XXVI Ta radost velká, závratná tak byla,

Tereza Dubrovská

XXVI
Ta radost velká, závratná tak byla,
Ta radost velká, závratná tak byla,
a rozbouřila krve mojí var, jak srdce zvonu na zvonici bila a vyzváněla nocí na požár.
Do žil mých lávu místo krve vlila, v mém tichém srdci rozpálila žár tou letní nocí, v které luna sila nad mořem stříbro, vystupujíc z par. Má snivá duše nemůže to chápat, když nad oblaky rozhořel se západ a skvělé hvězdy ozářily noc, že v jasu Zoře, zrůžovělém, denním zas projde novým, těžším utrpením, v níž pečeť žhavou vtiskla lásky moc. [55]