptá se v luzném sadě tom, kde květy voní jako nikdy dosud? Zda život přešel pustým mojím krajem, květ rozsel tam a plodem zkrášlil strom, že pohádkou je, kouzlaplným rájem? [15]
VII
Cítíš moji lásku, jak Tě obejímá? Cítíš moji lásku, jak Tě obejímá?
 Na perutích touhy letí k Tobě tiše hvězdnou nocí skvělou, když Tvá duše dřímá, celuje Tvé oči v hrdosti a pýše. S Tvého čela jemně těžké chmury snímá, u Tvé hlavy sedá, přelud bájné říše, Tvoje ruce drahé ve snu drží svýma, paprsk luny oknem padá s nebes výše. Zdá se mi to jenom? Leč té jedné chvíle spočinuly oči skvoucí luny bílé na Tvém bledém čele, na Tvé snící tváři. Byl to záblesk světla – aneb úsměv štěstí kmit’ se jako paprsk nenadálou zvěstí, ozářil mne celou, prolinul mne září? [17]
VIII
Vy zasněné a drahé moje oči, Vy zasněné a drahé moje oči,
 když hledím přítmím širou dálkou moří, k Vám jako k hvězdám zraky mé se točí, kde světlo Vaše temnou nocí hoří. A všude tam, kde noha moje vkročí, Vás hledám ve svém neskonalém hoři, jak večernici, která po úbočí svou skvělou řízu do vod tichých noří. Vy drahé oči, v dálce šeré sníte, ó, v neznámých těch krajích netušíte, jak snivá duše moje má Vás ráda! V té vlahé noci, když tak sladce spíte, že Vaše hvězdy líbá v řasách skryté a luzné báje v pohádkách si spřádá? [19]
IX
Kde jsi? Má duše Tebe hledá, Kde jsi? Má duše Tebe hledá,
 když bloudí sadem z večera, ó, jitřenko Ty moje bledá, mně svítíš do snů za šera! Kde jsi? Mé oko výš se zvedá, kde zhasla nebes nádhera, ta žhavá touha spát mi nedá, stesk velký jako příšera. A těžký smutek srdce svírá, a na duši se věsí mrak – jak tajemná je dálka širá... Hvězd bílých nezřím všehomíra – a mně je k smrti smutno tak! Mé oko marně vzhůru zírá... [21]
X
Má duše potkat musela tu Tebe, Má duše potkat musela tu Tebe,
 by křídloma se mohla vzhůru vznést, že najde Tě v tom skvělém jasu nebe, jsem tušila, když temnem šla jsem cest. Vem s sebou mne! A pohleď kolem sebe – zpěv slyším znít a květy vidím kvést, já ke rtům nektar podám Ti, Tvá Hebe – květ natrhám Ti, smutky Tvé chci nést. A když se v sad můj černé mraky snesou, a v mlhách šedých zhasne bílý den, mé písně rosu na Tvé květy střesou. A když se vichr zvedne, ztichnou kraje, v sad zima lehne jako těžký sen – má láska dá Ti svěží květy máje. [23]
XI
Dám tušit Tobě Tvojí země krásy, Dám tušit Tobě Tvojí země krásy,
 bys miloval ji mojí duší snivou, ten rudý západ, v němž noc podává si číš rosnou ke rtům, svěží, opojivou. A skvělá jitra, jež se v sadě hlásí tou vroucí písní ptáků sladce tklivou, a trpkou vůní vodní mořské řasy tam nad hladinou moře oslnivou. A bílý jasmín, olivové háje, květ tymiánů, v slunci snící kraje, a pyšný vavřín, rozmarýnu trsy. A žhavé bouře, blesků svity rudé, ty bílé chaty, tvrdé pole chudé, a zem, jež svými kojila Tě prsy! [25]
XII
Miluji Tvé oči, které něhou září, Miluji Tvé oči, které něhou září,
 miluji Tvůj úsměv na Tvé milé tváři, miluji Tvůj pohled, jeho snivou krásu, miluji Tvé čelo, stříbro Tvého vlasu. Tvoji lásku k vlasti, jež Tě štěstím daří, již jsi jako oběť rozžal na oltáři, Tvoji hrdou píseň, která z mořských hlasů stoupá vzhůru k nebi, zvučí v hvězdném jasu. Miluji Tě duší, bytostí svou celou, za to žes’ v mém srdci rozžal touhu vřelou, odpolednem letním svojí písní jednou dals’ mně tušit nebes krásu nedohlednou, a že svojí poutí životem a strázní zvedl jsi mne k sobě v lásce též a bázni! [27]
XIII
Kdyby se má duše s Tebou setkat měla, Kdyby se má duše s Tebou setkat měla,
 vlahou nocí štěstím by se rozepěla, zpívala by zase ve slunečním jase, zvedla by se k hvězdám, jejich čisté kráse. Jako holubice v háj by zaletěla, kde již prošla vesna růžová a skvělá s květy v zlatém vlase, s plodem v těžkém klase, o níž mému srdci jenom ve snách zdá se. Tam v tom čárném kraji, kde již vykvétají rudé růže žhavé jako moje touha, snesla by se dolů, spočinula v ráji. Zpěv by zazněl sladký, linul by se zpátky, Tvojí vroucí písně ozvěna jen pouhá, krasší nad vše tady, nad pozemské statky!
[29]
XIV
Kdyby ses mne zeptal: „Jaké jsou mé zraky?“ Kdyby ses mne zeptal: „Jaké jsou mé zraky?“
 řekla bych Ti: Nevím, temnem noci svítí na mou cestu stmělou, prozařují mraky do mé snivé duše, na mé celé žití! Kdyby ses mne zeptal: „Proč tam nad oblaky dívají se dolů hvězdy jako kvítí?“ řekla bych Ti jenom: Tvoje duše taky dlí tam mezi květy, hvězdami se třpytí. Kdyby ses mne zeptal „Proč ty písně zvučí?“ řekla bych Ti: Drahý, to tak moře hučí, a v těch vodách zpívá sladká píseň Tvoje. A tam na západě, kde jak skvělý rubín rudé slunce klesá do vod mořských hlubin, hoří moje láska, žhavé srdce moje! [31]
XV
Už přešel týden – a já ještě žiji, Už přešel týden – a já ještě žiji,
 zde připoutána na pozemskou hrudu, má duše snivá v okovech se svíjí, div nezoufá si v neskonalém trudu. Den jako věčnost, zvolna jenom míjí – už celý týden – dál se trápit budu, a hořký kalich utrpení piji, pták v zlaté kleci ve vězení hudu. Mé oči míjí sen, a dlouhé noci jsou těžké tak a plny odříkání, žal nad mé lože s perutí se sklání. Tak tiše ležím, sama, bez pomoci. A na své srdce tisknu žhavé ruce, by nezšílelo touhou ve své muce! [33]
XVI
Dál žitím půjdeš, tam kde slunce stojí Dál žitím půjdeš, tam kde slunce stojí
 nad nebetyčným srázem nad propastí, kde večer vzchází po skončeném boji tou cestou muk jen k utrpení, strasti. Než duše Tvoje žhavou touhu zkojí, než zachvěje se závratnou tak slastí, snad pozdě bude pro záchranu Tvoji – svůj život dal jsi v zástavu své vlasti. Pak obejme Tě rodná Tvoje matka, zem bude lehká Ti a nad vše sladká, a na svá prsa ustele pak Tobě. A moře píseň zapěje Ti slavnou, stín minulosti vstane trýzní dávnou a duhu smírnou sklene na Tvém hrobě. [35]
XVII
To bude den svým smutkem neskonalý, To bude den svým smutkem neskonalý,
 to bude noc tak černá, dlouhá tak! A jitro šedé, jež se v mlhy halí, a jedné hvězdy nepostřehne zrak. To bude smutek, po němž oči pálí, a teskný vzdech se vznese do oblak, noc hluboká, v níž bludičky svit šálí – nad širým mořem rozprostře se mrak. Jak těžký příkrov na mou duši klesne, mé srdce pohřbí a mé písně plesné, a pusté ticho rozhostí se kol... Co bude dál? Má duše smutně ptá se: Jak zbádat osud? Neví při své spáse, jak přežije ten neskonalý bol! [37]
XVIII
Jak orel pyšně létáš nad vodami, Jak orel pyšně létáš nad vodami,
 kde bílá mračna jako plachty krouží, kde rosný závoj visí pod hvězdami, noc do vln temných jasná křídla hrouží. Tou nocí letíš, v níž se nebes chrámy již otevřely, bílý den se dlouží, kde v květném sadě Musy chodí samy a lidská duše v ráji zemřít touží. Ty, pěvče Boží, posvěcený slávou, svit slunce září nad Tvou pyšnou hlavou, a Musy vinou vavřín na Tvém čele. A národ Tvůj, jejž lyra Tvoje slaví, Ti ve svém srdci pomník věčný staví, z té písně Tvojí poesie vřelé. [39]
XIX
Květ oleandrů na svém psacím stole, Květ oleandrů na svém psacím stole,
 a výhled z okna na kvetoucí sad, na luzné stráně, vrchy kopců holé, a na něž soumrak mlžným křídlem pad’, a v modré dálce polí malé role a štíhlé thuje, svěží vinohrad, háj vavřínový, a tam vlevo dole zas divukrásný moře majestát – svou celou duši v krásu tuto nořím, jak pochodeň ta žhavá slunce hořím a věnce splétám z písní večerem. A oleandrů vůně trpká, sytá, když navracím se z říše snů, mne vítá Tvé země něhou v kouzle čarovném. [41]
XX
Těžkou mukou projít musela jsem, Těžkou mukou projít musela jsem,
 kterou mřelo celé pokolení, abych vešla k Tobě jitřním jasem, v sady Tvoje, bílé světlo denní. Nad propastí věků tklivým hlasem volala jsem Tebe v utrpení, čekala jsem na Tě každým časem v černé noci jako na spasení. Když jsem přišla – Tvoje rodná sestra – všude kol nás krása zkvetla pestrá, když jsme k svazku podali si ruce. Abych mohla toto štěstí prožít, musel osud dříve ruku vložit na mé srdce, zkrvavit je v muce. [43]
XXI
Jsi mocný jako hrdý král, Jsi mocný jako hrdý král,
 Tvá říš až k nebi sahá, kol nebetyčných strmých skal, kde svítí hvězdná dráha. Kde východ rudým ohněm vzplál, když den se v sadě vzmáhá, a sladké trylky ptačích škál v ta jitra zvoní vlahá. Jsou Tvoje modré dálavy, květ zlatý v stínu doubravy, zpěv slavíka, jenž vzdychá. A skvělý vesmír nad hlavou, jenž hoří hvězdnou záplavou – noc hluboká a tichá. [45]
XXII
Jak to štěstí přišlo, sama nevím ani, Jak to štěstí přišlo, sama nevím ani,
 moje duše hledí na ně překvapeně, zazpívalo vroucně u mne znenadání, zajásalo toužně při Tvém drahém jméně. A v tom svěžím jitru, v kráse rosné, ranní, tam, kde vlny moře dmou se rozechvěně, v zlatém slunci přišlo, ve hvězd třpytném plání zasvítilo v tůni, v mořské bílé pěně. Modrý pták ten, z říše nebeského luhu, zabloudil v ty kraje, které snily ladem, v šerém tichu noci, odumřeny světu. Svojí sladkou písní, plnou vroucích vznětů, svěží rosu navál, vzletěl mojím sadem – nad mým šerým žitím sklenul smírnou duhu. [47]
XXIII
Kde jsi, Ty moje pohádko skvělá, Kde jsi, Ty moje pohádko skvělá,
 života mého horoucí číši? Kde jsi, bych shlédnout něhu Tvou směla v nádherném sadu, tajemnou říší? Kde jsi, bych píseň nejsladší pěla, již vlahým šerem jen Tobě píši nocí tou slavnou, která se schvěla oslavou Tobě velebnou tiší? Kde jsi? Má duše hledá Tě tady, čekají na Tě kvetoucí sady, má píseň vroucí čeká Tě stále! Závoj si předu z perel a rosy – tymián kvete, zpívají kosi – stříbrný závoj v svatebním sále. [49]
XXIV
Mé sny jsou čární, modří ptáci, Mé sny jsou čární, modří ptáci,
 o kterých jarním šerem sním, než slunce v mračnech vykrvácí pod hvězdným pláštěm večerním. Má touha v azuru se ztrácí, a sladkým zpěvem labutím zpět ozvěnou se k zemi vrací, nad městem tichým, zářícím. A vzpomínky mé – kolibříci – jak zlatoskvoucí topasy tam blýskají se na časy. Když luna vzchází bledolící, dva modré květy v hvězdných rojích – Tvé oči září do snů mojich. [51]
XXV
Klid se vrací v duši moji, Klid se vrací v duši moji,
 posel z kraje dalekého, s ratolestí svěží chvojí nese pozdrav z domu Tvého. Duše ztichla v nepokoji – v míru ticha nebeského, kde se nebe s mořem pojí, svitly hvězdy žití mého. Na mé cestě mezi hložím žhavé růže vykvetly mi, kolem klid jak v chrámě Božím. Hvězdy svítí v noci vlahé v pozdním šeru blízké zimy – Tvoje oči třpytné, drahé. [53]
XXVI
Ta radost velká, závratná tak byla, Ta radost velká, závratná tak byla,
 a rozbouřila krve mojí var, jak srdce zvonu na zvonici bila a vyzváněla nocí na požár. Do žil mých lávu místo krve vlila, v mém tichém srdci rozpálila žár tou letní nocí, v které luna sila nad mořem stříbro, vystupujíc z par. Má snivá duše nemůže to chápat, když nad oblaky rozhořel se západ a skvělé hvězdy ozářily noc, že v jasu Zoře, zrůžovělém, denním zas projde novým, těžším utrpením, v níž pečeť žhavou vtiskla lásky moc. [55]
XXVII
Ta vroucí píseň, vřelá moje láska Ta vroucí píseň, vřelá moje láska
 mne do snů kolébá tou nocí vlahou a v zpěvném rytmu moji duši laská tou melodií sladkou tak a drahou. Jak na jaře, když zmrzlá řeka praská, a proudy valí se, a rosnou vláhou plá v slunci květ, a Vesna, smavá kráska, jde s písněmi a vůní hvězdnou drahou. Jak moře zvedá se a skvělou vlnou mou snivou duši zaplavuje celou a podává mi žití číši plnou. A přec’ má ruka, jak tak po ní sahá – ač srdce buší žhavou touhou vřelou, ten rajský nápoj ke rtům zvednout váhá. [57]
XXVIII
Nad hvězdnými světy, širým oceánem Nad hvězdnými světy, širým oceánem
 jako slunce hoříš v temnu mého žití, moje lásko žhavá, skvělým letním ránem, jež tu obrozeno leží v písni, kvítí. V stříbroskvoucím rouchu z perel rosných stkaném nad nivami vstáváš, které v slunci svítí, nad polemi v zlatě, v klase rozhoupaném, vůněmi a touhou napájíš mé bytí. Nad propastmi věků, věkovitým hořem, v skvělém jitru léta nad hučícím mořem, nad nímž modré nebe azurně se klene. A Tvých písní zřídla, světla Tvého zdroje tryskají v mé žití, v pusté sady moje, do mé duše snivé, Tebou obrozené! [59]
XXIX
Zvuk Tvého hlasu slyším stále, Zvuk Tvého hlasu slyším stále,
 je zvonivý a zvučný tak, pln vroucnosti tak neskonalé, jak hudba jásá do oblak. Jak bouře hřmí a v břitké škále se žene s vichrem jako mrak, jak echo duní v strmé skále, stesk v duši svívá, slzy v zrak. A jak by matka něžně zas tu laskala své šťastné děcko, svým kouzlem podmaňuje všecko. Jak hoboj zní a flétny hlas, a v roztoužení něhyplný, jak vánek šeptá, ševel vlny. [61]
XXX
Jsi dobrý tak a jak ten orel smělý, Jsi dobrý tak a jak ten orel smělý,
 jak římský vůdce, o němž čítala jsem v té staré knize, ztrouchnivělé časem, byl zámek její celý zrezavělý. V mém rodném domě, když se sady stměly, noc přešla kolem hvězdná, s temným vlasem, a písně ztichly nad zrajícím klasem, a zvony s věží v tiš se rozepěly. Já seděla jsem nad tou starou knihou, sen lehl na mne tklivě sladkou tíhou – má duše o čem snila? kterak říci? Ó, čekala jsem stále na zázraky! A tu v mém žití svitly Tvoje zraky, dvě zlaté hvězdy ve Tvé zřítelnici. [63]
XXXI
Co se Ti, duše má, zdálo? Co se Ti, duše má, zdálo?
 Přeletěl skvělý meteor, zašuměl písní stinný bor, hrdliček na sta se smálo? Slunce tam v oblacích vzplálo, andělů v nebi jásal sbor, bělostné témě sněžných hor v červáncích žhavě se vzňalo? Byl to jen přelud, krásný sen? V mou duši sladkou trysk’ zvěstízvěstí, pohádkou o smavém štěstí? Nocí se kmit’, když svítal den, krůpěje rosné svál dolů – květ vykvet’ na každém stvolu. [65]
XXXII
Jak bludný poutník půjdu dále světem, Jak bludný poutník půjdu dále světem,
 a nikde svojí cestou nespočinu po utrpení těžkém, dlouholetém – mám osudu neb sobě dávat vinu? Tou širou pouští, parným, suchým létem, kde není oasy a není stínu, a bez domova, krbu, sudbou kletém – klid najdu jenom v měkkém země klínu. Ta jako matka vroucně přivine mne svou náručí tak chladnou, zimomřivou, a zkonejší mne celou písní tklivou. Klid bude tam a ticho přetajemné... A nad mým rovem letní nocí vlahou zas večernice svitne hvězdnou drahou. [67]
XXXIII
Má duše váhá napojit se z číše, Má duše váhá napojit se z číše,
 již v létu žhavém život podává mi, jenž přišel ke mně znenadání tiše, tou květnou strání svěží, nad lukami. A stanul u mne, brány rajské říše mi otevřel tam v jasu nad hvězdami, svit rosný snes’ a květy s nebes výše mým sadem svál, a rozsel mezi námi. Má snivá duše, unavená trýzní, v to štěstí náhlé uvěřit se bojí, jež vroucí písní v letním šeru vyzní: Má v žhavé léto navracet se zpátky, kde noc se blíží omamná a vlahá a láska kyne – přelud bájný, vrátký? [69]
XXXIV
Ač vzdálena, jsem Tobě tolik blízka, Ač vzdálena, jsem Tobě tolik blízka,
 má duše letí k Tobě letním šerem nad mořem bouřným, které o skaliska se hlučně tříští, zvučí v echu sterém. Tam nad západem, kde se žhavé blýská, má láska hoří žhavým desaterem, má vřelá touha jako oheň tryská, kde křižují se blesky nad večerem. Ač moře širé leží mezi námi, a kolem všude propast černá zeje, ač těžké mraky visí nad hvězdami, Toutou bouřnou nocí, kde svit luny bílý jak zlatý déšť se dolů z mraků leje – s Tvou duší letím k hvězdám, svému cíli! [71]
XXXV
Tvou blízkost cítím jako úsvit ranní, Tvou blízkost cítím jako úsvit ranní,
 jenž perly rosy snáší na lada, když den se vzbouzí nad rozkvetlou strání a v zlatém slunci leží zahrada. V tom svěžím jitru, v lehkém vánku vání, mou celou bytost kouzlem opřádá, jak pocely a vroucí celování, v mou duši rosnou vláhou dopadá. V tom zlatém jasu, v záři Tvojich očí svět celý kolem v závrati se točí a dojímá mne krásou čarovnou. A královstvím je kouzelná má říše, vše kolem láskou oddanou tak dýšedýše, kde Ty jsi král – a já jsem královnou. [73]
XXXVI
Plakala jsem, oči moje pálí, Plakala jsem, oči moje pálí,
 na mých ňadrech těžký balvan leží, v duši mojí smutek pláče stálý, vydechnout jen mohou prsa ztěží. Hvězdy nezřím – jenom větru škály v suchém listí kvílí, stezky běží opuštěným sadem v šerou dáli... Temno kolem – mrak se k nebi věží. Večer vchází smutkem neskonalý, stejnou tíhou na má prsa lehne, mráz mou zeleň v mroucím sadě zžehne. A den příští nové snese žaly, na dně srdce pochybnosti vzklíčí – otravný květ – naděje mé zničí. [75]
XXXVII
Kdybys věděl, kterak čekám na Tě, Kdybys věděl, kterak čekám na Tě,
 jak má duše letí Tobě vstříc nad rolemi, jež se skvějí v zlatě, jako skřivan vroucně jásajíc. V záři slunce, mraků ve šarlatě, noc když perly sype z temných kštic, v modru nebe, kde jak v chrámu svatě, jak se modlí, Tobě děkujíc. Kdybys věděl, že má píseň vroucí, jež jak skřivan zpívá nad klasem – je Tvé písně sladkým ohlasem – A v mém srdci hvězdy nehasnoucí že jsou leskem skvělé záře Tvojí – nenechal bys čekat duši moji! [77]
XXXVIII
Tak málo rád mne máš, Tak málo rád mne máš,
 a mé jsi štěstí celé – z mých slzí na rubáš by roucho bylo skvělé. A vždycky, když se ptáš: „Proč véby zrůžovělé tou letní nocí tkáš?“ mé srdce ztichne vřelé. To roucho sněžné tkám, Ty živote můj celý! až k spánku lehnu tam, Mýchmých očí zhasne plam, jež smutky uzavřely – to do hrobu si dám! [79]
XXXIX
Tvé pyšné srdce kamenné Tvé pyšné srdce kamenné
 Bůh stvořil pro mou trýzeň, by žár mé lásky plamenné svou neuhasil žízeň. Mé slzy v démant ztavené jsou léta mého sklizeň, a v duši mojimojí znavené smrt o Tvou rve se přízeň. A každý příval slzí mých ten tvrdý smývá kámen, to pyšné srdce v prsou Tvých. A mojí lásky vroucí var a srdce mého plamen – Tvá vášeň zžíhá, pekla žár! [81]
XXXX
To srdce vem, jež utýrané v bolu To srdce vem, jež utýrané v bolu
 jak rudý květ má ruka podává Ti, a utrhni je z květnatého stvolu, by ve svém smutku přestalo již lkáti. To věrné srdce, které s Tvojím spolu, dva květy žhavé, jež tam západ zlatí – též vykvétaly štěstí na vrcholu, dřív, než jsem zřela slunce zapadati. Ten rudý květ jak trofej dávám Tobě, jej mezi vavřín dej a růži krásu, své vzpomínky a plavou kadeř vlasů. A mezi listy, které v lásky době Ti ženské ruce v rozechvění psaly – tam ustel mu, by rubáš jemu stkaly. [83]
XXXXI
Zda máš mne rád, ó řekniřekni, drahý, ano! Zda máš mne rád, ó řekniřekni, drahý, ano!
 Jak tehdy v smavém jaru, ještě víš? Když v rosných perlách vzbouzelo se ráno, zpěv ptáků stoupal vzhůru výš a výš... Vše bylo kolem kouzlem obetkáno, a azurně se skvěla nebes říš, kde nad hvězdami zlatým písmem psáno to sladké slovo bylo dávno již. A láskyplně pohleď na mne zase a řekni mi: „Mám tebe vroucně rád“ – ať slyším srdce Tvoje bít v Tvém hlase. A polib mne a obejmi mne bědnou, než rozejdem se – ještě jedenkrát, tak neskonale šťastna chci být jednou! [85]
XXXXII
O to štěstí své se tolik bojím, O to štěstí své se tolik bojím,
 by mi nezapadlo večerem jako zlaté slunce v sadě mojím, jež se zrcadlilo v oku Tvém. Drahé hroby věnčím svěžím chvojím – kterak lehká je jim náhle zem! V klidu jich svou duši upokojím, než noc vejde v kraje tichým snem. Než se mraky nad mým sadem svinou, ticho rozprostře se nad krajinou, zahalí vše kolem šedou mhou. Obejme mne touhou bezeměrnou, zastře rouškou lásku moji věrnou, rubášem pak skryje duši mou. [87]
XXXXIII
Nic nesmím čekat od Tebe zde v žití, Nic nesmím čekat od Tebe zde v žití,
 ni úsměvu, ni laskavého slova, jež jako slunný paprsk, jenž tam svítí, by jarním jitrem svit’ v mé žití znova. Svou smutnou lásku na dně duše skrýti, jež na mezi tam kvete u hřbitova – má pampeliška zlatá, jak se třpytí, co kouzla, slunné něhy v sobě chová! Nic nesmím čekat – ač jsem Tvojí zcela v své radosti a bolu, každým dechem – jak chrám jsem duši Tobě otevřela. A v jasu světel, jež se kolem lije – má píseň zvučí láskyplným echem, jak puklý zvon v ní srdce moje bije. [89]
XXXXIV
Ne, čistou duši moji, která snivá tak Ne, čistou duši moji, která snivá tak
 jak sestra přišla k Tobě, svému pánu, jak padající hvězda, kterou skrýval mrak, když anděl nebes otevřel jí bránu, Byby sestoupila na zem – a pak nad oblak s Tvou duší vzlétla v zářivém tom ránu – mou duši nemiluješ, a Tvůj pyšný zrak v mém srdci nezří bolestnou tu ránu. A naší lásky zrůžovělá pouta jsou věncem trnitým, a rudých růží pel je zrosen slzami a svěží routa. Je těžko mi – a příteli můj, věř mi, zhas’ hvězdný jas, jejž v oku mém jsi zřel – má duše čeká, žebrák, přede dveřmi. [91]
XXXXV
Nech cestou dál mne jít, Nech cestou dál mne jít,
 již dost jsem vytrpěla! Ten paprsk, jenž se kmit’ – má láska zpokornělá, Jiji zvednout nad blankyt jsem v pozdním letu chtěla, nad nocí hvězdný svit a jitra zrůžovělá. A nevolej mne zpět, a neztěžuj mých kroků! Mou lásku – žhavý květ – Tou nocí zkvétat nech, než zhasnou slzy v oku, zpěv ztichne na mých rtech! [93]
XXXXVI
V mém žití, kdyby slunce zapadalo, V mém žití, kdyby slunce zapadalo,
 a tichá noc se stměla v sadu mém a pozdní šero mlžný závoj stkalo, stín temný táh’ mou cestou večerem, Aa zimní ráno listí stromu sválo, a sněžnou plachtou zahalilo zem – mé srdce ještě by Ti děkovalo a žehnalo Ti vroucně v smutku svém. Vždyť tolik krásy, tolik něhy smavé den letní dal mi, zlaté slunce žhavé v mé žití svitlo v drahém oku Tvém. A duše moje vlahým letním tichem jak včela vzlétla květným nad kalichem a zbudila se pod svým příkrovem. [95]
XXXXVII
Miluji Tebe duší svojí celou, Miluji Tebe duší svojí celou,
 miluji Tebe víc než život svůj, miluji Tebe a svou lásku vřelou jak oběť kladu na ten oltář tvůj. Chci štěstí Tvé, svou hvězdnou poutí skvělou jdi, drahý můj, a Bůh Tě opatruj! Zpět nedívej se, kde tou nocí stmělou mé srdce zřel bys, těžký smutek můj. Má snivá duše v záři Tvého jasu se vroucně modlí, Tobě děkujíc za pablesk štěstí, bílou hvězdnou krásu. A jak tak hledí k nebi v okouzlení – má tklivá píseň k hvězdám stoupá vstříc, mé žhavé slzy v démanty se mění. [97]
XXXXVIII
Ač vzdálen Jsi, přec mluvím s Tebou, milý, Ač vzdálen Jsi, přec mluvím s Tebou, milý,
 Jsi se mnou stále, vím, že máš mne rád, vše povím Ti v té tajuplné chvíli, co chtěla jsem Ti říci častokrát. Když u mne dlíš, tu opustí mne síly – jak zjevit mám Ti lásky majestát. A snů svých světlých půvab přespanilý, svit hvězdný, jenž v mém srdci začal plát? V té šťastné chvíli, ruce ve Tvých rukou, na srdci srdce, která žhavě tlukou, své vroucí lásky zjevuji Ti žár. Jak miluji Tě, slovy povím ztěží: můj celý život ve Tvých rukou leží – to zjeví Ti mé krve vroucí var! [99]
XXXXIX
Chtějí vzít mi víru v Tebe, Chtějí vzít mi víru v Tebe,
 vezmou mi mé žití – těžká mlha skrývá nebe, bílý rubáš svítí. Krutá zima v duši zebe, hrany slyším zníti... lásku svoji a pak sebe pohřbím v bílé kvítí. Průvod kráčí ke hřbitovu, cesta vzhůru stoupá, krok Tvůj vede k mému rovu. Zvon se žalně houpá... a mé srdce pod cypřiší šerou nocí krok Tvůj slyší. [101]
L
Mně neříkejte, že mne hoden není – Mně neříkejte, že mne hoden není –
 jen jediný je – jako v nebi Bůh! Jak zlaté slunce, ranní úsvit denní, jenž ozářil květ, zkropil rosou luh. Má duše jako slunce si jej cení, jak luna, kol níž jasný svítí kruh, je nezbytný mi, srdci drahocenný jak voda květu, jako čistý vzduch. Jak rostlina ta, která hyne v suši, a bledou hlavu zvedá do oblak, kde nezjeví se v modru žádný mrak, Taktak potřebný je také mojí duši jak květu déšť a mému tělu sůl, bez níž by každý duch tu zahynul! [103]
LI
Jsem více mrtvá nežli živá – Jsem více mrtvá nežli živá –
 což milovat je trpět stále? Ta oddaná má láska snivá, že utápí své vzněty v žale? Má vroucí píseň, která zpívá jen chvalozpěvy k Tvojí chvále, že její sloka zádumčivá jen v mollové vždy vyzní škále? Že srdce, které patří Tobě, jak puklý zvon se v prsou chvěje, tak plno teskné beznaděje? Má smutná duše v sad se dívá, kde vesna září oslnivá – mně zkvete už jen na mém hrobě! [105]
LII
Ta ulice je dlouhá, tichá, Ta ulice je dlouhá, tichá,
 dnes nic mi více nepoví, tam v dálce město těžce dýchá, zde klid je šerý, hrobový. Dům šedý jeden jako druhý, víc není jasně k poznání, a v oknech krámů květy, stuhy – zvon k polednímu vyzvání. A přece večer v noční tiši – mé srdce krok Tvůj ještě slyší, jde váhavě a nepospíchá... Tu skřípla vrata – kdo to ví, kam šel Jsi? Noc, ta nepoví! Jed pochyb skanul do kalicha! [107]
LIII
Má touho šílená, co z tebe zbylo? Má touho šílená, co z tebe zbylo?
 Květ zvadlý, odkvetlý, vzpomínek pár, zapadlých do temna, vyhaslý žár – vše v tichu hluboké noci se skrylo. Tvá říza královská, hvězd co v ní bylo! Teď v prachu vláčí se, jeden je cár, koruna v blátě tam – královský dar – květ růží, trní se v srdce mé vrylo. Modrý zvon lotosu – iluse moje – nad tůní zasvitla bludička jen, vody se zavřely nad rmutem pěn. Královna zhrzená – hrdost to Tvoje, zoufale pláče tam, vše dala v plen, nejčistší tužby své, dívčí svůj sen! [109]
LIV
Vše jako dřív a přec, jak prázdno je tu, Vše jako dřív a přec, jak prázdno je tu,
 a v duši mojí jaká teskná tíha! Vše na svém místě, kytka zvadlých květů, a na ní paprsk sluneční se mihá. Vše kolem jakby odumřelo světu, na psacím stole pero, kniha milá – zřím jako ve snu zatrženou větu, list v ruce chvěje se a lehce zdvihá. Můj celý pokoj potopen jest v zlatě – na římse okna podobizna drahá a verše Tvé – má ruka po nich sahá... Vše mne tu kolem upomíná na Tě, a přece vše, co žilo ještě včera, dnes leží tiše v pozdním tichu šera. [111]
LV
Tak, jako tehdy, když jsem poznala Tě Tak, jako tehdy, když jsem poznala Tě
 v tom smavém kouzle červnového dne, jenž nad nivami rozepěl se v zlatě, jež dalo nám to žhavé odpůldne. Když večer k spánku leh’ si ve šarlatě – mé vroucí srdce věrně k Tobě lne. Tvé duše sestra, čekala jsem na Tě, můj čarovný a vytoužený sne! Dnes vlahá noc je, kyne nebes chrám, jdu skvělou drahou s Tebou ke hvězdám, a nad oblaky, tam kde světla hoří, Mámá duše před Geniem pokleká, jenž nové světy nadpozemské tvoří, a v prsou bije srdcem člověka. [113]
LVI
Mně zdá se zas, že s Tebou jdu v tom kraji, Mně zdá se zas, že s Tebou jdu v tom kraji,
 v té drahé zemi, jež je vlastí mou, kde duše Tvá v tom vonném svěžím máji k mé duši přišla modrou dálavou. Dnes léto je, a žhavé plody zrají, a plné klasy ve slunci se dmou, a jabloně se k zemi ohýbají pod bohatou a těžkou úrodou. A mně se zdá, že spolu jdeme polem, zpěv skřivanů tam jásá zvonivý, a slunce žhne a zlato svítí kolem. A v dálce tam, kde země s nebem splývá, se mléčný závoj snáší na nivy, a třpytné perly cestou naší schvívá. [115]
LVII
Když musíme se rozloučit – Když musíme se rozloučit –
 tu drahou ruku svou mi dej, mé snivé duši mír a klid, a také šťastnou cestu přej. Ten zlatý paprsk, jenž tam svit’, jen zářil hrobní na trofej – jak bez Tebe mám dále žít, se svého srdce jednou ptej! A pohlédni mi do zraků: v jich modru jako v zázraku dvě skvoucí hvězdy zhlédneš tmou. Dvě žhavá světla nad mrakem jak maják svítí oblakem – mé srdce, a pak lásku mou. [117]
LVIII
Vše musí skončit jednou – Vše musí skončit jednou –
 ta slova slyším Tvoje! Dřív mraky v nebi zblednou a zniknou hvězdné roje, Aa ze břehů se zvednou tam ze dna mořské zdroje, dřív kadeře mé zšednou, a zhasnou oči moje! Mou věrnou lásku snivou nic nevyrve mi v žití – pod zádumčivou jívou až budu klidně sníti, Kolkol hvězdný mír a svatá tiš – mé srdce ještě uslyšíš – v té písni mojí vroucí dál bude pro Tě tlouci! [119]
LIX
Ta nejistota – muka jsou to stálá, Ta nejistota – muka jsou to stálá,
 a žití mého neskonalá trýzeň – věř, lásku svou jsem hořce oplakala, jak prázdný v poli klas a lichou sklizeň. Když osudu nás tady sudba spiala, u studny žití zkojila jsem žízeň, když všechny květy ruka má Ti dala – proč nyní mám se chvěti o Tvou přízeň? Tvá krutá slova v srdce mé se vryla a zranila je víc než ostří nože – že trpím, víš to? Nechci tomu věřit. Já zmírám žalem – láska má, můj Bože! čím mohu taje hloubky její změřit? Je studnou žití mého, z níž jsem pila! [121]
LX
Jsou dýky ostřejší Tvá tvrdá slova, Jsou dýky ostřejší Tvá tvrdá slova,
 květ otravný mi dává Tvoje ruka, smrt bude měkčí, lék v svých loktech chová, a milosrdná, uspí moje muka. Tam ustele mi v tichu u hřbitova – klid kolem svatý – pole, les a luka, noc nejkrásnější, hvězdná, pohádková... mé srdce ztiší, které steskem puká. Mé oči zavře unavené žalem, květ snese vlahou nocí s nebes luhů, a nad mým ložem sklene smírnou duhu. Spát budu klidně v tichu šerých palem, a na mém rtu pak – ve snách vysloveno, se bude ještě chvít Tvé drahé jméno. [123] Tuto knihu Terézy Dubrovské Černí a modří ptáci graficky upravil a 11 mědirytin vyryl Karel Svolinský, vytiskla Státní tiskárna péčí ředitele Karla Dyrynka (mědirytiny byly vytištěny v závodě Jana Štence) písmem J. W. Goudyho na ruční papír Zandersův a vydala Kamila Neumannová v Praze 1928 ve 200 výtiscích, z nichž 50 Karel Svolinský ručně koloroval.
E: lp; 2006 [125]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Státní tiskárna v Praze; Dyrynk, Karel; Štenc, Jan; Neumannová, Kamila
(Tuto knihu Terézy Dubrovské Černí a modří ptáci graficky upravil a 11 mědirytin vyryl Karel Svolinský, vytiskla Státní tiskárna péčí ředitele Karla Dyrynka /mědirytiny byly vytištěny v závodě Jana Štence/ písmem J. W. Goudyho na ruční papír Zandersův a vydala Kamila Neumannová v Praze 1928 ve 200 výtiscích, z nichž 50 Karel Svolinský ručně koloroval.)

Místo: Praha

Vydání: 1.

Počet stran: 126